Poslední dny se neděje nic až tak obstojného a přece saozřejmě něco. Ale budu to brát malinko na přeskáčku, prostě co mi přijde na mysl.
Třeba včera ma pozvala Ocha k sobě domů na “farewel party”. Mno, bylo to hodinu daleko na motorce, můj zadek to trochu odnesl, byli jsme tam včetně mě 4 a seděli jsme a snažili se vést nějakou konverzaci. Snažila jsem se z holek vydolovat něco o indonéské kultuře, ale bohužel se nedařilo. A tak jsme jen seděli, občas bylo trpané ticho a pak jsme jedli…mango, bakso (což je polívka s velkými masovými kulčkami, které mi nijak vyloženě nejdou, ale odmítněte darované jídlo z dobrého úmyslu). A nakonec jsme se podívali na nějakej thajskej film s anglickejma titulkama – romanťárna. A pak už jen čekali, až přestane pršet natolik aby se zvládla hodinová cesta zpět…
Zajímavá věc o indonéské dopravě: Češi by se tu zbláznili. Ne, že by neměli žádná pravidla…jen je nějak extra nedodržují. Upřímně řečeno, často vůbec. A tak jsem se ocitla v dopravních situacích, kde jsem nevěřila vlastním očím. Myslíte, že v jednosměrce se jezdí jen jedním směrem? Pokud máte chuť a odvahu, není problém si vyzkoušet i protisměr. Velká čtyřproudová křižovatka se po osmé večer v klidu obejde bez světel. Prostě tak nějak furt jedete no a snažíte se do nikoho nenarazit A takových veselostí se mi stalo spooosuta. Nazačátku jsem byla celkem dosti nervózní, když jsme přejížděli každých 5 minut do protisměru, ale časem jsem si nějak zvykla a otupěla jsem. Okej. Když vám to tady tak funguje, okej. Evropanům by hráblo Největší prča je, když na křižovatce stojí policajt jako že to řídí. Jenže 10 lidí se rozhodne, že si pojede jak chce a policajt se může třeba postavit na hlavu Nemá šanci cokoliv udělat.
Pravidelné potíže jsou tak nějak se záchodem…Ehm…když sníte moc chilli (,které vám moc chutná,jen jaksi neznáte ještě své “chilli-meze”), tak to logicky má nějaké následky. Zásadní problém je v tom, že místo, kde je záchod je to nejfrekventovanější místo v domě. Pořád někdo chodí kolem a jde tam I ven slyšet naprosto všechno. Tudíž samotný akt se pak stává neuvěřitelnou trapností třetího stupně To jen taková vložka ze života…
Potom mě napadají indonéské pozdravy jako zajímavost: pochytila jsem celkem 3. První je, když chcete druhému říci, že “ho berete za svého” – podáte mu ruku a potom ho pustít a tou rukou se dotknete sebe uprostřed hrudi (on pravděpodobně udělá to samé). Dalším je, když chcete vyjádřit někomu opravdový respekt – to vezmete jeho ruku, trochu skloníte hlavu a hřbet jeho ruky si přiložíte krátce na čelo. Znamená to pro druhého úctu. Pokud chcete vyjídřit respekt otci nebo matce, vezmete její ruku a přiložíte si ji hřbetem nejdřív na jednu a potom na druhou tvář. Nejvíc se mi ovšem líbí jak se vyjadřuje láska malým dětem. Už jsem to začala praktikovat s Godwinem taky – jako byste mu chtěli dát pusu na tvář,a le u toho silně natáhnete vzduch do nosu a tudíž pach toho děťátka. Prostě si k němu hlasitě čichnete. Na začátku se to zdá dost divné, ale potom vám to přijde více než přirozené.
Malé děti zdraví dospělé tak, že si jejich ruku přiloží k jedné tváři hřbetem a zase ji pustí. Prostě spousta pravidel a tradic
Žádné komentáře:
Okomentovat