Den 82. -pondělí: S.O.S.

Tak jsem dnes poprvé ve škole doopravdy "učila" a hned jsem poslední půlhodinu nevděla co říkata  bylo trapné ticho, když se děck na nic neptaly a tak vás musím poprosit o pomoc!!!

Měla jsem připravenou prezentaci o ČR, padesát slidů, vyšlo to asi na hoďku, bylo tam něco málo o zeměpisu, sousedech, Praze, prezidentovi, jídle, pamítkách, sportovcích, pivě, Máj od Máchy, nějaký přísloví, příroda  a roční období, recepty dva...no prostě celkem dost, ale i tak jsem na posledních plhodiny nervózně trapně stála a nevěděla čím je zaujmout!

Nemám tptiž tentokrát jen učit angličtinu, ale mám sdílet svoji kulturu a tím je zaujmout a přimět nebát se mluvit a ptát se. A proto se obracím na vás, mé věrné čtenáře s prosbou o pomoc.

Ať už by vás napadlo jakékoli téma, film, tanec, aktivita, hra,...SEM S TÍM! Zrovna stahuju Pelíšky, napadl mě i Český sen...i tak ale do budoucna potřebuju inspiraci a nápady a není to s tím moc slavný...ať tu zanechám alespoň nějakou malou stopu, tak potřebuju vaši pomoc, jak středoškoláky ve věku 16-18 zaujmout.

pište komenty a pokud nemůžete, protože nemáte Google účet, pište na kalcicak@gmail.com a pokud i to vám přijde moc složité, najdete mě na skypu pod nickem "petrakalcicova" nebo na Facebooku

Díky!!!

Fotky, fota,fotečky

Vevýtvarné dílně, přírava na páteční exhibici

 

S Utari

 

Jdete si takhle po cestě a najednou hele, kozí rodinka :D

 tradiční indonéský hudební nástroj

Den 79. a 80. - pátek a sobota: Sochy a BROMO!!!

fota z Broma ZDE

Začnu pátkem. Spala jsem dlouho, abych nabrala energii na další den, protože jsem věděla, že z pátku na sobotu se žádný spánek konat nebude...Ale tak jako tak, v půl druhé byl sraz před ekonomickou fakultou před univerztou. Byli jsme tam všichni, tak jak mi psala Utari den předtím a stejně tak mi Utari napsala "Where are you?":D veselý...Ale dorazila a my jsme vyrazili směrem na art class.

Art class znamenalo to, že nás odvezli za město do vesničky, kde u pole žil sochař. No, tedy...prostě indonésan, který vyráběl sošky z vlákniny a my jsme si to mohli vyzkoušet také. Bylo to zajímavé, smíchali jsme cosi s konzistencí průsvitného tekutého lepidla s takovou moukou a přidali pár kapek katalázotu a potom jsme to nalili do formiček, občas jsme museli štetcem dotahovat detaily. Nejdřív se do formičky nalila jsem tenká vrstva hmoty a roztřela se štetcem a chvíli se čekalo, potom se dolil zbytekj a čekalo se, až to zatvrdne. Mě to potom konzistenci lepkavého vosku nebo tak.

Někdo se zajímal víc, někdo míň, ale všichni jsme si odnesli nějakou tu malou sošku, já mám dokonce dvě: draka (to je moje čínské znamení) a takového jejich ducha jednoho, nedá se to dost dobře popsat, něco jako totem :)

Pokud jsme chtěli, aby byla soška o něco pevnější, přidávalo se ještě tzv. fiber glass, neboli vlákninové sklo, které se přidalo do formy. Zajímavé to bylo, to se musí nechat a mě osobně to i bavilo :)

Potom byl přesun zase zpět do města, rozdělili jsme se na dvě skupiny, ti, co chtěli jít na představení/exhibici naší školy (Janine, Jeff, Paulo a já) a ti, co raději jeli do hostfamily pro věci na Bromo. Stavili jsme se s týmem jedna na večeři a dala jsem si za dvacet korun fried rice (té se tu říká nasi goreng) a byl jí kopec!! Byla trochu pálivá, ale jinak moc moc dobrá, ale i tak jsem to celé nesnědla a něco nechala Paulovi, ten sní cokoliv asi.

Potom už konečně s nejakým tím zpožděním jsme okolo sedmé večer dorazili na exhibition, kde už probíhalo první představení dětí o boji za bezplatné školství a následovaly ještě další dvě - o otci a synovi a pak ještě jedno. Mr. Chandra byl moc rád, že jsme přišli, hodně fotil a tak. Kolem podia byly ještě dvě různé výstavy, kde uprostřed jedné byla moje mimozemšťanka s mozkem a tak :) Tak jsem měla radost, že se to očividně líbilo, určitě sem hodím fotku, ať vidíte, jak ta šílenost vlastně vypadá.

Po skončení třetího představení byl čas na poděkování a všichni mluvili do mikrofonu a děkovali a pak dali mikrofon i mě, tak jsem měla malý proslov o tom, že jim děkuju a že jsme je sledovali a snad i trochu pomohli a že prostě to pro nás bylo něco nového a vyjímečného :) Všichni měli velkou radost :)

To už bylo ale okolo půl desáté a měla nás vyzvednout Utari a pořád nic...a tak jsme různě psali a volali a nakonec přijel její přítel s jeho autem a dovezl nás na smluvené místo srazu, které bylo u McDonalda v Malangu. Tam už byli snad úplně všichni. Ale i tak se čekalo až do půlnoci, až se vyrazí. Mezitím jsme s holkama ukecaly Zaida, aby nám každé koupil zmrzku :D já jsem o to doopravdy nestála, myslela jsem, že prostě jen blbnou a nemyslej to vážně, ale pak fakt šel koupi zmrzku :D tak jsme mu poděkovaly.

No, různě jsme povídali a tak a o půlnoci jsme konečně vyrazili směrem Bromo! Jeli jsme ve dvou minivanech, každý pro nějakých 11 lidí. Chvíli se ještě v autě povídalo, Ikhvan nám i zazpíval v indonéštině :D ale potom pomalu všichni začali usínat...Mě to moc nešlo, ale se sluchátkama v uších a s dobrou hudbou utíkala více než dvouhodinová cesta rychleji...neměla jsem pořádně místo na nohy, a tak to nebylo lehký se pořád nevrtět a snažit se najít pohodlnější polohu..Ale nakonec jsme vyjeli spooooustu serpentýn a před půl třetí ráno dorazili na mal parkoviště ještě kusod vrcholu. Bylo nám řečeno, že musíme čekat do 3:30 přes hodinu než otevřou bránu. A tak jsme si skočili na místní turecký záchod, koupili si dvacku čepici od místních a čekali :)

Všichni říkali, že tam bude už velká zima, ale podle mě tam bylo tak okolo 10ti stupňů, prostě nic strašnýho...myslela jsem si, že bude trocha výstupu, pořádnýho hiking, záběr na tělo, aby potom ten výhled a hlavně fotky byly o to vzácnější..ale prt :D Nastoupili jsme do dvou džípů, které nás po malých serpentýnkách za dvacet minut dovezly až úplně pod vrchol a pěšky jsme došli maximálně půl kilásku! Žádná fyzická námaha se nekonala, ale Indonésané si i tak stěžovali trochu :D

Zima tam byla asi tak stejná jako dole, nic hroznýho, ostatní si pronajímali bundy, ale já se na to vykašlala a dobře jsem udělala. Nahoře byla tma jako v....jediné, co jsem rozeznala, že tam byly lavičky a plošinka s výhledem. Dorazili jsme tam asi ve čtvrt na 5 ráno a čekali jsme na východ. První světlo přicházelo okolo páté hodiny a pak ho pořád přibývalo. Fotila jsem jako divá, taťka mi předtím poradil jak (nízké ISO, dlouhý čas, samospoušť a hlavně vytvořit si něco jako stativ, prostě aby se foťák nehýbal, porotže při tak mále světla nemáte šanci fotku udržet, aby nebyla rozmazaná). A tak jsem vzala dvoje sušenky, jedny menší a jedny větší. Podepřela jsem jimi objektiv a foťák položila na sloupek co byl nejvýš.

Asi jsem svojí pípající samospouští ostatní dost prudila, ale já byla tak mimo a tak nadšená, že mi to bylo jedno :D Když už mi přišlo, že z tohohle úhlu mám asi po hodině fotek dost, přelezla jsem jinam, podlezla zábradlí a vylezla na poněkud nechráněnou plošinu, kde byli i profíci s foťáky a stativy. Jak mnou byli fascinovaní,tak mi udělali místo a já si sedla na římsu a fotila jak to šlo, tentokrát bez rušivých elementů jako zábradlí nebo lidi, prostě jen čirý výhled.

Celkový výhled a vůbec ta úžasnost toho, co se přednámí s přibývajícím světlem nořilo ze tmy, je nepopsatelná...Nic takového jsem v životě neviděla, ostré hrany sopek, mlha v kráteru, kouř valící se z jedné z nich v dáli...jako v pohádce nebo v nějakém fantasy filmu...Fotila jsem co to dalo, tady by taťka zblánznil, říkala jsem si! I Míša, ten by se toho pohledu nemohl nabažit...Konečně jsem pak vylezla z římsy znovu na plošinu, kde už mě ostatní hledali a tak jsem taky vyfotila skoro každého se sopkami v pozadí :) Vůbec se mi to místo nechtělo opouštět...ale že prý pojedeme dolů, do kráteru! Tak to potom jo!

Cestou jsme si okolo sedmé ráno dali instantní polévku, která zahřála a jeli po mnohem horší cestě než ta, která byla nahoru dolů, dovnitř. Abych vám to upřesnila: Bromo je velikánský kráter, uvnitř kterého jsou další dvě nebo tři sopky...Takže něco neskutečného. Džípem jsme sjeli za velikého drncání a občasného zastavování kvůli ujištění, že nám nevypověděly brzdy službu, až dovnitř, do kráteru, do velké plochy plné sopečného prachu. Tomu místu se říká poušť a taky to tak vypadá až na to, že kolem vás jsou sopky.

Jeli jsme pouští chvíli džípem apotom jsme zastavili u jiných džípů a velkého stáda koní. Ukázalo se, že si můžete za 50 000 rupií pronajmout koně na cestu na nedaleký kráter sopky. A za dalších 50 tisíc zpět. Nejsem velký fanda koní, moje sestra je v tomhle oboru přeborník...Koně jsou pro mě krásná, respektuhodná zvířata, ale jezdit na nich..to není pro mě, asi na to nemám dostatek odvahy...ráda bych si koně hladila třeba celý život, ale sednout na něj a jezdit by pro mě bylo asi tak těžké jako moje překonání strachu ježdění na motorce..a popravdě, jedno překonávání sebe sama už stačilo..Ale říkala jsem si, že tady na tom místě a s těmihle možnostmi jsem jenomjednou v životěa že to přeci musím zkusit. Rozhodování mi trvalo jen pár vteřin než jsem se rozhodla, že jednu cestu zkusím! :)

Ani jsem se na začátku nebála, nahoru na koně mi pomohl jeho majitel, že bych se tam vyhoupla jako laňka, to teda fakt ne :D No a potom jsme jeli, začala jsem mít strach, když se dvakrát vzepjal, nelíbila jsem se mu...bránila jsem se, snažila jsem se sedět pořád rovně a bolelo to..tak jsem pochopila, že se musím úplně uvolnit a přizpůsobit se jemu,jak jde a potom i kluše a bylo to lepší mnohem. Pak znovu strach, když šel prudce nahoru do kopce, že se prý mám zaklonit..no dobrý...al zvládli jsme to já i kůň, trochu jsem ho chudáka toho krásnýho zvířete litovala, že musel mít na zádech takovou bečku, asi na to nebyl zvyklej...hodnej koník..

Zastavili jsme pod vrcholem a zbytek se musel dojít pěšky. Počkala jsem aspon na Lukasze a šli jsme nahoru po úzkých, nejištěných schodech, navícna nich byla někde velká vrstva sopěčnýho prachu, takže to šlo pěkně špatně a klouzalo to...ale odhodlání bylo velký. Myslela jsem, že nahoře bude vlastně prostě jen velký kopec  tím pádem výhled, ale on to byl převis kráteru! Jakmile jsem ušla poslední schod, otevřel se přede mnou neuvěřitelný výjev hlubokého kráteru! Nedá se to úplně popsat, velikánská, strukturovaná díra, ze které vycházela pára...okraj nebyl vůbec ničím jištěný ani chráněný, celé to bylo sakra nebezpěčné a mě se klepaly ruce, ale byla to nádhera...stačilo by popojít půl metru a jste tam...sráz byl pěkně příkrý a mě první co napadlo, když jsem se trochu probrala z šoku, že to musím okamžitě vyfotit!

Ještě rozechvělýma rukama jsem chytla foťák, který mi visel na ruce a odendala víčko a jak se mi třásly prsty, tam mi vyklouzlo a v dalších vteřině už jsem jen bezmocně koukala jak se řítí a kutálí dovnitř do kráteru...pěkně mě to mrzelo, není to zrovna nejlevnější věc, bylo mi z toho pěkně smutno a foťák dlouho bez víčka být nemůže, není to vůbec dobré, navíc jsem byla v poušti plné úplně jemného prachu, který byl všude! Trvalo mi dlouho, než jsem to rozdýchala a přesvědčila sama sebe, že to bylo jen víčko a že můžu být ráda, že to nebyl celý foťák nebo třeba i já...Na vrcholu jsem ale ve své nervozitě vydržela jen dalších pár minut a pak hodně opatrně slézala po schodem zase dolů, jelikož tímhle směrem to klouzalo mnohem víc. Mikinou jsem se snažila obalit foťák, aby prachem utrpěl co nejméně, za to já prach měla v očích, v puse...ale i přes tohle všechno, kdyý jsem se rozhlédla kolem sebe, připadla jsem si jako Alenka v říši dívů, jaká to byla nádhera.

Řekla jsem si, že když už, tak už a fotila jsem o sto šest a snažila se vycucat z toho pocitu ohromění co nejvíc. To prostředí bylo prostě jako z nějakého epického příběhu...jako ty nejlépe udělané velikánské filmové kulisy na světě. Jak jsem si říkala v posledních měsících, že můj život ja teď trochu jako z filmu, tak teď to teprv nabralo velikost. Fotky z toho přecejen něco zachycují, ale osobní dojem je k nezaplacení a i kdybych si tu třeba vypsala duši, tak to nedokážu dostatečně popsat...koně, hory, sopky, pouštť, prach, ale i zeleň, pocit že se svět kolem vás točí a uvědomení jak strašně maličcí jste, kdyžpříroda dokáže stvořit něco tak spektakulárního jako tohle...

Něco jsem i natočila, ale i tak to není ono jako zážitek na vlastní kůži...I tak vám chci trochu toho pocitu přivézt a podělit se s vámi o něj :)

Dolů z úpatí sopky jsem šla pěšky, fotila jsem, snažila se ochránit foťáček jak to šlo a jen nasávala atmosféru..jedna z těch chvílí,kdy opravdu cítte, že žijtete, že žijete naplno :)
Přepadla mě myšlenka, že i kdybych tu měla zažít jen tohle, tak navzdory všemu trápení a překážkám to za to prostě stojí!

Cestou zpět stál v poušti ještě malý hindiustický chrám. Lidé z hor jsou  totiž v téhle čáti Indonésie, poblíž Bali povětšinou hinduisté. Chrám byl zavřený, ale i tak měl své kouzlo. Až teprv, když jsem došla pře půl destáou ráno zpátky k džípu, kde jsme měli sraz, tak na mě padla únava...tolik vjemů, tolik energie...absence spánku se začala projevovat...

Když všichni dorazili,, řešilo se, jestli se ještě pojede k vodopádům, ale nakonec se drtivá většina shodla, že už na to nemáme energii a hlavně bychom si to patřičně neužili a pojedeme zpět do Malangu. Jeli jsme zpět pouští džípem, ale asi uprostřed cesty se porouchal a muselo se opravovat. Naštěstí to trvalo jen chvíli a jelo se dál. Po té šílené naprosto rozkopané silnici, co jsme jeli dolů jsme jeli zase pěkně zpátky nahoru a bylo snad ještě hoší. Každý se asi alespoň jednou o něco třísknul, jak auto skákalo a tancovalo. Dovezlo nás až zpět na mělé parkoviště, kde už čekaly naše minibusy a vyrazili jsme na cestu zpět.

Snad všichni okamžitě usnuli, i v těch nejnepohodlnějších polohách, jak jsme byli odrovnaní...Občas jsem se zpocená probouzela a pálily mě nohy v ponokách, protože pod nimi (a pod podlahou) byl rozpálený motor. Cesta zpátky trvala o dost déle, protože cesta byla hodně ucpaná a my stáli ve frontě, ale popravdě mám stejně z celé zpáteční cesty jen takové záblesky, jak jsem se probudila a hned na to zase upadla do komatu...

Když jsme konečně dojeli do Malangu, zpět k McDonalds, dali jsme si všichni něco nezdravého k jídlu a nejvíc mi snad bodla ta Cola s ledem! Zpátky do hostfamily to byla štreka, ale šla jsem s holkama pěšky, když výlet, tak pořádný a se vším všudy :)

Tady jsem už potom vletěla do sprchy, bylo mi absolutně jedno jak moc špinavá je nebo jak ledová je voda a potom jsem usnula tvrdým, hlubokým spánkem asi na dvě a půl hodiny, než jsem byla schopná sebrat sílu otevřít víčka...

Co dodat, Bromo prostě opravdu stálo za to! :)

Den 77. a 78. - středa a čtvrtek

Středeční den byl na místní poměry celkem rychlovka. Mohla jsem vstávat později a pořádně se vyspat, protože první hodina mi začínala až v jednu odpoledne, což znamená vyrazit okolo 12, takže vstávat mezi 10 a 11, nááádhera! Ale co myslíte, stejěn jsem se už od šesti pravidelně budila a usínala jsem pak už jen napůl...i tak to bylo fajn :)

Cesta poprvé na kole, teda, sedadlo je děsně nízko a podle všeho nejde zvednout...hmhm..takže na tom kole vypadám jako přerostlá kudlanka nábožná :D Fakt, pořád skrčený nohy, jsem větší než místní...ale zase cesta do školy byla zadarmo a byla jsem tam asi za 20 minut a k tomu jsem si trochu zasportovala :)
Až na ten pot, spokojenost :) (a trefila jsem! :D)

Napsala jsem rovnou Janine a Paulovi, že jsem ve škole a co oni, hned mi oba odepsali, že jsou v tom ART centru, kde jsme byli v pondělí a že pro mě přijede pan Chandra. Za chvíli už tam byl a odvezl mě za nimi. Tam byla spousta studentů, kteří pracovali rozděleně na divadle, nástrojích, sochách, obrazech...prostě pátečná exhibice bude se vším všudy :) Byli jsme tam skoro do čtyř, kdy si přijel Jordan a Puput pro Janine a Paula, protože měli odpolední broadcasting v místním rádiu. Během té doby jsme dělali především panáčky z drátů a koukali při tom na takový surrealistický indonéský film.

Pan Chandra mě potom odvezl na motorce zpátky do školy, kde už na mě čekalo kolo a já pěkně šlapala zpátky do své hostfamily. Tam je to z kopce, ale zpátky do kopce a člověk musí trochu zabrat..ale však to je dobře, trocha pohybu mi neuškodí, jen kdyby nebylo takové vedro.

Toť víceméně středa, ještě mi psal SMSku Míša, že už je zas v Praze s ostatními a volala jsem s taťkou.

Dnešek - čtvrtek byl o dost nabitější. Vstávačka celkem v klidu mezi 8 a 9 a hned hurá rovnou na kole do ART center, kde se jde dál pomáhat. no, musela jsem stavět a koukat na Garmina, aby mi poradil kudy kam, ale potom jsem si už vzpomínala lépe :) Věděla jsem, že musím směrem k ptačímu trhu a tak když jsem tam po nějakém tom usilí (ono to ježdění na kole ve skoro milionovém městě a ještě s indonéským stylem řízení není žádná prča občas) konečně dorazila a viděla první klícky s ptáčky, měla jsem fakt radost :)

Přejela jsem most a byla jsem v ART centru a měla radost sama ze sebe, že jsem to zvládla (jen ze mě lilo zase :D). Byl tam pan Chandra a řekl mi, že Paulo šel k Money Changerovi a že se vrátí (nicméně se ani za další 4 hodiny nevrátil a zjistilo se, že celou dobu spí!! u sebe v hostfamily - zabít). Zato ale dorazila Janine a každá zvlášť jsme začaly něco tvořit a pomáhat tak ostatním s jejich projektem. Janine malovala na taliř různé vzory sytými barvičkami. Mě mistr Chandra poprosil, jestli můžu na takovou polystyrenovou helmu namalovat mozek. Týý jo, musím říct, že výsledek je celkem přesvědčivě nechutnej a hlavně mě to moc bavilo :)

Potom se mozek přidělala na takovou figurínu s hadicemi (celá tahle část má být futuristická) a společně s panem Chandrou jsme přidělali na zbytek figuríny papír, abych ji mohla pomalovat u zvenku. A tak jsem jí vzadu namalovala jakoby otevřenou páteř, kdy svaly a kůže byla normálně červená, ale vnitřek a kosti byly zelené a tak z toho byl dobrej ALIEN :) Dopředu potom pod hruď zelené žíly a tepny podlité červenou krví, aby to posilovalo mimozemšťanský dojem a bylo hezky výrazné :)

No prostě jsem si vyhrála a celkově jsem si to užívala a když pak ještě jeden klučina ze třídy vymyslel, že dozadu do mozku připojíme hadičku přibližně tak, jak to měl Neo v Matrixu, tak to nakonec mělo něco do sebe :)

Ve tři jsme se měli všichni sejít na univerzitě a já si musela poradit nějak s kolem, protože jsem zjistila, že s ním je ve skutečnosti všechno spíš složitější než jednodušší, jsou tady totiž dost velké vzdálenosti. A tak jsem se okolo čtvrt na tři rozhodla, že pojedu na kole zpátky do hostfamily, tam ho nechám a popojdu na jednu velkou ulici, kde bych si mohla chytit angkot k univerzitě. Tak cesta na kole z Art centra až "domů" byla pěkná zabíračka, cestou jsem si koupila pití a jedno naši (něco mezi hruškou  a jablkem), v hostfamily nikdo nebyl, a tak jsem jen nechala kolo za bránou u domu a vydala se na Soekarno Hatta (to je ta velká ulice). Celkem dlouho jsem ještě šla pěšky, než jsem chytila správného angkota, kterého mi poradil jiný řidič angkotu, myslím že to bylo ASD a tím jsem dojela za 5 kaček k univerzitě, kde už čekala většina lidí.

Ještě chvíli se počkalo a potom už jsme vyrazili (někdo na motorce, někdo autem, my holky autem, kde nás bylo šest - dvě vepředu a 4 vzadu, což je tady úplně normální) směrem k jedné neziskovce, kde dobrovolníci učí zadarmi děti anglicky :) Bylo to celkem daleko, ale stálo to za to, děti nám zatancovali, zazpívali, my potom s nimi a vyzkoušeli jsme si hru na tradiční hudební nástroj na jehož jméno si teď zaboha nevzpomenu, ale každopádně to byla konstrukce dřívek, se kterou se určitým způsobem zabýbalo a ona vydávala určitý tón :)

Následně jsme se představovali a říkali dětem, jaké máme v našich zemích jídlo a tak. Byli tam i dva američaní, kteří přijeli navštívit Indonésanku, která u nich podle všeho nějakou dobu bydlela a taky jedna Němka, která tady dobrovolničila rok. Nakoec byla velká foto-session, kde jsme se fotili všichni dohromady a pak tak různě s dětmi :)

Zpátky mě jedna moc milá AIESECářka odvezla zpátky do hostfamily. Takže den stál za to a ten zítřejší bude ještě lepší, jdeme totiž na art class, potom na slíbenou exhibici a okolo 10, 11 večer odjíždíme na Bromo! Poedeme tam na noc, výstup okolo třetí hodiny ráno tak, abychom na vrcholu, kde je okolo 10 stupňů Celsia, viděli východ Slunce! To bude peckááááá! :)

Den 76. - úterý: Zase žádné učení

Takže lidičky, dnešek zase velmi zajímavý. Na to, že jsem vlastně celý den „nic“ nedělala, vstávala jsem v 6:30 a dostala se zpátky na pokoj v 8 večer, tak jsem byla celkem zmožená :D Tak od začátku

Ráno vstávačka, zuby, oblíknout (začíná to být trochu těžší, asi si fakt budu muset pořídit nakonec nějaký svršky, jinak budu muset prát obden, abych měla v čem jít). Potom klasika snídaně (tousty, sýr, čokoládová rýže) a vyrazila jsem angkotem do školy. Chytila jsem TST hned a tak jsem potom zbytek došla stejně jako včera.  Ve škole jsem byla zase asi v půl desáté, přičemž mi měla začínat hodina v 10 a další jsem pak měla mít ve 12:30.

 Psala jsem hned Utari, jestli dorazí a ona že jo, ale o něco později. Seděla jsem na recepci a přišel Mr.Chandra a začal si se mnou povídat a prokecali jsme minimálně hodinu a půl a opravdu to byl nářez, řešili jsme otázky školství, mladých lidí, náboženství, filosofii života, smysl…opravdu rozhovor jako bejk. Potom konečně dorazil i Paulo a ostatní AIESECáři. Zjistilo se, že Janine se chudák ztratila, jela špatným angkotem a dostala se až někam daleko za město a nikdo pořádně nevěděl, kde je. Byla celkem vyděšená, trvalo to dýl, ale nakonec se našla a přijela za námi taky :)

 

Domluvili jsme se, jelikož naše první hodiny odpadly, že na tu Paulovu hodinu půjdeme všichni tři – jenže po tom, co jsme mluvili s učitelem angličtiny jsme zjistili, že se celý den neučí a že tedy můžeme domů – ale Utari z toho, že se Janine ztratila byla tak špatná, že nám poručila, že se nesmíme rozdělovat a že máme tudíž jít všichni společně k nám, do mojí hostfamily. A tak jsem raději ještě poslal mail Tanie – svojí hosfamily-sestře, jestli je to ok a když mi odpověděla, že jasně, tak jsme jeli angkotem v klidu až k nám a byli u mě v pokoji asi do půl třetí. 

Ve tři jsme se měli sejít na univerzitě a pak jít společně na art class, kde nás měl někdo učit o jávském sochařství. A tak jsme se s Janine a Paulem sebrali a šli pěšky (asi 2 kilásky) až k univerzitě, kde už čekali ostatní. Ale jakmile jsme se konečně tak nějak všichni sešli, tak začalo šíleně pršet a lilo takhle skoro dvě hodiny. A tak jsme jen blbli a povídali si a nakonec se tedy art class nekonala a přesunula se na čtvrtek.

Tak jsme šli všichni společně alespoň na véču, kterou vybral Zayid, další AIESECář a tam jsme si dali skoro všichni nějaký to kuře s rejží nebo zeleninou. A pak už s Garminem dojít pěšky do hostfamily a to už bylo osm večer :)

Den 75. - první den ve škole

Tak usnula jsem opět v neděli až kolem jedné, ale dobrých 6 hodin spánku to do těch sedmi dalo a nevstávalo se mi tak zle, spíš jsem byla nervózní, takovej ten pocit, že byste radši zase zalezli do postele a přečkali to nejistý období a probudili se "až to bude všechno dobrý":)

Mno, příprava nějaká proběhla, měla jsem prezentaci, pár her...snad tonějak vyjde. Jen jsem pořád nevěděla, co že to budu učit dneska v "sanitation class"...hodiny byla od 10 do 11:30 plánoveně. Puput mi řekla, že mám být ve škole v9, že se tam sejdeme. Tak si říkám, že cesta je celkem dlouhá a tak že vyrazím už v osm.

Snídaně klasika, tousty s máslem, sýrem a čokoládovou rýží - nestěžuju si :) A potom už jsem vyrazila na cestu, Ještějsem se rychle vracela pro Garmina protože bez něj ani ránu :) Foťák jsem tentokrát nechala v pokoji, říkala jsem, si fotit školáky hned první den asi neni dobrej nápad.

Mno, úspěšně jsem počkala na angkot TST, mávla na něj, on zastavil, úspěšně řidiči řekla, že chci k Mitra dua a on mě tam úspěšně dovezl a já mu zaplatila a i mi vrátil :) Byla jsem na sebe pyšná normálně ;) Jelikož škola byla už kousek, tak jsem se rozhodla že další angkot chytat nebudu a že to dojdu těch deset minut, navíc jsem měla do devíti čas. Před devátou jsem tam byla jako na koni :) Jen vrátní(policisté mě nepoznávali a i když jsem se jim to snažila trochu vysvětlit, posadili mě do vrátnice, kde jsem proseděla tak půl hodinky :D

Nijak moc mě toaž nerozhodilo, říkala jsem si, jestli chtějí, abych v tý třídě v deset byla, no tak si mě musí do desíti vyzvednout :) Ale každopádně jsem tam byla sama a Puput nikde. Tak jí píšu SMSku, že jsem  tam a co ona, jestli dorazí. A ona že jako joo, ale že až okolo 10...jenže to už začínala moje hodina :D Mno, ale že prý ať jsem v klidu, že přijede Puput.

Mezitím mě vyvedl Mr. Chandra, mladší pokrokovej učitel, kterej nám pomáhá. S tím jsem prokecala skoro hodinu, přičemž jsem na začátku psala Puput, že jsem tam a jestli dorazí, ona mi odpověla a že jo, ať počkám "moment" - a do třičtvrtě hodiny tam byla! :D

Všichni se divili, jaktože už jsem uvnitř a že jsem se sama dostala až ke škole a tak...pomalu se blížila desátá a tak jsmese odebrali do sborovny probrat kde budu učit atd..Tam se v indonéštině o mně asi 15 minut diskutovalo až mi oznámili, že to budeme muset změnit, že nebudu mít sanitation class, ale drama class, že to bude lepší na porozumění :)

A tak jsme nečekaně nasedli na motorky a odjeli ještě k tomu úplně jinam, kde se konala "externí" divadelní hodina :D já jsem jela na motorce s učitelem Chandrou a jeli jsme první a ostatní nás následnovali. Jelli jsme kolem úžasného místa zvaeného "bird market" - je to veliký most přes řeku a na tom mostě je tržiště, kde se prodávají všechny možné druhy ptáčků :) Byla jsem z toho úplně vyplesklá a kouakal jsem kolem sebe s otevřenou pusou :)

Dojeli jsme na místo a tam už čekali studenti a zkoušeli nějakou hru na takovém malém venkovním pódiu. Všechno bylo v indonéštině a já jerozuměla ani slovo, ale vysvětlili mi, že hra je o boji za práva žen. To uběhla asi hodina a půl co děti zkoušeli (byla to poslední velká závěrečná zkouška před pátečním vystoupením na jedné akci, kam máme jít i my) a potom přišla jiná třída, starší a ti zkoušeli zase jinou hru s námětem o školském systému a o mladistvých a studentech a o boji za bezplatné školství. Vážně to bylo ispirující :)

KAždopdáně potom přišla i Janine a spolu jsme se potom vrátili do školy, já už učit nemusela a Janine a Paulovi začala hodina pomalu a tak jsem se odebrala na cestu zpět do své hostfamily. Rozhodla jsem se jít pomalu pěšky a koupit si něco v nejbližší sámošce. A tak jsem si na odměnu zvládnutí nějak prvního dne koupila nějaké krekry a nanuk a i když teda cesta byla nakonec opravdu dlouhá v tom vedru, došla jsem asi po hodině a čtvrt až zpátky a byla zpátky ve pokoji :) hurááá

Den 74. - párty nepárty

V sobotu večer se domluvila narychlo akce u Kamille doma, že se tam všichni okolo sedmé sejdeme a prostě budem spolu jako parta. Jelikož šli všichni, tak mi bylo blbý nejít. A nakonec, proč ne :) Jediné co, že se v neděli má vstávat sakra brzo...ale co, když budeme všichni spolu, bude logistika jednodušší :)

Mno, dokonce jsem ke Kamille šla pěšky a díky Garminovi jsem v pohodě trefila. Párty to tedy nakonec určitě nebyla, snědlijsme nějaký brambůrky, vypili trošku místního piva Bintang, mají tu třetinky, a skoukly romantickou komedii s Ashoten Kutcherem (kluci se poněkud nudili :D). Potom dlouho pořádně nic, hráli jsme Scrabble atp., nic velkého...akorát jsme šli spát až okolojedné ráno a v půl sedmé vstávačka...

Měli jsme se sejít i s AIESECářema v 7, ovšem trvalo ještě další hodinu a půl než se opravdu všichni sešli a vyrazilo se na pěší prohlídku města. Taky jsem v noci měla dostvelký bolesti žaludku a tak nevyspání a vyčerpání udělalo svý...výlet byl vlastně fajn, navštívili jsme něco jako místní "milionářskou čvrť", kde stojí velké domy postavené v holandském stylu a zanechávají tak na městě svojí kolonizační stopu. Také jsme prošli tzv. nedělní trh, byl moc fajn, ale když potom šli ostatní nakupovat, tak už jsem se trhla, nedávala jsem to energeticky a tak jsem se nechala odvézt do hostfamily a tady jsem na 3 hodiny upadla do komatu...je ale pravda, že mi po vyspání bylo mnohem líp :)

čekala mě nějaká ta příprava prezentace na pondělí, i to se všechno nakonec zvládlo a tak už jen pokusit se i s roustoucé nervozitou trochu se vyspat...

Den 73. - How to ride an angkot

Jak včerejšek hezky dopadl, tak ještě večer těsně před spaním jsem si skočila na záchod a děs se vrátil, jelikož na mě v koupelně vyběhli hned tři velcí švábi...uf...měla jsem co dělat, abych se uklidnila a nekřičela hned na místě...uklidňovala jsem se, že přeci ve skutečnosti se víc bojí oni mě a světla...tak  nějak tam hcvíli pobíhali a pak se schovlai dodíry ve stěně a já se mohla "v klidu" vyčůrat :D Nevím,jestli jsem vám už říkala, ře záchod se tu nekoná, jen klasickej tureckej (hned u té nadrže s vodou, kterou se myju :D ) a taky nepoužívají žádný toaletní papír. Nevím jistě jak to dělají, asi se hned umyjí (ačkoli žádné ručníky tam taky nejsou ani nic tokovýho - že by šli na záchod s ručníkem?) či co..

Každopádně kulturní šok značnej :) Mamka mi volala a uklidňovala mě a já nakonec celkem v klidu usnula a dokonce jsem si během noci i zhasla světlo- taková jsem odvážná :D Mamka mi pořádopakovala, že základ je rozsvítit a chvíli počkat. Taky je dobrý spát při světle, protože oni se ho bojí a taky dát si postel od stěny - jenže to u mně nejde je těžká a je v rohu a tak to budu muset nějak přežít...

Usnula jsem sice až někdy po jedné ráno, ale spala jsem celkem dobře asi tak do 7, tak zase 6 hodin spánku k dobru.

Jo to vy ještě nevíte, že tady se každé ráno mezi 4 a 5 hodinou ranní (!) ozývá z velmi blízké mešity velmi hlasitá modlitba. Fakt mňamka. Ani špunty do uší to úplně neutiší, jen uberou na hlasitosti. Jednou vám to nahraju, ať si trochu poslechnete muslimské ranní modlitby, stojí to za to :)

JInak vstávání okej, Jordan mě měl okolo 9 vyzvednout, ale zapomněl na mě (opět mě to nepřekvapuje, jediný, co mě příjemně překvapuje je moje flegmatičnost, vůbec jsem to neřešila), a tak jsem jen klidně odevzdaně čekala, až se někdo ozve kde jsem a  taky že jo :) A tak si pro mě nakonec přijela Ayas - další AIESECářka :) Heslo "ono se to nějak vyřeší samo" začíná být tady mým životním mottem :D

Mno, Ayas mě odvezla na motorce k univerzitě, kde už byli i ostatní a já byla hned další na řadě,kdo se měl jít učit jak se jezdí angkotem. Ujmul se mě Jordan.

Angkot je malinký busík, spíš minivan, ale vzadu je normálně korba zastřešená a na obou stranách lavičky, kde se sedí. Je hodně angkotů a jejich názvy jsou podle toho odkud kam vedou - například AG (Arjosari - Gadang), AB, SDG...

Něco jako zastávky se tak úplně někoná, spíš se zeptáte a nebo spíš koukáte, jestli kolem vás nejede ten s vaší číslem :D ale tak nějak přibližně domluvená místa jsou a tak přes velký most kousek od univerzity jsme našli stát angkot ABG, kterým jsem se měla dostat blíže k hostfamily. Pokud angkot stojí, prostě do něj nastoupíte, pokud jede, tak na něj mávnete a on vám zastaví. Jedna cesta (až je jakkoliv dlouhá), stojí 2 500 rupií, což je přibližně 5 Kč.

A tak jsme popojeli a angkotem ABG kousek a tam na něj Jordan křikl KIRI KIRI!, což znamená zastavit a my vystoupili a do okýnku mu podali pětitisícovku za oba dohromady. řekli "ma kasi", což je zkrácenina celého "terima kasi" = děkuji. Tak, tam jsme přestoupili do dalšího angkotu, také ABG, ale jel jiným směrem (zajímavé) a ten nás dovezl zase o kousek blížza dalších 5 tisíc. Ale i tak to bylo relativně daleko od hostfamily a Jordan šel se mnou a hrozně se divil, že bydlím tak daleko...

Nebylo to tak hrozný, ale Jordan byl celkem mrtvej a pokusil se mi domluvit kolo, kterým bych jezdila do školy...ale zatím to vypadá že nebude a tak toho tady asi hodně nachodím pěšky...

MNo, ale museli jsme ještě vymyslet hlavně cestu z domu do školy Chore Jesu, kde budu od pondělka učit. A to nakonec nebylo tak zlý. "Zastávka" je dost blízko, cesta sice celkově trvá okolo třičtvrtě hodiny, ale to se zvládne. Tak nejdřív musím nastoupit do angkoru TST, jet až dááleko k ulici Mitra 2, tam přestoupit na angkot AG a jet s ním až k CHore Jesu a tam se nechat vyhodit. Zní to relativně jednoduše, ale věřte mi, žádná sranda to není..myslím, že budu ze začátku závislá na GPSe, jelikož jak nejsou zastávky,tak si sami musíte najít za jízdy kde chcete vystoupit a tak, cesta trvá pokaždé jinak dlouho, protože někdy jezdí pomalu, někdy rychle...nikde nejsou moc dobré orientační body, všechny ulice jsou dost podobné...Ale však já to nějak zvládnu, Garmin bude mým pomocníkem, protože jsem si do něj zanesla během dneška všechny důležité body :)

Mno, když už jsem tak nějak věděla cestu, tak měl Jordan hlad velkej (okolo 11, jelikož asi nesnídal) a pozval mě na zmrzku a on si dal jídlo. Zmrzka spočívala v tom, že vám do misky dají větší kus ledu, zalijí ho kokosovým mlékem s cukrem, nahážou tam plátky kokosové dřeně, nějaké to ovoce a tak - je to ve skutečnosti moc dobrý :) A potom mi koupil i místní sprignrolls na ochutnání (ty thajské jsou o něco lapší, protože v těch místních je hodně fazolí a sojových bobů, ty mi tolik nejedou) a dva "kejky" (koláče), jak říkáme s taťkou.Oba byly prý z brambor a chutnaly jako tužší sladký pudink, vůbec to nebylo zlé :)

Pak jsme jeli s Jordanem zase pěkně zpátky do hostfamily (postaral se o mě a to se cení, že mě nenechal na holičkách) a tam mě vyhodil a on pokračoval na meeting s AIESECářema :)

Tak umím zase něco novýho, pocit dobrej, očividně jsem Jordanovi jako stážista relativně padla do oka, říkal, že se mi líbí, že si to užívám a nestěžuju si :)

Den 72. - pokračování

Tak den se nakonec vydařil a já se začínám oknečně cítit fajn. Myslím, že projekt bude pohodovej, jen si zvyknout na tu zmatenost lehkou :)

Sešli jsme se s ostatními v kavárně a měli jsme spoustu času než měla ve 4 odpoledne začít "Welcome party". Tak jsmne zašli na jídlo do vedlejšího mallu, každý si dal něco, většinou to byla nasi goreng (smažená rýže), já si dala mie goreng ayam = smažené nudle s kuřetem :) moc dobrý a za 13 000 rupií.

Pozn red. 1 000 IDR (indonéských rupií) = cca 2 kč. Takže si spočítejte, že celé jídlo, kterého jsem se skoro přejdla bylo za 26 Kč. Jídlo je tu levné, pití trochu dražší. A tak\ pokud si vyměníte třeba 100 EURO, už jste milionář :D Fakt, milión jsou asi 2000 Kč. Pak jsme se courali po obchodě, koukali na oblečení, podařilo se mi dobít si kredit na mobilu (funguje to tady na kartičky, kde setřete kód a ten pak nadatlujete do mobilu). A pak jsme seděli venku a povídali a dali si kafčo (různý druhy kafí tady maj a moc dobrý).

škola, ve které budeme učit - katolická a veliká

Mno, měli nás vyznedvnout okolo 4 AIESECáři, ale nakonec se to změnilo (žádný překvápko) a my jsme došli asi kilásek pěšky k univerzitě, kde nás vyzvedli a zavezli postupně do kavárny, kde byla party. Party spočívala v tom, že jsme se opět (dneska už asi podestáý) představili a pak jsme si jednoduše povídali a smáli se a ptali se co a jaka co zíra a co potom a co je potřeba a co máme dělat...sice v tom o moc jasněji nemám, ale zato už mi to nějak o dost míň vadí a neřeším to a tak jsem o dost klidnější a víc v pohodě :)

Indonéská nátura je snad ještě flegmatičtější než ta thajská, neuvěřitelný. Všechno se řeší za chodu, s úsměvem, všechno má řešení. Večer byl celkově moc příjemný, i když jsem byla unavená a trochu nesvá ze všeho nového, nakonec jsem se uvolnila a užívala si přítelskou náladu a poznávání nových lidí. Nejvíc mi padla do oka Filipínka Janine. Už včera mi byla moc sympatická a dneska jsem si to ještě potvrdila, fakt jí začínám mát ráda, bude pohodová. Navíc mi obličejem připomíná Oil, tu holčinu ze čtvrté třídyx z thajsko, co jsem jí měla tak ráda. Kamille, další Filipínka je moc hezká, hubeňoučká a taky v pohodě. Oba kluci z Filipín vypadají v pohodě, trošku víc mi sedí Paulo, ten, co se mnou spolu s Janine bude na stejně škole. Je tišší, ale pohodář. Druhého - Jeffa, ještě pořádně neznám, to se časem napraví. Je tu Polák Lukasz, kterej je bavič celé skupiny, hodně povídá a jednoduše dostal právem svou přezdívku Mr. Bean-tang (Mr. Bean mluví za vše a taky to zní trochu jako "Bintang", což je místní nejznámější značka piva, které Lukasz pije denně :) ). Taky pohodář, trochu vedoucí tlupy. Naprosto v pohodě bude i Krisztina, devětadvacetiletá holčina z Maďarska, ta je taková klidnější, mírnější. Prostě parta bude v pohodě :)

Po kavárně jsme zašli přes ulici ještě na jídlo - za 8 000 rupiíí na výbornou kuřecí polívku s rýží, musim uznat že dobrota :) A tam jsme se smáli jako blázni, vtipkovali, dobírali si jeden druhého, no prostě nálada skvělá a tak mám díky tomu zakončení dne takoý fajnový vnitřní pocit že tenhle projekt bude přecejen stát za to :)

 

Dokonce i koupelna už mi připadá přijatelná, ono totiž člověku brzo dojde, že nejde o to, jak moc je voda studená nebo kolikrát a jak malou mističkou se musíte polít...jde o ten pocit čistoty na konci, který vám vynahradí celý proces :)

Den 72. - první žážitky

Tak první noc se nějak zvládla, jsem nedospaná, usnula jsem až okolo půlnoci a vstávačka v 6 ráno...Užkdyž jsem byla skoro hotová, už pro mě přijela AIESECářka Puput. Rychle jsme se nasnídali - tousty s máslem a sýrem a potom dokonce toust s máslem posypaný takovou tou čokoládovou rýží jako se dává na dorty :) Odvoz k univerzitě a potom přestup do auta a dovezli mě do školy, kde budeme společně s Janine a Paulem od pondělka učit. NIkdo z nás doteď pořádně neví co vlastně budeme učit...mám první hodinu "sanitation" a asi nebudou k dispozici projektory nebo počítače a tak zatím nemám pořádně představu jak to budu dělat celé...

Další 4 stážisté jsou na jiné škole a mají o něco lepší podmínky myslím...učí jen od pondělka do čtvrtka a jeden celý týden mají volný...my učíme od pondělka do pátku a žádné volno nějak nemáme...ale nevím, nějak se to vymyslí.. Ta škola je střední, je velikánská, katolická, postavená v jasně britském/holandském stylu. Hned mě tam nahnali před seřazené děti a musela jsem se představit a něco povédat (a to ještě další 2 stážisti ani nedorazili, takže jsem byla sama...), ale dobrý. Pak nám ukázali školu a prtáhli nás 3 třídami, kde jsme v každé byli přes půl hodiny a povídali si se studenty. Všechno je hodně nenaplánované a nečekané a zmatené, ale už mě to nějak ani moc nepřekvapuje a prostě to beru jak to je :D Pak nám dali ochutnat i jídlo - místní "fishcake" - no, řeknu vám, nic moc...já na ty rybí věci prostě moc nejsem...

Ale lidi byli milí, ve škole se učí i vaření a film a tak, jen prostě na našem rozvrhu jsme se úplně neshodli, ale nějaký mám, je to přibližně hodina a půl denně přímo učení, což je pohoda (až na to, že nevím co tam budu dělat :D), ale ve škole prý máme zůstat déle, každý den třeb alespoň 4 hodiny a povídat si s učiteli a tak..moc si to nějak celé neumím představit..No ono to nějak dopadne :D KAždopádně interns jsou fajn, jsem trochu zmatená z celé orientace, už bych fakt chtěla zpátky svojí GPSku! :( Dneksa je od 4 welcoming party pro mě a Janine a Kamille, tak jsem na to zvědavá...

Zítra nás mají naučit jak používat angkot - místní dopravu a v neděli v 7 ráno!!! máme jít běhat! (wtf?!) říkají tomu "getting healthy together" :D To bude taky veselý :) Jinak bychom s ostatními stážisty chtěli cestovat, určitě na horu Bromo a domluvili jsme se i na tripu na Bali, bude to ale celé koncipováno hodně levně, nikdo z nás nemá až tolik peněz na útratu...

Den 71. - první pořádný den v Indonésii

Tak jsem tu, dnešek teda stál za to přátelé...


Jediné jídlo dneška byla snídaně, ale zato vydatná a tak to s tím hladem teďka není tak zlé :) Po snídani v hotelu, jsem si šla ještě na chvíli lehnout, ale už to moc nešlo...mělo pro mě přijet v 10 ráno auto a odvézt mě do Mlangu přímo k rodině. Auto přijelo o hoďku dřív a tak jsem rychle sbalila, vrátila klíč a jelo se. Ovšem jelo se nejdřív na letiště, kde se pak asi třičtvrtě hoďky čekalo na dalšího pasažéra a mezitím jsem si všimlaa že v autě sedí ještě jedna paní ,který jsem si oředtím ani nevšimla jak jsem seděla vedle řidiče :D

No, cesta do Malangu celkem šílenost, jedna dlouhá silnice dost zacpaná, střídavě jsem usínala a probouzela se..ale okolo jedné jsme tam byli, vyhodili tu paní i pána a pak hledali "mojí" adresu. Když jsme jí konečně našli, tak tam nikdo nebyl...čekali jsme s řidičem..ale nic, řidič asi padesátkrát volal Jordanovi (organizátor AIESECu), ale ten to nebral (později mi řekl že usnul..) nebo byl nedostupný. A tak mě řidič vozil různě po městě, až jsem vyhrabala číslo na jinou indonésanku Arum a ta to vzala, uf. Řidič mě vyhodil u univerzity Brawjaya, největší v Malangu. Tam jsem mu konečně zaplatila a potkala se na chvilku s Arum, která musela hned na hodinu. Převzali mě jiní AIESECáři a odvezli zase do toho domu. Doufala jsem, že tam budu bydlet, bylo to kousek od univerzity...Nechali mě tam asi na hoďku si lehnout, ale potom pro mě přijela opravdová hostfamily a odvezli mě mnohem dál a tam teď bydlím. Nevím kde jsem přesně protože jsem zapomenula Garmina v tom předešlém domě a dostanu ho až zítra...

Přijela pro mě "sestra", jmenuje se Tania a byla moc milá. Ukázala mi můj malý pokojíček a dokonce mám i wifinu :) POkojíček je o dost menší, vedle je malinká společná koupelna. Žádná sprcha ani vana se nekoná. Natož teplá voda...jen velká nádrž a miska na polévání, klasika. A tak stejnou vodou ,kterou zalévám záchod se myju. Jak jsem se šla opláchnout (není tu klimatizace, takže asi budu pěkně zpocená a smadlavá :D ), hned jsem potkala v koupelně švábíka a v pokoji utíkal další...mno...to mě teda zrovna nepotěšilo a dost se mi zastesklo po domově...navíc tady nemůžu spát s rozsvíceným světlem...takže než si zvyknu tipnu si, že toho moc nenaspím, švábi totiž nejsou moji kamarádi..lépe řečeno mám z nich občas panický strach, občas je to v pohodě...ale usnout při představě jak mě přebíhají v noci...to bude oříšek.

Jinak ale vše okej, dostala jsem přidělené tzv. "buddy", který vám má pomáhat - moje je dvacetiletá holčina jménem Vierna, pomohla mi koupit si indonéskou SIMku s operátorem Indosat a taky mě dovezla na schůzku s dalšími stážisty. Ale zítra dolétá do Jakarty a až do konce měsíce tu nebude...to mě celkem mrzí, protože teď bych jí nejvíc potřebovala na začátku. Tenhle začátek projektu je celkově nějak těžší...vím, že to všechno nějak zvládnu, ale pocitově si připadám víc sama.

Tohle je moje nové číslo:

+62 85 791 048 342

Přitom tady nejsem jediná stážistka. Je nás tady se mnou 7. Čtyři lidé jsou z Filipín (2 holky a dva kluci), jeden klučina Lukasz je z Polska a jedna holčina Krisztina je z Maďarska :) Pěkná parta. Už jsem dneska potkala ty dvě Indonésanky (Janine a Kamille), ostatní bych měla poznat zítra. AIESECáři měli sraz v kavárně, ale tak nějak se nám nevěnovali , jen mi řekli, že zíra ráno v 7 mám být na univerzitě (jedna AIESECářka mě po domluvě vyzvedne) a mám si připravit prezentaci o České republice...uf...tak tu sedím, net mám, prezentaci jsem nějak splácala, i když že bych na to byla vyloženě pyšná to ne...jen už jsem fakt unavená a měla bych se prospat, když budu v 6 ráno vstávat. Cesta odsud na motorce na univerzitu trvá 15 minut, což znamená,m že je to teda pěkně daleko...

Od pondělka nám začíná práce a to taková, že budeme minimálně 2 hodiny denně učit na střední škole anglinu a další věci a prostě donutit mladé Indonésany, aby se nebáli mluvit anglicky. Co se mi ale líbí víc je to, že se budeme učit indonésky a taky jejich kultuře - tancům (to prý bude ale nějak placené), umění...jsem zvědavá :)
Taky nás budou o víkendu poučovat jak používat místní hromadnou dopravu...což bude celkem oříšek, pravděpodobně budu muset několikrát přestupovat v místních "angkotech" - busech. A taky si to asi budu muset platit sama..

Vypadá to, že parta bude fajn, ostatní stážisti chtějí o víkendech jezdit na výlety do kolí, to chci určitě taky, jen nevím, jestli na to pokaždé budou finance, protože trip na víkend na Bali asi nebude nic nejlevnějšího...Určitě bych ale chtěla vidět Mount Bromo a taky můj vysněný Borobudur a Prambanan...uvidíme

Tak...něco jsem ze sebe vypotila, to jsem ráda a teď už jdu vážně pomalu umřít, pokud to půjde..držte sím palce lidičky a za každej komentář jsem ráda :)

Den 70. - nové dobrodružství aneb Indonésie začíná

Tak včera odletěl Míša…celá dovolená byla naprosto úžasná, kdo bude chtít, tomu povyprávím osobně (nejzajímavěkší bude asi to, že nás na Phuketu evakuovali protože v Indonésii bylo velký zemětřesení (8.6) a očekávala se tsunami...nakonec z toho díkybohu nic nebylo), měli jsme se vážně krásně, bylo nám fajn a viděli jsme spoustu věcí, a podle toho, co říkal Míša, tak se mu tady líbilo a to mě nesmírně těší a jsem za to hrozně moc ráda. Jsem mu opravdu vděčná, že tu byl, protože sama bych se tu zbláznila…loučení bylo zase těžký…už potřetí za 2 měsíce takovéhle těžké loučení (2x s Míšou, jednou se školou a dětma v Thajsku)..A ocitla jsem se najednou na velkém Suvarnabhumi letišti v Bangkoku opět úplně sama a na vlastní pěst. Plán dne byl následující: odlet ve 13:30 s AirAsia z BKK do Kuala Lumpur, tam si zase vyzvednout bágly, projít imigračním, celé to absolvovat znovu a dalším letem se dostat z KL do Surabayi, kde musím nějak najít ubytování na noc, které nemám zajištěné…potom kontaktovat Jordana, Indonésana, který by mi měl ny další den ráno zajistit převoz ze Surabayi do MAlangu, což trvá asi 2 až 3 hoďky cesta. Mno…celé se to nakonec nějak povedlo, ale teda celý den nezačal slavně a vůbec vám povím, že teda jsem se bála co se ještě zvrtne…


Vstávali jsme s Míšou před 6, protože v 6:30 pro nás měl k New Siam II (hotel blízko pověstné Khao San Road) přijet taxík a odvézt nás na letiště. Všechno sbaleno, dokonce se můj bágl vešel do 15 kg (taky jsem to nejtěžší táhla v malém batohu, který byl nakonec snad těžší než ta krosna). Na recepci jsem vrátila klíč, přičemž by mi měli vrátit 500 bahtů zálohu, ovšem pán mi oznámil, že jsme v místní restauraci nezaplatili nějakou útratu a strhne mi to z toho…ukázal mi účtenku, která vůbec nebyla naše, začala jsem prostestovat, ale Míša mě zarazil a měl pravdu, neměli jsme sílu ani náladu se hádat a tak jsem pána nechal strhnout necelých 300 bahtů…Další věc byla, že zapomněli na našeho taxíka a tak rychle někoho sháněli a přijel cca o čtvrt hoďky později - za to to ovšem zvládnul za půl hodiny na letiště (blázen! Cesta normálně trvá i hodinu). Tam se Míšovi v batohu rozbila skleněná voda a on chudák měl promáčené knížky a trochu i doklady…ale i to nějak dobře dopadlo..Míšu jsme společně odbavili a následné loučení bylo sakra těžké…zase jsem brečela jako želva, zase jsem se dobrovolně nechala opustit a začala s pocitem osamělosti cestu k dalšímu dobrodružství.

Na letišti jsem si dala drahé kafe ve Starbucks s příslibem Free Wi-Fi, kterou k mému zjištění po zaplacení neměli :D Nevadí, takže jsem se rozptýlila tím, že jsem si vynadala noťas (jako spousta „ajfouňáků“ a „ajpeďáků“ a „tableťáků“ kolem mě) a pustila si film LImitless co mám skopčený jak od taťky tak od Fandy. Ten mě spolehlivě rozptýlil, i když jsem u usrkávání kafe neustále utíkala myšlenkami k Míšovi a kdy už odlétá a že teď už je ve vzduchu a tak dále…


Čas nakonec celkem utekl, velký batoh jsem úspěšně odevzdala a při scanování malého muselo dojít k nevyhnutelnému a to že mě nechali ho skoro celý vyházet (noťas, foťák, navigace, kindle…) až zjistili že je všechno v pořádku a s tím tupým malinkým kuchyňským nožem opravdu nikoho nepodřežu…MNo . Gate F1 už na mě čekala a let byl nějak delší než jsem čekala a první, co jsem v KL udělala bylo, že jsem spěchala s batohem na záchod a počůrala jim to tam :D (není nad to si každou zemi řádně označkovat – to máme, Thajsko, Malajsie…výhledově už Indo).


Letiště v Kuala Lumpur je prostě nenáviděníhodné…o to víc, když máte na všechno omezený čas a potřebujete relativně v klidu za přibližně hodinu a půl stihnout letadlo…Přes imigrační pro krosnu (všechno trvá nějak déle než byste si představovali), potom přejít půlku zmateného letiště, najít ne příliš nápadný vchod do „Departures“, proplést se labyrintem různých counterů, najít ten svůj R32, čekat neuvěřitelně dlouho a pak vysvětlovat paní že ČR má s Malajsií bezvízový styk a že já chci teď do Indonésie a tak mám vízum TADY v pasu. Pak teda po opětovném zbavení se krosny dostat Boarding pass. Pak chvíli zmateně stát a aboslutně nevědět kam jít …Trocha paniky, než jsem objevila nápis „International departures“ na několik různých stran, náhled do Boarding Passu, že mám máít Gate T10 – ha. Brány G na jednu stranu, R na jinou, T přibližně doprava…naprosot nesmyslně jsem se vracela stejnou cestou jako jsem šla předtím sem a propletla se uličkami až k jezdícím schodům k bránám T1 až T17.

Konečně u bran na obrazovce svítila k mému letu brána T13 a ne T10 :D Katastrofa…jedno z největších letišť a člověk aby se zbláznil…Pravdu měl boarding pass a ne všudypřítomná svítící obrazovka a já nakonec díkybohu nastoupila do správného letadla…Uf! Ovšem to ještě pravděpodobně při tom zmatku nastoupilo pár lidí, co měli letět do Singapuru a ne do Surabayi a tak jsme měli přiblizně půl hoďky zpoždění. Ale co, už jsem seděla a hlavně že to. Měla jsem zase štěstí na sedadlo u okýnka, ale brzo byla venku tma a tak to bylo celkem jedno. Škoda, přílet do Surabayi by byl býval možná zajímavý, okolo Malangu je hodně kopců a sopek. Let trval MNOHEM déle než jsem čekala, přibližně o hodinu a půl a já už chtěla jen prostě přistát a být tam.

Chlápek na imigračním byl sympaťák, jen ze mě byl asi trochu mimo, poněkud rozpačitě se mě ptal co jako tam budu dělat a jak dlouho tam chci být…ale s úsměvem mě pustil a asi z toho měl zážitek :D Malé letiště mělo dva pásy pro zavazadla na všechny lety a ten druhý nebyl vůbec vidět a tak jsem stála původně u toho špatného a divila se kde je moje krosnička a do toho se smála že tu mají jen jeden pás na všechno. Pak mě ale osvítilo a našla jsem schovaný druhý pás, kde už moje krosna s kytičkou odevzdaně ležela a čekala na mě.


Hned mě odchytil nějakej rádoby všeuměl a vzhledem k tomu, že bylo 8 večer a žádná výměna peněz ani bankomat v dohledu, nakonec jsem mu byla vděčná, že mi vyměnil 40 EURO za asi 430 000 indonéských rupií. Kurs nanic, ale potřebovala jsem je. Taxikáři neslevili pod 50 000 IDR za jízdu, místní policajti mi pomohli a vysvětlili taxikáři kam má jet, protože jsem chtěla do vytipovaného hotelu blízko letiště – Istana Permata. I to se nakonec povedlo, hotel stál o něco více než jsem čekala a chtěli zálohu 400 000, což už jsem logicky neměla, ale prý že bude tedy stačit 350 000 (z toho bylo 230 000 za pokoj na jednu noc se snídaní a zbytek záloha na klíč). Hotel tvořily malé domky, kde jsem spala v jednom pokoji a celý domek měl 3 a tak jsem ho sdílela s dalšími obyvateli, které jsem ovšem nepotkala.


Pokoj byl trochu „blešárna“ jak by můj taťka řekl…občas jsem měla pocit, že se za skříní něco hýbe i když mi to tu předtím pán trochu vystříkal sprejem proti havěti…Mno…ale aspoň sprcha a záchod, také ne úplně nejčistší na světě, ale teplá tekla a mě bylo po sprše hned líp. Poslala jsem SMSku Jordanovi, ale nedoručila se a pak další..taky nic a tak s velkou taťkovou pomocí se poslal e-mail a pak ještě SMSka Arum (ta, co mi dělala interview) a nakonec to klaplo a prý že pro mě v 10 ráno přijede auto a doveze mě za 75 000 do Malangu přímo k hostfamily. Uf.


Zjistila jsem,že mi nejde spát a už vůbec ne potmě, celý pokoj ve mně nevyvolával zrovna důvěru a pocit bezpečí..A tak jsem nejdřív zkusila usnout s rozsvíceným světlem, to moc nešlo a tak jsem zapnula objevenou televizi, vypla světlo a celou noc mi hrála zapnutá televize s vypnutým zvukem…Vím, že je to děsné plýtvání elektřinou, ale jen tak jsem byla schopná nějak usnout, což jsem opravdu potřebovala. Míša se před spaním zprávou ozval, že je v Moskvě a pak v noci, že už i dorazil do Čech, což mě uklidnilo a potěšilo natolik, že jsem spala jako zabitá potom až do 6:30 ráno a vyrazila na snídani.

Omlouvám se, ale víc dneska už nedám...zbytek příště

Odmlka.. a Phuket

Ahoj všichni, moc se omlouvám, že jsem se odmlčela na tak dlouho, ale teď mám volno a pohodu, kterou trávím s Míšou v Bangkoku a na Phuketu a tak pravděpodobně nějakou dobu nebudu pravidelně psát..Vrátím se zpátky okolo 19. dubna, kdy mi začíná další stáž, tentokrát v Indonésii.

Každopádně: dneska jsme tu s Míšou čtvrtý den a půjčili jsme si motorku a udělali si výlet do Phuket ZOO, kde jsme viděli monkey, crocodile i elephant show a byla spousta srandy. Taky jsem na sebe pyšná, že jsem odřídila cestu tam i v děšti a zvládlo se to, přecejen je to pro mě pořád hroznej psychickej zápřah...ale zase nedělala jsem ten řidičák v čechách přece pro nic za nic! :)