2.11., pátek: Vyrážíme

Pátek 2.11, vyrážíme!

Tak jsem konečně zpět v Malangu a jdu na to, musím vám to všechno napsat, jsem plná nových zážítků!

Začínám v pátek, kdy jsem vstávala normálně do školy, Chandra mě ovšem nevzbudil, protože si myslel, že zůstanu doma, ale to já nevěděla, takže jsem v 6 vystřelila z postele rychle a to už mu zas prý bylo blbý mi říct, že nemám chodit a tak počkal a jelo se. Jízda pěkně rychlá, ale zase se to zmáklo akorát na čas. Ve škole celej den relativně nůďo, koukala jsem naletenky na Lombok, ještě ráno by ta cena šla celkem, ale odpoledne už byla jiná a nevím nevím…no uvidíme po Jogje.

Koukli jsme ale s Chandrou v Cor JEsu na dokument o utíkání honduraských a mexických dětí přes hranice do USA, byl to celkem nářez. Myslím, že titul byl: „Which way home“ a fakt to byla síla, doporučuju. Mno, potom ještě koupit novej roztok na čočky, protože ten můj očividně není úplně nejlepší s nadějí, že to pomůže odstranit neustupující problémy s očima. A hurá motorkou k Chandrovi, kde už jsem si trochu pobalila a pak jsem si šla regulérně lehnout, protože jsem věděla, že mě čeká cesta busem přes noc, takže toho pak moc nenaspím.

Foťák, ručník, oblečení, peníze atd…vše sbaleno a okolo 7 večer se vyráží směr bus! Nejdřív se vzaly dvě motorky, které nás i s bágly dovezly jen na hlavní silnic blízko, kde jsme nastoupili do angkotu (místního mhd mini-busíku) a za 12 Kč dohromady jeli přes celýýý město až na busový nádraží. Tak výstup a čekání na bus do Surabayi. Ten tu byl skoro hned a jeli jsme jím cca 2 hoďky a byla to fakt celkem pohodička, relativně pohodlnej bus. Sranda přišla až později.

Okolo 10 večer jsme byli v Surabaye. Tam Chandra říká, že musíme asi hoďku počkat, tak jsme si tam někde sedli v hale, byly tam lavičky, na kterých polehávali lidi a spali, což jsem absolutně nechápala, protože uprostřed toho všeho byla živá kapela a zpívali neuvěřitelně nahlas a ještě takový ty jejich odrhováky, že se vám z toho kroutí hlava uvnitř :D Do toho tam před nima začala tancovat nějaká babča a já už se fakt neudržela a musela jsem se řehtat, to byla pecka.

Přičemž potom teda se zvednem a že jsem na bus. Mno, došli jsme k jakýmusi nástupišti a tam stáli asi ale jen tři lidi..Hm..tak že to asi nepojede hned…Ale že támhle kousek dál jede „přímák“ do Jogji, trochu dražší, ale trochu rychlejší. Okej, berem. Že by někde byly časy odezdů nebo tak něco, to samozřejmě ani omylem, prostě jste se někoho poblíž zeptali, kam máte jít a on vám něco řekl a pak když jste se zeptali někoho dalšího, ten zas řekl něco jinýho :D Veselo. Tak jsem čekat na přímák. Jenže čekáme 10 minut, 20,…nic…hm..tak Chandra, že se prý vrátíme na to první místo. Tam stojí bus s nápisem Yogjakarta, jenže už je totálně plnej. Tak ten taky ne…šli jsme směrem odkud ten bus jel (já pořád za Chandrou jako pejsek se všema svýma věcma), na půl cestě od místa, kde parkujou všechny busy jsme potkali další bus do Yogji. Jenže ten nám ujížděl, tak běžíííme, doběhl jsme ho, ale před náma ho doběhlo víc lidí a taky už bylo najednou plno :D Hm…Obešli jsme celej autobusák ještě jednou a nic, houfy lidí postávaly všude možně, očividně nikdo nevěděl odkud zrovna kdykoliv může vyjet bus :D Absolutně žádnej systém, naprostej chaos. Až se došlo k názoru, že musíme až k parkingu a prostě nastoupit vlastně ještě dřív, než ten bus vyjede směrem k nástupištím…Jdem tam a tam mezi velkejma busama schovanej jeden do Jogji, otevřený dveře a už se tam hrnuli lidi. A tak jsme konečně ukořistili místo! :D 

Musela jsem se dostatečně vysmát, protože mi tohle přišlo neuvěřitelně vtipný – pokud si nechytnete bus sami kdesi v depu, tak na nástupišti už s největší pravděpodobností nemáte šanci ho chytit, nebo se tam vejít. Občas bus to nástupiště rovnou přejede a kašle na lidi :D Tohle obíhání celého nádraží nám trvalo hodinu :D Takže okolo 11 večer konečně vyjíždíme směr Jogja.

Tenhle busík, i když jsem byla ráda, že v něm tedy jsme a nemusíme čekat do rána bůhvjak dlouho na nějakej další, byl o dost méně pohodlný, už dělaný na asijský rozměry (který já poněkud přesahuju). A je fakt, že těch 8-9 hodin, které jsem v něm strávila jsem si zrovna neužila s potěšením :D Ale co, povedlo se mi párkrát i trochu usnout a to byl fenomenální úspěch :)