19.11.,pondělí: Přesun Indo-Thai

 

Tak je tu den D…den přesunu…po včerejší noci s Arakem a debatou s Chandrou do 2 do rána se v 6 vstává relativně těžko Ale musím…

Dohoda zní, Chandra pojede do školy na motorce sám, jelikož s mojí 20ti kilovou krosnou a dvěa bágly bychom to asi nebalancovali…..Okolo 7 zavolá taxikářovi a ten mě vyzvedne u domu, zaveze za malý poplatek 50 Kč do Cor Jesu, kde se sejdem a v 10 mě tam vyzvedne objednaný travel-car, který mě vezmě až na letiště do Surabayi.

Plán dost dobrej,realizace trochu pokulhávala Například vzhledem k těžko přístupné lokalitě Chandrova domu trvalo taxikáři celkem dlouho než mě vůbec našel…potom ranní trafic-jam v celém MAlangu a tak jsem se dostala do školy až okolo půl deváté..A Chandrami říká, že to pro mě už každou chvíli přijede travel, protože prý musí jet dřív kvůli ostatním pasažérům (je to minibus, kde sedí okolo 8mi lidí,kteří potřebují na letiště..)..A já COže?!?! Jsem myslela, že tu ještě budu hoďku dvě a rozloučím se…

Prý že jo, že čekáme na zavolání řidiče travelu Chandrovi…Okej…Mno řeknu vám po pravdě, chtěla jsem tam zůstat a užít so poslední hodiny a minuty…ale co se týče loučení, tak to bytostně nesnáším, mám za posledních 12 měsíců pocit, že se furt jen s někým loučím a shledávám a loučím…a to loučení je pokaždý pěkně těžký a divný a člověk nikdy neví co říct…Samozřejmě že Indonésanům opakuju: Nebojte, já se zas vrátím Ale ve skutečnosti nevím kdy---věřím tomu, že se vrátím, to jo, to určitě, ale nebude to za 5 měsíců jako teď, čekají mě povinnosti školní i pracovní a penízky budou prioritně potřeba jinde.

A tak loučení raději většinou odbydu co nejrychleji, nejstručněji jak to jde, jinak bych se z toho brzo zbláznila. Jenže co čert nechtěl..travel car nevolá a nevolá, už jsem se rozloučila se sestrou představenou z místního katolického kláštera, se všemi učiteli, (s Chandrou se tak nějak loučít pořádně nejde, to by mě zabilo stejně jako se Siscou a Godwinem..prostě jsem jen řekla že za všechno nesmírně děkuju a že se uvidíme příště ), a travel car nikde. Je 10 hodin a já začínám být lehce nervózní..Na to přijde Chandra a vrazí mi do ruky svůj telefon, že má hodinu, musí jít učit a že kdyby ten řidič zavolal, ať mu dám vědět…No dobrý, okej.

Naštěstí okolo půl 11, kdy už jsem loučením totálně vyšťavená, telefon, že jsou tu..Chandra se vykašlal na hodinu..prý jim zadal nějakou práci samostatnou…a jde mě doprovodit k autu…Uf..Ještě nějaké nejasnosti s řidičem..že jsme prý měli být dva..hm…no tak holt zapltím za dva, co mám dělat..to nic, to neřeš, to nevadí…Neobratně objímám Chandru asi na sekundu…házím batohy do kufru a objímám ho ještě jednou, trochu pořádněji..Smutno..”Sister…” říká…POslední pohled na svého indonéského bráchu a lezu do minibusu…Chandra odchází ke vchodu do školy…

Auto se rozjíždí a on ještě čeká a mává mi..já jemu…………a je pryč…Kapitola Indonésie končí…píšu v hlavě cestovní epilog…cesta na letiště dlouhá a mě je zle od žaludku…Řidič jakoby to věděl, užívá si každou ostrou zatáčku pořádně rychle a každou díru v silnici projede s pořádným houpnutím. Původní plán to prospat nevychází a celu dobu poslouchám hudbu – tu, která vznikla jako “soundtrack” k tomuhle pobytu: Bob Marley, Dream Theater, indonéské skupiny s písničkou Happy Ending, pak taky Welcome to my paradise a podobně…píšu si s Chandrou I Siscou a utrácím poslední kredit na indonéské SIMce..

ZA dvě a půl hodiny jsme konečně na letišti..skočím na záchod, udělá se mi líp…tak si zajdu na poslední, pěkně drahé NAsi goreng…mmm..dobrota Jakmile dojím musím na záchod znovu No nic. A pak už odbavení, imigrace, vše bez problému. Ve waiting roomu už na borading ještě mluvím telefonem s CHandrou a s taťkou..A je to tu, sedím v letadle…uf…4 hodiny neuvěřitelně dlouhého letu…nemůžu spát…zase…Ale po dlooouhém čekání konečně přistáváme v Bangkoku na Don Mueang International Airport…Jo, teď už to bude zas všechno lepší. Vždyť jsem v BAngkoku!!! MILUJU TOHLE MĚSTO!

16.11., pátek: Shrnutí a všechny možné myšlenky

 

Poslední dny se neděje nic až tak obstojného a přece saozřejmě něco. Ale budu to brát malinko na přeskáčku, prostě co mi přijde na mysl.

Třeba včera ma pozvala Ocha k sobě domů na “farewel party”. Mno, bylo to hodinu daleko na motorce, můj zadek to trochu odnesl, byli jsme tam včetně mě 4 a seděli jsme a snažili se vést nějakou konverzaci. Snažila jsem se z holek vydolovat něco o indonéské kultuře, ale bohužel se nedařilo. A tak jsme jen seděli, občas bylo trpané ticho a pak jsme jedli…mango, bakso (což je polívka s velkými masovými kulčkami, které mi nijak vyloženě nejdou, ale odmítněte darované jídlo z dobrého úmyslu). A nakonec jsme se podívali na nějakej thajskej film s anglickejma titulkama – romanťárna. A pak už jen čekali, až přestane pršet natolik aby se zvládla hodinová cesta zpět…

Zajímavá věc o indonéské dopravě: Češi by se tu zbláznili. Ne, že by neměli žádná pravidla…jen je nějak extra nedodržují. Upřímně řečeno, často vůbec. A tak jsem se ocitla v dopravních situacích, kde jsem nevěřila vlastním očím. Myslíte, že v jednosměrce se jezdí jen jedním směrem? Pokud máte chuť a odvahu, není problém si vyzkoušet i protisměr. Velká čtyřproudová křižovatka se po osmé večer v klidu obejde bez světel. Prostě tak nějak furt jedete no a snažíte se do nikoho nenarazit A takových veselostí se mi stalo spooosuta. Nazačátku jsem byla celkem dosti nervózní, když jsme přejížděli každých 5 minut do protisměru, ale časem jsem si nějak zvykla a otupěla jsem. Okej. Když vám to tady tak funguje, okej. Evropanům by hráblo Největší prča je, když na křižovatce stojí policajt jako že to řídí. Jenže 10 lidí se rozhodne, že si pojede jak chce a policajt se může třeba postavit na hlavu Nemá šanci cokoliv udělat.   

Pravidelné potíže jsou tak nějak se záchodem…Ehm…když sníte moc chilli (,které vám moc chutná,jen jaksi neznáte ještě své “chilli-meze”), tak to logicky má nějaké následky. Zásadní problém je v tom, že místo, kde je záchod je to nejfrekventovanější místo v domě. Pořád někdo chodí kolem a jde tam I ven slyšet naprosto všechno. Tudíž samotný akt se pak stává neuvěřitelnou trapností třetího stupně To jen taková vložka ze života…

Potom mě napadají indonéské pozdravy jako zajímavost: pochytila jsem celkem 3. První je, když chcete druhému říci, že “ho berete za svého” – podáte mu ruku a potom ho pustít a tou rukou se dotknete sebe uprostřed hrudi (on pravděpodobně udělá to samé). Dalším je, když chcete vyjádřit někomu opravdový respekt – to vezmete jeho ruku, trochu skloníte hlavu a hřbet jeho ruky si přiložíte krátce na čelo. Znamená to pro druhého úctu. Pokud chcete vyjídřit respekt otci nebo matce, vezmete její ruku a přiložíte si ji hřbetem nejdřív na jednu a potom na druhou tvář. Nejvíc se mi ovšem líbí jak se vyjadřuje láska malým dětem. Už jsem to začala praktikovat s Godwinem taky – jako byste mu chtěli dát pusu na tvář,a le u toho silně natáhnete vzduch do nosu a tudíž pach toho děťátka. Prostě si k němu hlasitě čichnete. Na začátku se to zdá dost divné, ale potom vám to přijde více než přirozené.

Malé děti zdraví dospělé tak, že si jejich ruku přiloží k jedné tváři hřbetem a zase ji pustí. Prostě spousta pravidel a tradic

13.11., úterý: Fotooo

upozorňuju na nové fotky přidané na fb účet :)

10+11.11., sobota a neděle: Movie making continues

 

Sobota a neděle proběhla v podobném duchu jako ptáek, jen jsme si to všichni nějak víc užívali. Především proto, že jsme během natáčení hodně měnili místa a tak byla práce tak nějak barvitější a zajímavější.

V sobotu jsme začínali zase mezi 6 a 7 a až do 4 odpoledne se natáčelo ve škole – scény ve třídě na místní Junior High a Senior High. Bylo to dlouhý, ale velká prča byla, když se natáčela scéna, kdy je hlavní hrdina – klučina Malik závislý na počítačových hrách. Studenti si sedli do počítačovny a všichni začali pařit Counter Strike s pořádným zapálením a to včetně Chandry!

BYla to sranda ho sledovat, jako by najednou omládl tak o 10 let a pařil úplně stejně jako všichni ostatní. PO úspěšném natočení všech potřebných scén jsme se přesunuli do Café, kde jedna ze studentek, kterou znám už z minula – Tata – každou sobotu zpívá a tak jsme dostali povolení tam jeden večer natáčet. Tata chodí s Hansem, Chandrovým dobrým kamarádem a bývalým studentem. S ním jsme taky naposledy, když jsem tu byla pili tradiční indonéský alkoholický nápaj  - arak. I v sobotu jsme si po únavném natáčení na chvíli sedli na střechu a užívali si atmosféru a teplý večer.

V neděli se začínalo až v 10, takže se dalo I docela vyspat a sraz byl u Bungy (další studentky) doma. Natáčely se stam scény s matkou,jak pracuje jako uklízečka a potom na hřbitově, kam děti přijdou po její smrti k hrobu. Vlastně tam nebude ani trochu happy ending, má to být syrový obraz života, který tady není nijak vyjhímečný. Podobné situace se stávaj často…

Taky se natáčela jsedna scéna, kdy byl potřeba speciální makeup. Malik měl vypadat jako zbmálený, proto se vzal Betadin a smmíchal s moukou a nějaký těstem a naplácalo se to na něj tak, aby vypadal , že ho zmlátili. Na modřiny se použily oční stíny modré a fialové barvy Fakt to bylo dost dobrý a docela přesvědčivý. Mrkněte:

Celý natáčení bylo v neděli snad úplně nejlepší, všichni si to nesmírně užívali, když se natáčela nějaká dramatická scéna, tak jsme ani nedutali a když se to povedlo a rejža zavolal “Cut!”, tak jsme všichni začali tleskat a křičet veselím a nadšením Vznikly klasické hlášky jako “Camera ready…..camera roll….action!” Vybavení bylo víceméně profesionální a tak to byl hezkej pocit, být součástí něčeho takového

Večer jsme pak ještě zašli s Chandrou na vodničku a kafem a limčou, jen tak popovídat, nechat mozek trochu odpočinout, hlavně pro Chandru, protože to asi byla pěkná fuška…Dorazili jsme celkem pozdě a ještě se mi povedlo si na chvíli popovídat s mým milovaným Míšou po skypu, což bylo super Šla jsem spát okolo půl jedný ráno a po půl šestý zase vstávačka do školy, protože prostě chci vidět, jak se natáčení dodělá Tak vzhůru do toho!

9.11., pátek: Film production

 

Tak dneska vstávačka ještě o něco dřív než jindy, okolo 5:20…Sprcha atd…A potom už šup nejdřív do školy, setkat se setudentama, kteří pracují na filmové produkci a je jich cca 24 a potom I s nimi na místo natáčení. Je to celkem blézko Chandrovo současného domu, ale hlavně na místě jeho bývalého bydliště.

Když byl ještě Godwin v Sisčině bříšku, tak protože nějak nebylo moc peněz na to stavět dům nebo tak něco, chtěli si vzít jen nějakej levnej nájem a šetřit na dům. Proto šli bydlet do domečku, který stojí asi tak 2-3 metry od kolejí. Každých asi tak 40 minut tudy projíždí vlak a dělá to neuvěřitelnej rámus. Jen si představte, že vlak jezdí I v noci a jede jen 3 metry od vaší hlavy…Nicméně nájem byl hodně nízký a tak to vzali. Bydleli tu dva roky, než se přestěhovali na místo, kde už se dalo nějak žít, kde teď mají svůj současný domek u pole.

No a právě tady u kolejí se natáčí první záběry krátkého studentského filmu tvořeného studenty Cor Jesu. Celkem to bude trvat 3 dny – pátek, sobota, neděle. Ráno jsem si říkala, co tu dělám, stejně s ničím moc nepomůžu, nikomu nerozumím, můžu jen tiše pozorovat a na to, že v plánu je tpčit od 7 od rána do noci, nevím, jestli to byl nejlepší nápad.

Ale pak jsem se trochu rozmluvila se studenty, I byla sranda, šílený vedro, šla jsem se projít a koupila Chandrovi Colu, ať ho to trochu vzpruží, od rána tu pobíhá a pomáhá jim všem. Vlastně by si měli všechno studenti udělat sami – režii, produkci, kameru, kostýmy, líčení…ovšem je jasný, že to je jen teorie a v praxi potřebují dost pomoct. I tak si to ale všechno dost užívají. Ti, co zrovna nemají co na práci, tak blbnou u kolejí, dělají si prču jeden z druhého. Jsou tu studenti ze 3 různých tříd, tak se I poznávají navzájem.

Krátký film má být v konečném efektu o chlapci a děvčeti z nižší společenské třídy žijící tady u kolejí, kteří vyrůstali bez táty. Proto jejich jediná opatrovnice je jejich nemocná matka. Děti jsou ale dost v čudu – syn tráví hodiny a hodiny hraním videoher a dcera je chycená ve světě prostituce a závislá na nakupování nových a nových věcí. Všechno vyvrcholí tím, že matka už to nezvládne, dostane mrtvici a zemře. Až teprve potom si děti uvědomí, co se stalo a že se teď musí vypořádat se životem sami…Celkem síla.

Natáčení probíhá, do toho začne pršet a atmosféra je ještě hustší a lepší, když do vydatného deště přejíždí burácející vlak, fakt to stojí za to. Canting vybrl tohle místo moc dobře. Po dešti je hned mnohem lepší vzduch, není takové dusno a taky se příjemně ochladilo. Hm…užíváme si atmošku a natáčení posledních scén…

6.11., úterý: Sragen

 

Vstávalo se na 8, což bylo na domácí děsně pozdě a na mě děsně brzo, takže prostě kompromis proběhla snídaně, kterou jsem si ale dala jen úplně malinko, jelikož mi pořád ještě bylo po včerejšku nějak zle…Vzali jsme dvě motorky, na jedný jsem jela já s Chandrou, na druhý Siscy bratr a jeho kámoš.

Cesta úžasná, všude kolem zelený políčka rejžový, občas kukuřice, vesnický domečky a každodenní život…opravdu jsem si to užívala. Akorát když jsme stoupali, tak to slabá půjčená motorka moc nedávala…a tak došlo až k tomu, že prostě vypověděla službu jednou a já jsem musela kousek do kopce pěšky. Potom jsem ale zas nasedla a jelo se dál…no ovšem přišel další větší kopec amotorka odmítla takovou evropskou váhu táhnout. Šla jsem kus pěšky a potom mě vzal ten brácha, který měl silnější motorku…Jeli jsme celkem dlouho, ale asi tak půl kilásko před koncem už to nedávala ani tahle druhá silná motorka. Bylo to stoupání 45° a prostě jsem to musela dojít pěšky, nedalo se nic dělat.

Ale nebylo to nic až tak hroznýho, aspoň trocha pořádnýho pohybu. Nahoře čekal chrám Candi Cetho – starší než Borobudur. Hmmm. Byl hinduistickej a měl něco do sebe, hlavně se mi líbily různý sošky a podobně. Voněly tam vonný tyčinky a to je prostě moje Taky jsem ležela výtečná kočka na střeše schovaná mezi taškama, tak tu jsem musela hned vyfotit. Kus pěšky od tohohle chrámu byl jinej chrám zvanej opičí – prý tam měl sídlo kdysi Hanuman. šlo se cestou přes vyschle vodopád a potkali jsme dost dobrý červený brouky lezoucí po stromě.

Chrám byl tak nějak zarostlej, opravdu v džungli, nádhera. Ještě jsme se šli projít kousek džunglí dál, mrknout na stromy a kdybychom potkali jiný zvíře, ale nic extra. Potom už pomalu zpátky, tam jsme potkali zas jiný brouky, dost dobrý, velikánský. Nasedli jsme na motorky a jeli směrem zpět. Cestou jsme dvakrát zastavili na fotky s čajovými plantážemi, které byly v horách všude a s krásnou přírodou.

Asi v plce cesty zpět jsme zastavili u domečku, tam prý bydlí další příbuzní. Byli moc milí, dostali jsme ten jejich sladkej čaj, nějaký sladkosti – třeba zelenej pudink (teda něco mezi želé a pudinkem a je to z rejže, zkuste si to představit), dřív jsem na tyhle jejich sladkosti moc nebyla, ale teď už mi začaly dost chutnat Hlavně když je tam příměs kokosovýho mlíka, to je potom to pravý ořechový

Dokonce pak ještě jeli koupit pro každýho nudle s kuřetem – polívku, taky moc dobrý. Potom už zpááátky až do “tradičního” domku. Tam jsme chvíli pobyli, vzali jsme si ručníky, mýdlo a věci na převlečení a že prý se jede do místních lázní. Hmm, to jsem zvědavá.

Byli jsme tam na motorce za chvilku a že prý v té vodě je příměs stříbra a to je dobré pro tělo či co. Fungovalo to tak, že jste si zaplatili 2000 (4 Kč) a potom jste mohli na hodinku do vlastní soukromé vany s napuštěnou léčivou teplou vodou. Takže každý měl svojí vlastní místnůstku, kde byla jsem ta vana a zrcadlo a věšák na ručníky, vypadalo to takhle:

Tam jste se normálně svlíkli do naha a vlezli si do tý vany (teda mě trčely nohy ven) a jen si tam tak leželi a čekali, jak voda pomalu stydne. Je fakt, že to tam trochu zasmrádalo čůránkama z odpadu, ale jinak voda byla čistá a všechno a já už jsem dost dlouho neležela ve vaně, tělo si trochu odpočinulo a bylo to fajn. A tak jsem pak vylezla, potkala se venku s ostatníma, chvíli jsme ještě zevlili, protože tam byly houpačky, ale pak že jedem zpátky.

Jenže trochu problémek, Chandry půjčená motorka měla píchlý zadní kolo. Takže ho táááhnul s mojí menší pomocí až k nejbližšímu “rychlo-auto-mechanikovi” a tam jsme asi hodinku čekali než se to vymění. Nijak extra to nevadilo Tady

PO úspěšném spravení duše a zalepení díry jsme jeli pomalu zpátky, trpchu jsme se s CH. ztratili, ale pak jsme našli cestu a dobře to dopadlo.

Večer mě ještě vzali do domu dalších známých, všichni měli zájem komunikovat, ale anglicky neuměli bohužel ani slovo, takže dost často se stávalo, že bylo prostě ticho trapný a já jsem tam seděla tiše a nebo jsem prostě jen poslouchala jejich rozhovor a zase já nerozuměla ani slovo. Nabídli ale kávičku (tu černou se spoooustou cukru) a potom že mi ukážou keris. “Keris” je indonéská tradiční “zbraň”, víceméně předevšém předmět, ve kterém vždy žije nějaký duch. Vypadá jako krátký mečík a má dřevěnou rukojeť, která je dost asymetrická. Takže když mi řekli, že ten měčík může stát na špičce, tak mi to logicky přišlo nemožný.

Bylo mi ale vysvětleno, že stačí přesvědčit ducha uvnitř kerisu, aby přesvědčil mečík stát a bude stát. A že mi to ukážou. Trvalo to nějakou dobu, ale nakonec se jim to opravdu podařilo! Nevěřila jsem vlastním očím. Říkali, že pouzdro, dokterého se keris dává, je jakýsi jeho domeček a proto duch nechce být nikdy od domečku daleko, proto když se keris staví na špičku, musí být blízko pouzdra. A opravdu. Trochu to vypadalo, jakoby se o pouzdro mečík opíral, ale I kdyby, nemohlo by to takovou váhu udržet. Takže jsem koukala před sebou na naprosto nelogický úkaz a říkala jsem si, žw to je asi poprvé, kdy mi někdo podal nějaký důkaz o určité magii a mystice.

Dočíst se toho můžete všude kvanta a lidi vám taky napovídají o mystice spoustu věcí. Ale vidět projev naživo, to je něco jinýho. Potom jsem si k tomu sedla, jak mi řekli a dala jsem ruce kolem. Okamžitě jsem cítila v dlaních teplo, energii okolo mečíku. Jedinečný zážitek

Už se ale opravdu připozdilo a my museli zpět do domu, tam se rychle sbalit a šup jet počkat na bus. Bus celkem v pohodě, jen jsme seděli úplně vzadu, takže to s námi dost házelo. Poslouchali jsme hudbu, akorát Chandru strašně bolela jedna ruka. Vysvětlil mi, že jak se snažil keris postavit, tak kus toho ducha se snažil přejít do něj a ovládnout ho. Proto to tak bolelo. Chandra ho ale v sobě samořejmě nechtěl a tak to pěkně bolelo. Řekl mi, že ho během dalších 3 hodin nesmím nechat usnout, jinak tomu nedokáže vzdorovat a duch by pronikl moc hluboko do těla. Tak jsem mu hrála do uší samý tvrdý písničky a ještě mu tam tancovala pomalu, ale pomohlo to za pár hodin bolest konečně ustoupila.

Cesta byla šíleně dlouhá, vyjeli jsme okolo 10 večer a v 5:30 cca dorazili do Malangu. Protože bylo moc ráno na angkoty a hlavně Chandra spěchal a pro nás nemohl nikdo dojet, tak jsme si museli vzít taxíka.. A pak už jen sprcha a spáááááááánek skoro celý den

5.11, pondělí: Prambanan a cesta z města

 

Vstávačka zase celkem fuška, a to jsem si myslela jak se tu vyspím No nevadí, I tak jsem prostě vstala až v 10 a hotovo. Kašlu na to. Však on se ten Prambanan stihne. PO snídani, která byla fajná, opět rejžička, ostatně jak jinak, jsme už pádili na bus a místní bus za 3000 IDR nás dovezl až k Prambananu! Teda, msueli jsme ještě pěšky pěknej kus dojít, ale I tak to bylo blizoučko a hlavně levně.

Bylo pěkné dusno, vedro, hned někde u vstupu jsme rychle pořídili novou vodu. Vstupenky finančně podobného rázu jako předešlý den, ale opět se uplatnila sleva na ISICa a tak jsem zas platila “jen” okolo 90 000 IDR. Chandra samosebou o dost méně, řádově kolem 20 000. No a potom už honem dovnitř podívat se na další chrám Jen od žaludku mi nějak začalo být špatně…že by to bylo tou ranní vátečnou, ale pěkně ostrou snídaní? Hm…sákriš…no nic, to se vydrží. Prambanan byl impozantní, několik staveb ve tvarku artyčoku jak tomu ráda říkám, tyčíčích se do výše. Do jednoho, toho největšího chrámu se dalo vejít jen s bezpečnostní helmou na hlavě. Vypadali jsme v ní oba jako blbečci, ale co, aspoň byla sranda Šli jsme tedy dovnitř a fotili, ale mě bolelo břicho čím dál tím víc, až jsem prostě naférovku řekla Chandrovi, že musím jít někam na záchod, že se omlouvám, ale nedá se nic dělat. A tak jsme museli jakoby ven z toho areálu a byla tam cedule v indonésštině něco něco..”di area zone”, no a jak mi bylo blbě, tak jediný, co jsem četla bylo “DIAREA ZONE”, prostě se nedalo nic dělat

Návštěva záchoda pomohla dosti a tak jsme se rozhodli, že půjdeme ještě zpátky. Zase jsme něco nafotili, ale nakonec musel na záchod I Chandra, taky mu bylo pěkně blbě a I když se mi dušoval, že taky je mu zle, ale on to se svýmindonéským žaludkem dokáže ustát, tak to stejně neustál a tak jsme “průjmovou zónu” oba dodrželi

Vedro, žíža a tak jsme po návštěvě muzea už šli koupit další vodu a zase pěšky zpátky k busu a tím zpět na hlavní ulici Malioboro, kde byl náš hotýlek. Dohoda nakonec zněla, že se sprchen, sbalíme a odcheck-outujeme a pojede se do Sragenu – cca 4 hodiny daleko, kde bydlí Siscy rodina. Tam, že přespíme a další den navštívíme pár místních aktrakcí.

A taky jsme tak udělali, ještě jsem koupila dřevěný letadýlko pro Owina a Chandra koupil nějaký dobroty pro ty rodiče Siscy a pro učitele. A už se jelo – zpět na velké busové nádraží a odtamtud celkem pohodlným busem až do Sragenu. Pěěěkně dlouhá cesta, ale poslouchali jsme nějakou muziku trochu a povídali, napůl se spalo…Tak jak to šlo.

Vyzvedl nás Siscy bratr na motorce. Mno, je fakt, že motorka to byla malinko větší než tady běžné asijské motorky, ale poprvé jsem jela VE TŘECH DOSPĚLÝCH LIDECH na motorce. Když jsme se tam štosovali I se všema báglama co jsme měli, tak jsem byla dost vysmátá. Ale když jsme pak jeli už pěkně dlouho a mě už se pěkně blbě drželo rantlu, už mi tolik do smíchu nebylo. Ale zmáklo se to nakonec, je pravda, že Siscy brácha jel bezpečně a tak jsme dojeli k domečku v řadě, zatím asi “nejdomáčtější a nejvesničtější” prostředí ve kterém jsem v Indo byla. Fakt pecka.

Zásuvky nebyly, visely jen žárovky ze stropu rovnou na drátu a tak a největší masakr byla koupelna, ta vážně vedla. Neuvěřitelně “tradiční” – takže černá, všude špína, jen lavůrek s vodou a mističkou na polévání, jinak beton a černo…hodně slabý světlo…mám fotku, ale zveřejním

4.11., neděle: Můj vysněný Borobudur

 

Tak je to tady! Den D! Den, na který jsem čekala takovou dobu, na který jsem se nadřela, ale za každou cenu jsem chtěla, aby přišel. Den, kdy uvidím Borobudur – ten obrovský buddhistický chrám světa!

Vzhledem k tomu, že jsme předchozí noc s Chandrou kecali a drbali snad až do dvou, tak se v 8 vstávalo celkem těžko, ale zase – Borobudur! Ten vás prostě probudí

Nebo alespoň mě jo, jako amatérskou buddhistku. Tak jsme se vyhrabali po každodenní ranní sprše z hotýlku a hurá na snídani. Tentokrát dobrůtka, jak jinak než Nasi goreng. Až na to, že byly úplně bez chilli, což bylo dost divný na indonéský jídlo, tak byy výtečný! To správný jídlo jak začít velkej den

Potom už přesun busíkama stejně jako včera, tentokrát zase na busové nádraží. Tam jsme naskočili do prvního busu s nápisem Borobudur. Řeknu vám, bus dělanej hodně, ale hodně těsně pro Indonésany, tím pádem pro mě miniaturní…cesta tam ještě šla, seděla jsem hned za řidičem, složená jako krabička…dvě hoďky…ale já ten Borobudur fakt chci vidět a tak vydržim už cokoli, když jsem tak blízko!

Uf, dojeli jsme na malé parkovišťátko, kde už čekaly místní rikšáci a za 10 000 nás dovezli kousíček před vchod do velkého areálu. Byla jsem děsně napjatá, čekala jsem, že ten monumentální chrám uvidím každou chvíli, ale byl důvtipně schovaný za stromy až do poslední chvíle. Museli jsme ještě koupit vstupenky, což byl vtipnej proces, jelikož pro místní je vstup jinde než pro turisty. Takže jsme nejdříve šli koupit international visitor ticket – ten stojí normálně cca 200 000 rupií – 400 Kč. Uf, celkem drahej špás, ale dyť kvůli tomuhle špásu tu jsem, je to jeden z důvodů, který mě držely při motivaci, když jsem šetřila penízky na celou Asii. Navíc s ISIC kartou hle – poloviční sleva! Super! Pak jdeme koupit vstupenku Chandrovi – řádově 10x levnější! To jsou věci, njn, cizinci jsou prostě ochotní zaplatit I ty těžký prachy, když už se sem dopraví…no nic.., vyřízeno, jdem dovnitř!

Pořád ještě nic nevidím, jen stromy, napětím úplně skáču. Pak vejdeme za zatáčku a je tam! Impozantní, obrovský, nááádherný! Na chvíli se zastavím jak mě to praští do očí! Knedlík v krku z toho dojmu. A jak tak k němu kráčím, pomalu se mi derou slzy dojetí do očí. Ještě že mám na sobě sluněční brejle, protože už se kutálejtiše po tvářích. Dokázala jsem to! Jsem tu! Blížím se k chrámu a svět kolem se tak nějak utlumil a já jsem si prostě jen užívala atmosféru, emoce, opojení místem

Chandra šel za mnou, nijak na mě nemluvil, viděl, že jsem tak nějak ve svém světě. Občas něco vyfotil, ale moc jsem to nevnímala. Obešli jsme dokola každý patro a já jsem si prohlížela skoro jak ve snu buddhistické výjevy na zdech. Nechtělo se mi věřit, že se mi konečně podařilo se sem dostat. Tak blízko k Buddhovi, taková krása. Je mi jasné, že ne na všechny lidi to tak působí, ale mě to nějaký úsilí stálo a zase jsem si splnila další sen – Borobudur

Vystoupali jsme až nahoru, kde jsou všude malé stúpy s otvory a uvnitř jsou schované sochy Buddhy. Pár jich je I otevřených a tak jsem si u jedné z nich klekla a musela se hezky pomodlit, když už tu jsem. Síla, když jsem se zvedla, konečně jsem se konečně začala probouzet z toho mlžného oparu. Došlo mi, že cestou nahoru se se mnou fotilo docela dost lidí. Vím, že jsem se usmívala a nevadilo mi to, ale nějak jsem to nevnímala. Potom ovšem už ano, když jsme pomalu kráčeli dolů, fotila se se mnou skoro celá třída základní školy a po dalších třech osloveních: “Miss, miss, foto, foto!” už jsem si připadal jako exotické zvířátko v ZOO. Prostě už to přeteklo a pak jsem je tak nějak slušně odmítala…

Ještě pěknou chvíli jsme tam vydrželi a já jsem v sobě nechávala doznít ten hezký pocit, že se to povedlo. Hlavní cíl této indonéské cesty splněn

Ještě jsme šli do muzea, kde byly různé sošky, data a informace kdy a jak byl Borobudur postaven, restaurován atd. Povedlo se nnám tam být zrovna v tom největším vedru, okolo 12 a 1 hodiny, slunce pěkně pařilo a mě až pozdě došlo, že mám spálený obličej Ale nebylo to nic hrozného, během pár dní to ztmavne. Akorát budou pěkně opálené brýle Protože byla pěkná žíža a ozval se I hlad, tak jsme si sedli k prvnímu stánku, co jsme našli a dali jsme si soto – polčičku s nudlema a rejží uvnitř a zeleninkou atp. A samozřejmě Es jeruk – vymačkaná pomerančo-mandarinková šťáva s cukrem a ledem. Juhůů

Pak už pomalu k východu, byly už 3 hodiny najednou, což znamenalo, že další plány pro den asi padnou, určitě nepojedeme nikam jinam, protože je na přemisťování moc pozdě (všechno je cca 2 h vzdálené). PAdlo tedy rozhodnutí, že se vrátíme do Jogji, dáme sprchu a půjdem se podívat na dva stromy – dvojčata v Jogje, o kterých kolujepověst, že pokud mezi nimi projdete se zavřenýma očima, tak máte čisté srdce.

Cesta zpět ještě trochu větší masakr než cesta tam, zase od Borobuduru autobusíček menších než asijských poměrů, takže jesm tam nějak zapadla a nehnula se víceméně celé dvě hodiny. Pak rychle MHDčkem na hotel, sprchy, protože se mi přilepuje ruka k tělu a jdeme pěšky ke dvěma stromům. Už byla tma, super atmoška, na indonéské poměry to bylo pěkně daleko – cca 45 minut pěšky. No a co myslíte? Samozřejmě, že se mi to nepovedlo! Asi mám nějaký špinavý srdce nebo co. Zato Chandra prošel, sice jen tak tak, ale prošel, to je teda ale nefér! Chvíli mě to trochu mrzelo a štvalo, ale pak jsem se na to vykašlala, nebudu si kazit hezký borobudurský den

Chandra říkal, že prý mě prostě nějakej duch nebo něco vedlo špatným směrem no. Hm, tak jo. A jelikož už bylo celkem pozdě, dali jsme si véču, moc dobrou – Ayam Obor – je to kuřátko v takové kari-vodičce a rejže k tomu samozřejmě. Každopádně moje kari-úchylka se projevila a moc jsem si pochutnala. PO návratu na hotel jsme kecali ještě dýl než předchozí den, než se konečně mazalo na kutě, protože zítra je přeci ještě v plánu Prambanan!