Pátek 2.11,
vyrážíme!
Tak jsem konečně
zpět v Malangu a jdu na to, musím vám to všechno napsat, jsem plná nových
zážítků!
Začínám v pátek,
kdy jsem vstávala normálně do školy, Chandra mě ovšem nevzbudil, protože si
myslel, že zůstanu doma, ale to já nevěděla, takže jsem v 6 vystřelila z postele
rychle a to už mu zas prý bylo blbý mi říct, že nemám chodit a tak počkal a jelo
se. Jízda pěkně rychlá, ale zase se to zmáklo akorát na čas. Ve škole celej den
relativně nůďo, koukala jsem naletenky na Lombok, ještě ráno by ta cena šla
celkem, ale odpoledne už byla jiná a nevím nevím…no uvidíme po Jogje.
Koukli jsme ale s Chandrou
v Cor JEsu na dokument o utíkání honduraských a mexických dětí přes
hranice do USA, byl to celkem nářez. Myslím, že titul byl: „Which way home“ a
fakt to byla síla, doporučuju. Mno, potom ještě koupit novej roztok na čočky, protože
ten můj očividně není úplně nejlepší s nadějí, že to pomůže odstranit
neustupující problémy s očima. A hurá motorkou k Chandrovi, kde už
jsem si trochu pobalila a pak jsem si šla regulérně lehnout, protože jsem
věděla, že mě čeká cesta busem přes noc, takže toho pak moc nenaspím.
Foťák, ručník,
oblečení, peníze atd…vše sbaleno a okolo 7 večer se vyráží směr bus! Nejdřív se
vzaly dvě motorky, které nás i s bágly dovezly jen na hlavní silnic
blízko, kde jsme nastoupili do angkotu (místního mhd mini-busíku) a za 12 Kč
dohromady jeli přes celýýý město až na busový nádraží. Tak výstup a čekání na
bus do Surabayi. Ten tu byl skoro hned a jeli jsme jím cca 2 hoďky a byla to
fakt celkem pohodička, relativně pohodlnej bus. Sranda přišla až později.
Okolo 10 večer
jsme byli v Surabaye. Tam Chandra říká, že musíme asi hoďku počkat, tak
jsme si tam někde sedli v hale, byly tam lavičky, na kterých polehávali
lidi a spali, což jsem absolutně nechápala, protože uprostřed toho všeho byla
živá kapela a zpívali neuvěřitelně nahlas a ještě takový ty jejich odrhováky,
že se vám z toho kroutí hlava uvnitř :D Do toho tam před nima začala
tancovat nějaká babča a já už se fakt neudržela a musela jsem se řehtat, to
byla pecka.
Přičemž potom
teda se zvednem a že jsem na bus. Mno, došli jsme k jakýmusi nástupišti a tam
stáli asi ale jen tři lidi..Hm..tak že to asi nepojede hned…Ale že támhle
kousek dál jede „přímák“ do Jogji, trochu dražší, ale trochu rychlejší. Okej,
berem. Že by někde byly časy odezdů nebo tak něco, to samozřejmě ani omylem,
prostě jste se někoho poblíž zeptali, kam máte jít a on vám něco řekl a pak
když jste se zeptali někoho dalšího, ten zas řekl něco jinýho :D Veselo. Tak
jsem čekat na přímák. Jenže čekáme 10 minut, 20,…nic…hm..tak Chandra, že se prý
vrátíme na to první místo. Tam stojí bus s nápisem Yogjakarta, jenže už je
totálně plnej. Tak ten taky ne…šli jsme směrem odkud ten bus jel (já pořád za
Chandrou jako pejsek se všema svýma věcma), na půl cestě od místa, kde parkujou
všechny busy jsme potkali další bus do Yogji. Jenže ten nám ujížděl, tak
běžíííme, doběhl jsme ho, ale před náma ho doběhlo víc lidí a taky už bylo
najednou plno :D Hm…Obešli jsme celej autobusák ještě jednou a nic, houfy lidí
postávaly všude možně, očividně nikdo nevěděl odkud zrovna kdykoliv může vyjet
bus :D Absolutně žádnej systém, naprostej chaos. Až se došlo k názoru, že
musíme až k parkingu a prostě nastoupit vlastně ještě dřív, než ten bus
vyjede směrem k nástupištím…Jdem tam a tam mezi velkejma busama schovanej
jeden do Jogji, otevřený dveře a už se tam hrnuli lidi. A tak jsme konečně
ukořistili místo! :D
Musela jsem se
dostatečně vysmát, protože mi tohle přišlo neuvěřitelně vtipný – pokud si
nechytnete bus sami kdesi v depu, tak na nástupišti už s největší pravděpodobností
nemáte šanci ho chytit, nebo se tam vejít. Občas bus to nástupiště rovnou
přejede a kašle na lidi :D Tohle obíhání celého nádraží nám trvalo hodinu :D
Takže okolo 11 večer konečně vyjíždíme směr Jogja.
Tenhle busík, i
když jsem byla ráda, že v něm tedy jsme a nemusíme čekat do rána bůhvjak
dlouho na nějakej další, byl o dost méně pohodlný, už dělaný na asijský rozměry
(který já poněkud přesahuju). A je fakt, že těch 8-9 hodin, které jsem v něm
strávila jsem si zrovna neužila s potěšením :D Ale co, povedlo se mi
párkrát i trochu usnout a to byl fenomenální úspěch :)
Ty jseš úžasná, jak to bereš s nadhledem. Musím si na Tebe vzpomenout, až budu mít zas hysterickej záchvat na zastávce, protože autobusovej dopravce vstoupil do stávky a nic předem neoznámil. (Což se stává tak asi jednou týdně).
OdpovědětVymazatVzteky šilhám, když má autobus zpoždění 5 minut, slibuju, že příště budu myslet na Tebe, jak honíš bus někde v depu, aby ses do něj vůbec vešla a odjela aspoň správným směrem a u toho máš dobrou náladu.
Tak tímhle příspěvkem jsi mě fakt rozesmála :D takovýhle běhání s krosnou je nejlepší :D a neboj, jako pejsci běhají všichni, kdo to někde neznají za svými průvodci.. ale systém autobusů maj jako fakt promakanej! :D
OdpovědětVymazat