Den 70. - nové dobrodružství aneb Indonésie začíná

Tak včera odletěl Míša…celá dovolená byla naprosto úžasná, kdo bude chtít, tomu povyprávím osobně (nejzajímavěkší bude asi to, že nás na Phuketu evakuovali protože v Indonésii bylo velký zemětřesení (8.6) a očekávala se tsunami...nakonec z toho díkybohu nic nebylo), měli jsme se vážně krásně, bylo nám fajn a viděli jsme spoustu věcí, a podle toho, co říkal Míša, tak se mu tady líbilo a to mě nesmírně těší a jsem za to hrozně moc ráda. Jsem mu opravdu vděčná, že tu byl, protože sama bych se tu zbláznila…loučení bylo zase těžký…už potřetí za 2 měsíce takovéhle těžké loučení (2x s Míšou, jednou se školou a dětma v Thajsku)..A ocitla jsem se najednou na velkém Suvarnabhumi letišti v Bangkoku opět úplně sama a na vlastní pěst. Plán dne byl následující: odlet ve 13:30 s AirAsia z BKK do Kuala Lumpur, tam si zase vyzvednout bágly, projít imigračním, celé to absolvovat znovu a dalším letem se dostat z KL do Surabayi, kde musím nějak najít ubytování na noc, které nemám zajištěné…potom kontaktovat Jordana, Indonésana, který by mi měl ny další den ráno zajistit převoz ze Surabayi do MAlangu, což trvá asi 2 až 3 hoďky cesta. Mno…celé se to nakonec nějak povedlo, ale teda celý den nezačal slavně a vůbec vám povím, že teda jsem se bála co se ještě zvrtne…


Vstávali jsme s Míšou před 6, protože v 6:30 pro nás měl k New Siam II (hotel blízko pověstné Khao San Road) přijet taxík a odvézt nás na letiště. Všechno sbaleno, dokonce se můj bágl vešel do 15 kg (taky jsem to nejtěžší táhla v malém batohu, který byl nakonec snad těžší než ta krosna). Na recepci jsem vrátila klíč, přičemž by mi měli vrátit 500 bahtů zálohu, ovšem pán mi oznámil, že jsme v místní restauraci nezaplatili nějakou útratu a strhne mi to z toho…ukázal mi účtenku, která vůbec nebyla naše, začala jsem prostestovat, ale Míša mě zarazil a měl pravdu, neměli jsme sílu ani náladu se hádat a tak jsem pána nechal strhnout necelých 300 bahtů…Další věc byla, že zapomněli na našeho taxíka a tak rychle někoho sháněli a přijel cca o čtvrt hoďky později - za to to ovšem zvládnul za půl hodiny na letiště (blázen! Cesta normálně trvá i hodinu). Tam se Míšovi v batohu rozbila skleněná voda a on chudák měl promáčené knížky a trochu i doklady…ale i to nějak dobře dopadlo..Míšu jsme společně odbavili a následné loučení bylo sakra těžké…zase jsem brečela jako želva, zase jsem se dobrovolně nechala opustit a začala s pocitem osamělosti cestu k dalšímu dobrodružství.

Na letišti jsem si dala drahé kafe ve Starbucks s příslibem Free Wi-Fi, kterou k mému zjištění po zaplacení neměli :D Nevadí, takže jsem se rozptýlila tím, že jsem si vynadala noťas (jako spousta „ajfouňáků“ a „ajpeďáků“ a „tableťáků“ kolem mě) a pustila si film LImitless co mám skopčený jak od taťky tak od Fandy. Ten mě spolehlivě rozptýlil, i když jsem u usrkávání kafe neustále utíkala myšlenkami k Míšovi a kdy už odlétá a že teď už je ve vzduchu a tak dále…


Čas nakonec celkem utekl, velký batoh jsem úspěšně odevzdala a při scanování malého muselo dojít k nevyhnutelnému a to že mě nechali ho skoro celý vyházet (noťas, foťák, navigace, kindle…) až zjistili že je všechno v pořádku a s tím tupým malinkým kuchyňským nožem opravdu nikoho nepodřežu…MNo . Gate F1 už na mě čekala a let byl nějak delší než jsem čekala a první, co jsem v KL udělala bylo, že jsem spěchala s batohem na záchod a počůrala jim to tam :D (není nad to si každou zemi řádně označkovat – to máme, Thajsko, Malajsie…výhledově už Indo).


Letiště v Kuala Lumpur je prostě nenáviděníhodné…o to víc, když máte na všechno omezený čas a potřebujete relativně v klidu za přibližně hodinu a půl stihnout letadlo…Přes imigrační pro krosnu (všechno trvá nějak déle než byste si představovali), potom přejít půlku zmateného letiště, najít ne příliš nápadný vchod do „Departures“, proplést se labyrintem různých counterů, najít ten svůj R32, čekat neuvěřitelně dlouho a pak vysvětlovat paní že ČR má s Malajsií bezvízový styk a že já chci teď do Indonésie a tak mám vízum TADY v pasu. Pak teda po opětovném zbavení se krosny dostat Boarding pass. Pak chvíli zmateně stát a aboslutně nevědět kam jít …Trocha paniky, než jsem objevila nápis „International departures“ na několik různých stran, náhled do Boarding Passu, že mám máít Gate T10 – ha. Brány G na jednu stranu, R na jinou, T přibližně doprava…naprosot nesmyslně jsem se vracela stejnou cestou jako jsem šla předtím sem a propletla se uličkami až k jezdícím schodům k bránám T1 až T17.

Konečně u bran na obrazovce svítila k mému letu brána T13 a ne T10 :D Katastrofa…jedno z největších letišť a člověk aby se zbláznil…Pravdu měl boarding pass a ne všudypřítomná svítící obrazovka a já nakonec díkybohu nastoupila do správného letadla…Uf! Ovšem to ještě pravděpodobně při tom zmatku nastoupilo pár lidí, co měli letět do Singapuru a ne do Surabayi a tak jsme měli přiblizně půl hoďky zpoždění. Ale co, už jsem seděla a hlavně že to. Měla jsem zase štěstí na sedadlo u okýnka, ale brzo byla venku tma a tak to bylo celkem jedno. Škoda, přílet do Surabayi by byl býval možná zajímavý, okolo Malangu je hodně kopců a sopek. Let trval MNOHEM déle než jsem čekala, přibližně o hodinu a půl a já už chtěla jen prostě přistát a být tam.

Chlápek na imigračním byl sympaťák, jen ze mě byl asi trochu mimo, poněkud rozpačitě se mě ptal co jako tam budu dělat a jak dlouho tam chci být…ale s úsměvem mě pustil a asi z toho měl zážitek :D Malé letiště mělo dva pásy pro zavazadla na všechny lety a ten druhý nebyl vůbec vidět a tak jsem stála původně u toho špatného a divila se kde je moje krosnička a do toho se smála že tu mají jen jeden pás na všechno. Pak mě ale osvítilo a našla jsem schovaný druhý pás, kde už moje krosna s kytičkou odevzdaně ležela a čekala na mě.


Hned mě odchytil nějakej rádoby všeuměl a vzhledem k tomu, že bylo 8 večer a žádná výměna peněz ani bankomat v dohledu, nakonec jsem mu byla vděčná, že mi vyměnil 40 EURO za asi 430 000 indonéských rupií. Kurs nanic, ale potřebovala jsem je. Taxikáři neslevili pod 50 000 IDR za jízdu, místní policajti mi pomohli a vysvětlili taxikáři kam má jet, protože jsem chtěla do vytipovaného hotelu blízko letiště – Istana Permata. I to se nakonec povedlo, hotel stál o něco více než jsem čekala a chtěli zálohu 400 000, což už jsem logicky neměla, ale prý že bude tedy stačit 350 000 (z toho bylo 230 000 za pokoj na jednu noc se snídaní a zbytek záloha na klíč). Hotel tvořily malé domky, kde jsem spala v jednom pokoji a celý domek měl 3 a tak jsem ho sdílela s dalšími obyvateli, které jsem ovšem nepotkala.


Pokoj byl trochu „blešárna“ jak by můj taťka řekl…občas jsem měla pocit, že se za skříní něco hýbe i když mi to tu předtím pán trochu vystříkal sprejem proti havěti…Mno…ale aspoň sprcha a záchod, také ne úplně nejčistší na světě, ale teplá tekla a mě bylo po sprše hned líp. Poslala jsem SMSku Jordanovi, ale nedoručila se a pak další..taky nic a tak s velkou taťkovou pomocí se poslal e-mail a pak ještě SMSka Arum (ta, co mi dělala interview) a nakonec to klaplo a prý že pro mě v 10 ráno přijede auto a doveze mě za 75 000 do Malangu přímo k hostfamily. Uf.


Zjistila jsem,že mi nejde spát a už vůbec ne potmě, celý pokoj ve mně nevyvolával zrovna důvěru a pocit bezpečí..A tak jsem nejdřív zkusila usnout s rozsvíceným světlem, to moc nešlo a tak jsem zapnula objevenou televizi, vypla světlo a celou noc mi hrála zapnutá televize s vypnutým zvukem…Vím, že je to děsné plýtvání elektřinou, ale jen tak jsem byla schopná nějak usnout, což jsem opravdu potřebovala. Míša se před spaním zprávou ozval, že je v Moskvě a pak v noci, že už i dorazil do Čech, což mě uklidnilo a potěšilo natolik, že jsem spala jako zabitá potom až do 6:30 ráno a vyrazila na snídani.

Omlouvám se, ale víc dneska už nedám...zbytek příště