Vstávalo se na 8, což bylo na domácí děsně pozdě a na mě děsně brzo, takže prostě kompromis 
Cesta úžasná, všude kolem zelený políčka rejžový, občas kukuřice, vesnický domečky a každodenní život…opravdu jsem si to užívala. Akorát když jsme stoupali, tak to slabá půjčená motorka moc nedávala…a tak došlo až k tomu, že prostě vypověděla službu jednou a já jsem musela kousek do kopce pěšky. Potom jsem ale zas nasedla a jelo se dál…no ovšem přišel další větší kopec amotorka odmítla takovou evropskou váhu táhnout. Šla jsem kus pěšky a potom mě vzal ten brácha, který měl silnější motorku…Jeli jsme celkem dlouho, ale asi tak půl kilásko před koncem už to nedávala ani tahle druhá silná motorka. Bylo to stoupání 45° a prostě jsem to musela dojít pěšky, nedalo se nic dělat.
Ale nebylo to nic až tak hroznýho, aspoň trocha pořádnýho pohybu. Nahoře čekal chrám Candi Cetho – starší než Borobudur. Hmmm. Byl hinduistickej a měl něco do sebe, hlavně se mi líbily různý sošky a podobně. Voněly tam vonný tyčinky a to je prostě moje 
Chrám byl tak nějak zarostlej, opravdu v džungli, nádhera. Ještě jsme se šli projít kousek džunglí dál, mrknout na stromy a kdybychom potkali jiný zvíře, ale nic extra. Potom už pomalu zpátky, tam jsme potkali zas jiný brouky, dost dobrý, velikánský. Nasedli jsme na motorky a jeli směrem zpět. Cestou jsme dvakrát zastavili na fotky s čajovými plantážemi, které byly v horách všude a s krásnou přírodou.
Asi v plce cesty zpět jsme zastavili u domečku, tam prý bydlí další příbuzní. Byli moc milí, dostali jsme ten jejich sladkej čaj, nějaký sladkosti – třeba zelenej pudink (teda něco mezi želé a pudinkem a je to z rejže, zkuste si to představit), dřív jsem na tyhle jejich sladkosti moc nebyla, ale teď už mi začaly dost chutnat
Dokonce pak ještě jeli koupit pro každýho nudle s kuřetem – polívku, taky moc dobrý. Potom už zpááátky až do “tradičního” domku. Tam jsme chvíli pobyli, vzali jsme si ručníky, mýdlo a věci na převlečení a že prý se jede do místních lázní. Hmm, to jsem zvědavá.
Byli jsme tam na motorce za chvilku a že prý v té vodě je příměs stříbra a to je dobré pro tělo či co. Fungovalo to tak, že jste si zaplatili 2000 (4 Kč) a potom jste mohli na hodinku do vlastní soukromé vany s napuštěnou léčivou teplou vodou. Takže každý měl svojí vlastní místnůstku, kde byla jsem ta vana a zrcadlo a věšák na ručníky, vypadalo to takhle:
Tam jste se normálně svlíkli do naha a vlezli si do tý vany (teda mě trčely nohy ven) a jen si tam tak leželi a čekali, jak voda pomalu stydne. Je fakt, že to tam trochu zasmrádalo čůránkama z odpadu, ale jinak voda byla čistá a všechno a já už jsem dost dlouho neležela ve vaně, tělo si trochu odpočinulo a bylo to fajn. A tak jsem pak vylezla, potkala se venku s ostatníma, chvíli jsme ještě zevlili, protože tam byly houpačky, ale pak že jedem zpátky.
Jenže trochu problémek, Chandry půjčená motorka měla píchlý zadní kolo. Takže ho táááhnul s mojí menší pomocí až k nejbližšímu “rychlo-auto-mechanikovi” a tam jsme asi hodinku čekali než se to vymění. Nijak extra to nevadilo
PO úspěšném spravení duše a zalepení díry jsme jeli pomalu zpátky, trpchu jsme se s CH. ztratili, ale pak jsme našli cestu a dobře to dopadlo.
Večer mě ještě vzali do domu dalších známých, všichni měli zájem komunikovat, ale anglicky neuměli bohužel ani slovo, takže dost často se stávalo, že bylo prostě ticho trapný a já jsem tam seděla tiše a nebo jsem prostě jen poslouchala jejich rozhovor a zase já nerozuměla ani slovo. Nabídli ale kávičku (tu černou se spoooustou cukru) a potom že mi ukážou keris. “Keris” je indonéská tradiční “zbraň”, víceméně předevšém předmět, ve kterém vždy žije nějaký duch. Vypadá jako krátký mečík a má dřevěnou rukojeť, která je dost asymetrická. Takže když mi řekli, že ten měčík může stát na špičce, tak mi to logicky přišlo nemožný.
Bylo mi ale vysvětleno, že stačí přesvědčit ducha uvnitř kerisu, aby přesvědčil mečík stát a bude stát. A že mi to ukážou. Trvalo to nějakou dobu, ale nakonec se jim to opravdu podařilo! Nevěřila jsem vlastním očím. Říkali, že pouzdro, dokterého se keris dává, je jakýsi jeho domeček a proto duch nechce být nikdy od domečku daleko, proto když se keris staví na špičku, musí být blízko pouzdra. A opravdu. Trochu to vypadalo, jakoby se o pouzdro mečík opíral, ale I kdyby, nemohlo by to takovou váhu udržet. Takže jsem koukala před sebou na naprosto nelogický úkaz a říkala jsem si, žw to je asi poprvé, kdy mi někdo podal nějaký důkaz o určité magii a mystice.
Dočíst se toho můžete všude kvanta a lidi vám taky napovídají o mystice spoustu věcí. Ale vidět projev naživo, to je něco jinýho. Potom jsem si k tomu sedla, jak mi řekli a dala jsem ruce kolem. Okamžitě jsem cítila v dlaních teplo, energii okolo mečíku. Jedinečný zážitek
Už se ale opravdu připozdilo a my museli zpět do domu, tam se rychle sbalit a šup jet počkat na bus. Bus celkem v pohodě, jen jsme seděli úplně vzadu, takže to s námi dost házelo. Poslouchali jsme hudbu, akorát Chandru strašně bolela jedna ruka. Vysvětlil mi, že jak se snažil keris postavit, tak kus toho ducha se snažil přejít do něj a ovládnout ho. Proto to tak bolelo. Chandra ho ale v sobě samořejmě nechtěl a tak to pěkně bolelo. Řekl mi, že ho během dalších 3 hodin nesmím nechat usnout, jinak tomu nedokáže vzdorovat a duch by pronikl moc hluboko do těla. Tak jsem mu hrála do uší samý tvrdý písničky a ještě mu tam tancovala pomalu, ale pomohlo to za pár hodin bolest konečně ustoupila.
Cesta byla šíleně dlouhá, vyjeli jsme okolo 10 večer a v 5:30 cca dorazili do Malangu. Protože bylo moc ráno na angkoty a hlavně Chandra spěchal a pro nás nemohl nikdo dojet, tak jsme si museli vzít taxíka.. A pak už jen sprcha a spáááááááánek skoro celý den
tak ty lázně jsou úplně stejný jak v KG! :D akorát tam byly dvě vany - takže jsme se tam rachtaly s Ivou dohromady.. hold na ně pekelnej luxus a na nás taková horší koupelna :)
OdpovědětVymazat