Jak včerejšek hezky dopadl, tak ještě večer těsně před spaním jsem si skočila na záchod a děs se vrátil, jelikož na mě v koupelně vyběhli hned tři velcí švábi...uf...měla jsem co dělat, abych se uklidnila a nekřičela hned na místě...uklidňovala jsem se, že přeci ve skutečnosti se víc bojí oni mě a světla...tak nějak tam hcvíli pobíhali a pak se schovlai dodíry ve stěně a já se mohla "v klidu" vyčůrat :D Nevím,jestli jsem vám už říkala, ře záchod se tu nekoná, jen klasickej tureckej (hned u té nadrže s vodou, kterou se myju :D ) a taky nepoužívají žádný toaletní papír. Nevím jistě jak to dělají, asi se hned umyjí (ačkoli žádné ručníky tam taky nejsou ani nic tokovýho - že by šli na záchod s ručníkem?) či co..
Každopádně kulturní šok značnej :) Mamka mi volala a uklidňovala mě a já nakonec celkem v klidu usnula a dokonce jsem si během noci i zhasla světlo- taková jsem odvážná :D Mamka mi pořádopakovala, že základ je rozsvítit a chvíli počkat. Taky je dobrý spát při světle, protože oni se ho bojí a taky dát si postel od stěny - jenže to u mně nejde je těžká a je v rohu a tak to budu muset nějak přežít...
Usnula jsem sice až někdy po jedné ráno, ale spala jsem celkem dobře asi tak do 7, tak zase 6 hodin spánku k dobru.
Jo to vy ještě nevíte, že tady se každé ráno mezi 4 a 5 hodinou ranní (!) ozývá z velmi blízké mešity velmi hlasitá modlitba. Fakt mňamka. Ani špunty do uší to úplně neutiší, jen uberou na hlasitosti. Jednou vám to nahraju, ať si trochu poslechnete muslimské ranní modlitby, stojí to za to :)
JInak vstávání okej, Jordan mě měl okolo 9 vyzvednout, ale zapomněl na mě (opět mě to nepřekvapuje, jediný, co mě příjemně překvapuje je moje flegmatičnost, vůbec jsem to neřešila), a tak jsem jen klidně odevzdaně čekala, až se někdo ozve kde jsem a taky že jo :) A tak si pro mě nakonec přijela Ayas - další AIESECářka :) Heslo "ono se to nějak vyřeší samo" začíná být tady mým životním mottem :D
Mno, Ayas mě odvezla na motorce k univerzitě, kde už byli i ostatní a já byla hned další na řadě,kdo se měl jít učit jak se jezdí angkotem. Ujmul se mě Jordan.
Angkot je malinký busík, spíš minivan, ale vzadu je normálně korba zastřešená a na obou stranách lavičky, kde se sedí. Je hodně angkotů a jejich názvy jsou podle toho odkud kam vedou - například AG (Arjosari - Gadang), AB, SDG...
Něco jako zastávky se tak úplně někoná, spíš se zeptáte a nebo spíš koukáte, jestli kolem vás nejede ten s vaší číslem :D ale tak nějak přibližně domluvená místa jsou a tak přes velký most kousek od univerzity jsme našli stát angkot ABG, kterým jsem se měla dostat blíže k hostfamily. Pokud angkot stojí, prostě do něj nastoupíte, pokud jede, tak na něj mávnete a on vám zastaví. Jedna cesta (až je jakkoliv dlouhá), stojí 2 500 rupií, což je přibližně 5 Kč.
A tak jsme popojeli a angkotem ABG kousek a tam na něj Jordan křikl KIRI KIRI!, což znamená zastavit a my vystoupili a do okýnku mu podali pětitisícovku za oba dohromady. řekli "ma kasi", což je zkrácenina celého "terima kasi" = děkuji. Tak, tam jsme přestoupili do dalšího angkotu, také ABG, ale jel jiným směrem (zajímavé) a ten nás dovezl zase o kousek blížza dalších 5 tisíc. Ale i tak to bylo relativně daleko od hostfamily a Jordan šel se mnou a hrozně se divil, že bydlím tak daleko...
Nebylo to tak hrozný, ale Jordan byl celkem mrtvej a pokusil se mi domluvit kolo, kterým bych jezdila do školy...ale zatím to vypadá že nebude a tak toho tady asi hodně nachodím pěšky...
MNo, ale museli jsme ještě vymyslet hlavně cestu z domu do školy Chore Jesu, kde budu od pondělka učit. A to nakonec nebylo tak zlý. "Zastávka" je dost blízko, cesta sice celkově trvá okolo třičtvrtě hodiny, ale to se zvládne. Tak nejdřív musím nastoupit do angkoru TST, jet až dááleko k ulici Mitra 2, tam přestoupit na angkot AG a jet s ním až k CHore Jesu a tam se nechat vyhodit. Zní to relativně jednoduše, ale věřte mi, žádná sranda to není..myslím, že budu ze začátku závislá na GPSe, jelikož jak nejsou zastávky,tak si sami musíte najít za jízdy kde chcete vystoupit a tak, cesta trvá pokaždé jinak dlouho, protože někdy jezdí pomalu, někdy rychle...nikde nejsou moc dobré orientační body, všechny ulice jsou dost podobné...Ale však já to nějak zvládnu, Garmin bude mým pomocníkem, protože jsem si do něj zanesla během dneška všechny důležité body :)
Mno, když už jsem tak nějak věděla cestu, tak měl Jordan hlad velkej (okolo 11, jelikož asi nesnídal) a pozval mě na zmrzku a on si dal jídlo. Zmrzka spočívala v tom, že vám do misky dají větší kus ledu, zalijí ho kokosovým mlékem s cukrem, nahážou tam plátky kokosové dřeně, nějaké to ovoce a tak - je to ve skutečnosti moc dobrý :) A potom mi koupil i místní sprignrolls na ochutnání (ty thajské jsou o něco lapší, protože v těch místních je hodně fazolí a sojových bobů, ty mi tolik nejedou) a dva "kejky" (koláče), jak říkáme s taťkou.Oba byly prý z brambor a chutnaly jako tužší sladký pudink, vůbec to nebylo zlé :)
Pak jsme jeli s Jordanem zase pěkně zpátky do hostfamily (postaral se o mě a to se cení, že mě nenechal na holičkách) a tam mě vyhodil a on pokračoval na meeting s AIESECářema :)
Tak umím zase něco novýho, pocit dobrej, očividně jsem Jordanovi jako stážista relativně padla do oka, říkal, že se mi líbí, že si to užívám a nestěžuju si :)
Každopádně kulturní šok značnej :) Mamka mi volala a uklidňovala mě a já nakonec celkem v klidu usnula a dokonce jsem si během noci i zhasla světlo- taková jsem odvážná :D Mamka mi pořádopakovala, že základ je rozsvítit a chvíli počkat. Taky je dobrý spát při světle, protože oni se ho bojí a taky dát si postel od stěny - jenže to u mně nejde je těžká a je v rohu a tak to budu muset nějak přežít...
Usnula jsem sice až někdy po jedné ráno, ale spala jsem celkem dobře asi tak do 7, tak zase 6 hodin spánku k dobru.
Jo to vy ještě nevíte, že tady se každé ráno mezi 4 a 5 hodinou ranní (!) ozývá z velmi blízké mešity velmi hlasitá modlitba. Fakt mňamka. Ani špunty do uší to úplně neutiší, jen uberou na hlasitosti. Jednou vám to nahraju, ať si trochu poslechnete muslimské ranní modlitby, stojí to za to :)
JInak vstávání okej, Jordan mě měl okolo 9 vyzvednout, ale zapomněl na mě (opět mě to nepřekvapuje, jediný, co mě příjemně překvapuje je moje flegmatičnost, vůbec jsem to neřešila), a tak jsem jen klidně odevzdaně čekala, až se někdo ozve kde jsem a taky že jo :) A tak si pro mě nakonec přijela Ayas - další AIESECářka :) Heslo "ono se to nějak vyřeší samo" začíná být tady mým životním mottem :D
Mno, Ayas mě odvezla na motorce k univerzitě, kde už byli i ostatní a já byla hned další na řadě,kdo se měl jít učit jak se jezdí angkotem. Ujmul se mě Jordan.
Angkot je malinký busík, spíš minivan, ale vzadu je normálně korba zastřešená a na obou stranách lavičky, kde se sedí. Je hodně angkotů a jejich názvy jsou podle toho odkud kam vedou - například AG (Arjosari - Gadang), AB, SDG...
Něco jako zastávky se tak úplně někoná, spíš se zeptáte a nebo spíš koukáte, jestli kolem vás nejede ten s vaší číslem :D ale tak nějak přibližně domluvená místa jsou a tak přes velký most kousek od univerzity jsme našli stát angkot ABG, kterým jsem se měla dostat blíže k hostfamily. Pokud angkot stojí, prostě do něj nastoupíte, pokud jede, tak na něj mávnete a on vám zastaví. Jedna cesta (až je jakkoliv dlouhá), stojí 2 500 rupií, což je přibližně 5 Kč.
A tak jsme popojeli a angkotem ABG kousek a tam na něj Jordan křikl KIRI KIRI!, což znamená zastavit a my vystoupili a do okýnku mu podali pětitisícovku za oba dohromady. řekli "ma kasi", což je zkrácenina celého "terima kasi" = děkuji. Tak, tam jsme přestoupili do dalšího angkotu, také ABG, ale jel jiným směrem (zajímavé) a ten nás dovezl zase o kousek blížza dalších 5 tisíc. Ale i tak to bylo relativně daleko od hostfamily a Jordan šel se mnou a hrozně se divil, že bydlím tak daleko...
Nebylo to tak hrozný, ale Jordan byl celkem mrtvej a pokusil se mi domluvit kolo, kterým bych jezdila do školy...ale zatím to vypadá že nebude a tak toho tady asi hodně nachodím pěšky...
MNo, ale museli jsme ještě vymyslet hlavně cestu z domu do školy Chore Jesu, kde budu od pondělka učit. A to nakonec nebylo tak zlý. "Zastávka" je dost blízko, cesta sice celkově trvá okolo třičtvrtě hodiny, ale to se zvládne. Tak nejdřív musím nastoupit do angkoru TST, jet až dááleko k ulici Mitra 2, tam přestoupit na angkot AG a jet s ním až k CHore Jesu a tam se nechat vyhodit. Zní to relativně jednoduše, ale věřte mi, žádná sranda to není..myslím, že budu ze začátku závislá na GPSe, jelikož jak nejsou zastávky,tak si sami musíte najít za jízdy kde chcete vystoupit a tak, cesta trvá pokaždé jinak dlouho, protože někdy jezdí pomalu, někdy rychle...nikde nejsou moc dobré orientační body, všechny ulice jsou dost podobné...Ale však já to nějak zvládnu, Garmin bude mým pomocníkem, protože jsem si do něj zanesla během dneška všechny důležité body :)
Pak jsme jeli s Jordanem zase pěkně zpátky do hostfamily (postaral se o mě a to se cení, že mě nenechal na holičkách) a tam mě vyhodil a on pokračoval na meeting s AIESECářema :)
Tak umím zase něco novýho, pocit dobrej, očividně jsem Jordanovi jako stážista relativně padla do oka, říkal, že se mi líbí, že si to užívám a nestěžuju si :)
joj, chybí tam, co mamka považuje za základ..a to by mě zrovna zajímalo! já bych asi řvala na místě! jo a s tim toaleťákem - my sme si s Tomem normálně kupovali svůj, oni teda NĚKDY používali rozstříhaný noviny, ale většinou tam nebyly..
OdpovědětVymazatno jo a muezíni.. to je taky kapitola sama pro sebe.. sama vím, že ani ty špunty nestačej! :D v Biškeku sme taky bydleli hnedka u mešity :)
Aby sis na to heslo nezvykla i tady.. protože tady (a především na čzu) se to samo nevyřeší :D
oni asi nejsou mco zvyklí chodit pěšky, oc? tyhle zamtený busy.. to je děs.. jet s maršutkou v Biškeku taky žádnej med.. zastávky taky moc neuznávaj a horší je z přervaný se prodrat někde ven :D
Omlouvám se předem za veškerý překlepy a přepisy a chyby, píšu to většinou hodně narychlo...doufám, že i tak je tomu trochu rozumět..mamky rada je dospaná už :) jina D8ší, moc díky za komentáře :)
Vymazat