Sedím si tu ve třídě, takové malinktaé mešitce, kde se jinak modlí a pozoruju děti...Mají tu hodně autistů, Siscy škola je pro chudé děti, opravdu nižší třídy, taky platí malé školné...Jde vidět jak moc ty dětri potřebují vzdělání. Přepadá mě zase ten pocit jako pokaždé, když tu jsem - něco dělat, vrátit se a něco udělat, nějak pomoct, vnitří křik. Už jen to, že jsem tu, přímo v jejich komunitě, přímo v hodně, ve škole, na chvíli můžu okusit jaké to je žít jejich život, je nesdělitelná zkušenost. Změní vás to, změní to pohled na svět, převrátí hodnoty...a přece to stejně nejde slovy popsat. Říkám si, bloíž už nemůžu. Bydlím u nich v domě, chodím s nimi do práce, blíž už se k nim dostat nemůžu. Tohle je nejblíž a nejhlouběji jak jsem kdy do Asie pronikla.Teď teprv přišel ten pocit dopadu tvrdé reality na mozek. Tomuhle pocitu ráda říkám FACKA. Je to jako by vám najednou z ničehonic někdo vlepil pořádnou facku a probudil vás. NAjednou svět kolem vás nabírá jiný smysl...nutí vás přemýšlet mnohem víc než předtím.
Žádné komentáře:
Okomentovat