Tzv. Facka

Sedím si tu ve třídě, takové malinktaé mešitce, kde se jinak modlí a pozoruju děti...Mají tu hodně autistů, Siscy škola je pro chudé děti, opravdu nižší třídy, taky platí malé školné...Jde vidět jak moc ty dětri potřebují vzdělání. Přepadá mě zase ten pocit jako pokaždé, když tu jsem - něco dělat, vrátit se a něco udělat, nějak pomoct, vnitří křik. Už jen to, že jsem tu, přímo v jejich komunitě, přímo v hodně, ve škole, na chvíli můžu okusit jaké to je žít jejich život, je nesdělitelná zkušenost. Změní vás to, změní to pohled na svět, převrátí hodnoty...a přece to stejně nejde slovy popsat. Říkám si, bloíž už nemůžu. Bydlím u nich v domě, chodím s nimi do  práce, blíž už se k nim dostat nemůžu. Tohle je nejblíž a nejhlouběji jak jsem kdy do Asie pronikla.Teď teprv přišel ten pocit dopadu tvrdé reality na mozek. Tomuhle pocitu ráda říkám FACKA. Je to jako by vám najednou z ničehonic někdo vlepil pořádnou facku a probudil vás. NAjednou svět kolem vás nabírá jiný smysl...nutí vás přemýšlet mnohem víc než předtím.

31.10., středa: Zabydlení se :)

Ahoooj všici,

tak jsem se konečně trochu nějak uklidnila a "zabydlela". Celkové dojmy jsou naprosto fajn a super, jediný, co moc nezvdládám je vstávání okolo 5 ráno...

Spíme u Chandry doma, je to takovej malej baráček zděnej, je vidět, že je postavenej rukama opravdu a prostě je jejich. Má plochou střechu, na kterou se dá vylézt večer zevlovat, protože je krásný teplo. Má to předsíňku, pak cosi jakio obývák, malinkou ložnici s postelí pro dva, kde spíme teď čtyři,další pisiložnici pro bratry Siscy (Chandrovy ženy) a kuchyň s koupelnou a záchodem hned u toho. Celkově je tam moc útulno, za těch pár dní jsem si už zvykla.

Díky tomu si i člověk uvědomí, že opravdu žije najednou v indonéské rodině, sdílí s nimi jejich každodenní život, jídlo...Mno, čtyři na jedný posteli je masakr a proto jsem tak nějak neustále nevyspalá. NAvíc k tomu ve všední dny vstávám po 5 ráno, abych nezůstala v domě sedět na zadku a mohla být ve škole buď s Chandrou a nebo se Siscou (oba dva jsou učitelé - Chandra na střední a Sisca na základce). Uf, každý ráno k tomu sprcha studenou vodou, tureckej záchod, zvykám si bez problému. Jen popravdě - dojít si na velkou není žádná prča. Indonésané totiž na záchodě nemají papír ani nic takového, doteď úplně nevim, jak to dělají, asi se prostě hned umyjou či co. Každopádně pro mě je to trochu oříšek, v domě jde všechno slyšet a zkuste si pak v klidu diskrétně zajít na velkou když k tomu musíme sedět na bobku, což je celkem namáhavý :D

Už jsem byla včera znova v m milované škole Cor Jesu a potkala se se známými tvářemi - učiteli i žáky a bylo to moc fajn :) Opravdu pocit, že jsem se vrátila někam, kde už mě znají. Jako vedoucí tam mají jinou sestru představenou, ale ta z minulého roku se tam včera přišla podívat a to bylo hrozně hezký a vřelý přivítání.

Taky jsem se dozvěděla pár podrobností o indonéském životě. Třeba plat - Sisca má okolo 2,6 milionu, což je 5,2 tisíc za měsíc...Chandra o něco lepší plat, asi 3,3 mil, tedy 6,6 tisíce. Do toho splácejí každý měsíc cosi jako hypotéku na dům, což je každý měsíc asi 2 mil (4 tisíce)...Zase ale je pravda, že třeba levný nudle, které už jsou uvařené, se zeleninou s trochou kuřete, ze kterých se opravdu najíte stojí v přepočtu 7 korun..Simka tady stojí mezi 5 a 10 Kč a můžete si tram přidat kolik chcete kreditu. SmSka stojí asi 1 Kč a dá se předplatit za 100 Kč internet v mobilu na měsíc (který mi ale bohužel nefunguje..). Litr benzínu míň než 20 Kč většinou. Když tedy vyloženě člověk nerozhazuje, dá se tu uživit velmi levně.

Na pátek je naplánovaná cesta do Jogjakarty!!! Těším se jako malá, protože už strašně dlouho chci vidět Borobudur - největší buddhistický chrám světa. Juhůůů. POjede se mnou Chandra, za kterého budu platit veškeré výdaje, ale zase se díky tomu, že budu mít sebou rodilého Indonésan dostanu tam, kam bych se jinak nedostala a hlavně vzhledem k tomu, že se snažíme co nejvíc šetřit, tak to bude celkem dost dobrodružství :) Měli bychom se vráti v úterý, takže bude čas na objevování i dalších zajímavých míst okolo Jogji.

Dneska jsem šla ráno do školy společně se Siscou podívat se na základku. Jsou hrozně roztomilí a taky jsou ze mě úplně hotoví :D Vždycky si připadám jako nějaký strašně exotický zvířátko, na který koukají jako kdyby spadli z višně. Tady v té základce nikdy cizince neviděli a tak jsem první...Když SISca neučí, tak je volno a můžu si ťukat do naťásku, dokonce jsem včera zmákla i nějakou práci pro Adru a kousek diplomky, což je nad moje očekávání :)

30.10., úterý: nové indonéské číslo na mobil

Pro zájemce nebo pro akutní případy, tady je mé nové funkční indonéské číslo na mobil :

+6287859853476

:)

27.10, sobota: Mission Impossible se povedla :)

Předem jedna omluva za to, že jsem nepsala několik dní, asi to nebude lepší, protože zaprvé můj přístup k netu je dost bídný a k tomu mi tak nějak umřel notebook, teď zrovna zas na pár chvil žije…Mno, tak abych se vrátila k úspěšnému příjezdu:

Let do Surabayi byl kupodivu v pohodě, dokonce jsme přiletěli asi o 20 minut dřív, takže se mi v klídku podařilo projít imigrací, pořídit Visa on Arrival za 25 dolarů, vyměnit nějaký peníze, vyzvednout krosničku a dokonce i vybrat nějaký peníze z banky, takže supr :)

Jen jsem zjistila, že limit pro vybrání je v přepočtu asi 2500 Kč, což je blbý, že budu muset hodně platit poplatky za každej výběr…No ale co, to už se nějak přežije. Potom byl úkol najít smluvený travel-car, který mě má dovézt do Malangu. Moje indonéská SIMka bohužel jaksi nefungovala a tak jsem vrátila do mobilu českou a napsala Chandrovi, kde stojím a jestli by to mohl napsat řidiči toho travelu, protože já na něj nemám číslo. Mno, po pár desítkách minut se kdosi objevil, ukázala mi SMSku v indonéštině, která se po mém lehkém přeluštění zdála jako od Chandry a jelo se :)

V Malangu jsme byli asi za dvě hoďky a kus, jenže když jsme vyhazovali prvního člověka, tak se jaksi v autu pokazila baterka a nemohlo se jet dál. Asi hoďku se čekalo na neúspěšnou opravu a mě pak vezlo jiný auto, jenže řidič nevěděl, kde ta moje adresa je a tak zavolal Chandrovi a ten přijel na motorce :)

 
Juhůůů, pak už jsme ho jen sledovali a byli jsme u něj doma.

Byla jsem mrtvá a ještě další den jsem vůbec nemohla uvěřit, že se mi to povedlo, že jsem opravdu tady :)

26.10,pátek: Ranní běh pro zdraví

Hodně veselo :D

Ráno jsem vstala okolo 9, dala si spršku a dobalila. Check-out bez problému, potřebovala jsem vrátit 50 MYR, abych měla na bus na letiště.  No a u recepce paní, koukám, že prej má tickety na bus do LCCT
no tak se jí ptám, kdy že jede další bus a ona že je to všechno beznadějně vyprodaný a že jedině že si mám objednat privat car za 90 MYR. Takovejch peněz. Říkám si, mám ještě čas, říkala paní včera že mám jít počkat na bus někam před MayBank. To je ten barák jako kráva, před ním čtyřproudovka 
já krosnu na zádech...mno, podle nějakýho rozvrhu na netu by to prý mělo přijet asi v 10:45. Tak tam stepuju, říkám si, kdyby něco, vyměnim prašule a pojedu tim taxíkem, čas mám
ale hele objevil se bus, na něm LCCT, no jede kolem mě před nosem, tak já za nim po tý čtyřprodovce s tou krosnou a báglem běžim. A on jede na křižovatku a jen se otočí kolem osy a jede dál, tak já za nim furt běžim.  No zastavil na druhý starné tý čtyřproudovky kde jsem stála, takže mi stačilo přejít silnici, ale já tam oběhla celou křižovatku s tou krosnou. No v pohodě, bus skoro prázdnej a za hodinku a čtvrt jsem byla přímo na LCCT. Super :) Vevnitř jenom místní. To musím říct, že jsem si sedla a normálně bych si zařvala heroickej pokřik jak jsem byla ráda  :)

No nicméně jsem tu moc brzo :D takže jsem si sedla do Starbucks na net a čekám, až mi pomalu pak otevřou odbavení :)

25.10.,čtvrtek: Péťa is back!

Tááákže: po dlouhém letu jsem úspěšně dorazila do KL, dokonce i krosnička mi jela na pásu přímo do náruče, v dobré náladě jsem vyměnila pár EUR za MYR a vydala se již s nákladem na zádech hledat shuttle bus do centra. Nápisy mě kupodivu správně navedly přes celé letiště až do dolního patra a za pouhým 10 ringgidů mi během 10ti minut odjížděl busík přímo na Pudurayu - China Town :)

Ještě jsem v buse trochu zalomila, venku pořádně sprchlo během jízdy, ale když jsme po asi hodince a půl dorazili, zrovna se mraky trhaly. Původné plán byl ještě rychle někde na místě pořídit ticket na bus zítra, ale vzhledem k tomu, že bus zastavil jen tak u silnice, tak se mi nijak extra tahat dál nechtělo...Zorientovala jsem se celkem rychle, protože bus projel kolem slavné Jalan Petaling - nočního trhu. Taťka mi poradil jeden hotýlek od Pudurayi hned přes silnici a hle, byl tam :) Sice stál o trochu víc a bez snídaně, ale momentálně mi to bylo dost jedno, těšila jsem se na jistotu postele :) Pokoj ok, opláchla jsem se, zahlásila Míšovi a našim a rozhodla se jít ještě rychle ven pro ten ticket a hlavně vodu, jelikož jsem měla pořádnou žížu.

Znalci Kuala Lumpuru by čuměli, autobusák Puduraya je úplně nový a přestavěný, než jak jsme ho znali před pár lety. A taky méně přehledný :D Ale ne, po pár pokusech jsem se trefila do patra, kde když projdete velkým parkovištěm, dostanete se k ticket-counters na busy. Super. Poptala jsem se a našla stánek se Star Shuttle busem, který mě dovezl i sem. Zeptala jsem se na ticket na další den do LCCT (což je mimochodem trochu jiné letiště, než na které jsem sem přiletěla, člověk si musí dávat bacha, odkud letí: přiletěla jsem na KLIA = Kuala Lumpur International Airport, ale dál letím z LCCT = Low Cost Carrier Terminal). Paní mi řekla, že ale se nedá koupit u ní ticket ani se to zamluvit, že mám prostě přijít k busu a koupit si ticket u řidiče. Aha, okuej a které je to nástupiště? Ehm, žádné, bus staví venku z budovy někde před MayBank. Hm...okej, jdu se mrknout, kde to je. Maybank barák jako krááááva. Před ním čtyřproudovka :D Bus může stát tak nějak kdekoli...Cha, no tak zejtra bude veselo. No co, nějak se to zmákne. Šla jsem koupit vodu, něco malýho k zakousnutí a pak už jsem padla mrtvá na postel a asi 3 hoďky spala navzdory tůtání aut z ulice.

Probudila jsem se, opět jsem se ozvala na netu blízkým a šup do města. Přece se musím projít po Petalingu :) Navíc nemám adaptér...někde ho tam seženu. Venku lilo vytrvale, ale mě to bylo úúúúúúplně jedno :D No a co :) Adaptér jsem sehnala jen za 5 MYR (pozn. 1 MYR = cca 6 Kč). Sice byl takovej fórovej, ale fungoval :) A ještě jsem si dala dobrůtku ve formě rejžičky se zeleninou a hurá na pokoj. Ještě chat s Míšou a šup spát. Zítra mě čeká cestovní den.

Jedna tématická: I will survive!

http://www.youtube.com/watch?v=AlmQ0eFa1q0 MUSE

24.10., středa 2 - Doslova ÚLET

Tak mi uletěl let z Doha do Kuala Lumpur…Zajímavá zkušenost přátelé. Což o to, všechno se nakonec nějak vyřešilo, ale Qatar airways mě poněkud zklamali svou (ne)péčí o zákazníky…Prostě sedím v letadle v Mnichově a kapitán hlásí, že jsme se nějak nestihli zařadit do letové fronty a tak musíme čekat asi 6 minut…mno, pak dalších asi 12 minut..a nakonec se ozval, že má další špatné zprávy a že ještě dalších 25 minut budem na zemi…Hm..Vzhledem k tomu, že už takhle jsem věděla, že na přestup v Doha mám hodinu a 10 minut, tak mi bylo jasný, že zpoždění 50 minut bude jaksi kritický. Ještě k tomu moc dobře znám letiště v Doha to je organizačně jedna velká katastrofa…

 

Takže hned se hlásím jedné letušce, která mě uklidňuje, že se to asi stihne. Fajn…pak se hlásím jiné letušce pro jistotu. Ta už se mi omlouvá s výrazem jasným (to bude hodně těsný) a říká, že bohužel nemůže nic dělat ani nikoho kontaktovat..Při přistávání v Doha se hlásím třetí letušce, která mě jen instruuje, že mám normálně vylézt a pak se ozvat někomu na letišti..No dobrý. Přistáváme v 19:45, přičemž letadlo odlétá ve 20:00. Vím, že ještě musím jet autobusem a pak projít security-checkem a pak ještě NAJÍT (nelehký to úkol na letišti v Doha, kde čísla jednoduše po sobě nejdou – pořadí Gates je asi takové: 16, 18, 22, 20, 17, 21 :D) svou odletovou bránu – aneb kdo si dřív tipne kde má schovanou bránu :)

 
Mrzelo mě, že nebyli schopni mě třeba pustit dopředu, že jsem seděla v letadle vzadu a kvůli tomu jela až druhým autobusíkem, při security-checku i přes opakované informování svého okolí nic - pěkně si počkej a nech ubíhat drahocenné minuty. Takže díky tomuhle všemu mi letadlo uletělo jen o pár minut….

Přehazovali si mě, každý mě poslal jinam, až jsem se ocitla ve frontě u přepážky „Trasfer“, kde jsem si opět pěkně vystála frontičku a pak jsem vše řekla pánovi. Ten se mě opět zeptal takovým podezřívavým tónem proč že jsem ten let nestihla, snad jako bych za to mohla já :D Mno…nakonec mi ale vystavil letenku na další možný let asi za 5 hodin s tím, že mi i bágl přendají do tohohle letadla…

A tak jsem si přátelé koupila na uklidnění kafe za 5 euro a říkám si, no co, taky zkušenost :) Takže snad happy-end, trochu rozmrzelost, je pravda že u Emirates se o nás starali jinak, byli schopní nás protáhnout rychle do letadla zkratkami a podobně, u Qatar Airways se na mě tak trochu vykašlali, ale hlavně, že další let zajištěn. Všechny zdravím z blízkého východu! :)

24.10., středa – Návrat do druhé domoviny aneb už zase ta Asie 

Tak se mi to povedlo. Sedím na letišti v Mnichově a čekám na svůj let do Kuala Lumpur přes Doha. Opět letím s Qatar Airways, však už jsou osvědčení. Posledních 5 měsíců po mém červnovém návratu z Indonésie uběhlo neuvěřitelně rychle. Zařekla jsem se, že se vrátím. A slovo jsem dodržela. Dokázala jsem se kousnout a teď jsem tu a vracím se na místo činu :)

Práce v létě jako ajťák, koncem léta vedoucí lektor Adráckých táborů a pak na podzim, kdy se ze mě od 1.září stala vychovatelka na ZŠ Svatopluka Čecha na plný úvazek. To vše mi zajistilo finanční prostředky na letenky a povzbuzovalo můj sen, můj cíl se ještě jednou vrátit a vidět se se svým indonéským bratrem a jeho rodinou. Pomohli mi samo sebou hrozně moc i přátelé a rodina, všichni nejbližší. Tímto jim nesmírně děkuji za podporu.

Jedno z dalších velmi příjemných překvapení je to, že se mi povedlo nějak sehnat peníze na to, abych na posledních 10 dní zaletěla do Thajska, kde se potkám 20. Listopadu s taťkou a ségrou! Tři čtvrt rodiny v Asii! Nádherná představa! J Pevně doufám, že to všechno vyjde a povede se to. Pro jistotu, ale ještě poprosím Buddhu, aby se všechno ve zdraví zvládlo. 

Dneska ráno v 6 po probuzení mi pořád ještě nedošlo, že se to opět opravdu děje. Opravdu poletím. Ještě teď mi to hlava nebere. Ale tentokrát, i když opět odjíždím sama, na vlastní pěst a vím, že přesuny nebudou úplná hračka, tentokrát to není tak smutné, nejsem tak vystrašená a nejistá, už mám větší pocit jistoty, že to zvládnu. Když mě taťka vezl sem, poslouchali jsme společně zvukovou stopu z představení Jaroslava Duška – Čtyři dohody. Vřele doporučuju komukoli J Shodou okolností bych se na něj měla jít i těsně po návratu z Asie podívat a moc se těším. Teď ale hlavou už běhají jiné myšlenky, ještě jsem tady během čekání skoukla kousek dokumentárního filmu My Asian heart o výtečném fotografovi. Ha! Boarding time! Jdem na to! :)

NOVÁ VÝZVA

Tak jsem splnila svůj slib a vracím se tam. "Velká" letenka koupena a 24. října hurá směr Kuala Lumpur International Airport! Nebude to žádná sranda, budu muset do města, tam někde přespat a druhý den na jiný terminál LCCT a s Air Asia a pěkně předraženou letenkou do Surabayi...Tam pevně doufat, že mi Chandra zajistí travel car z Juanda letiště do Malangu áááž k němu :) Uf, pevně doufám, že to vyjde :)
Držte palce, budu potřebovat v začátcích zase podporu lidi :)