Okolo 7 ráno jsme
konečně tu…na první pohled samosebou nic zvláštního, navíc moje oči jsou
poloslepený, čočky protestujou, musím na záchod a udělat něco s očima.
Dobrý, po opláchnutí a jakémsi vyčištění zubů, abych se zbavila nepříjemného
kysela v puse, je hned mnohem líp. Přešli jsme z jednoho busovýho
nádraží na druhý – menší. Tady odtud jezdilo MHD. Byly to takový malý busy
rozdělený na kombinace čísel a písmen – například my jsme jeli busem 3A. Byla
tam taková malá budka, kde jste si zaplatili 6 Kč (3000 IDR) za každýho a to
platilo až kamkoliv, klidně i s přestupem. Nedosatali jsme žádnej lístek
nebo tak, ale prošli jsme tuniketem dovnitř do
budky. Tam byly dveře ven a těmi se nastupovalo do busu, který přistavil
přesně u nich. Takže z budky uzavřené nalezete přímo do busu, a pak když
chcete přestoupit tak jen hupsnete do jiný budky a čekáte na jiný číslo busu.
My jsme takhle
přestupovali dvakrát a celkově cesta do centra trvala víc než 30 minut, celkem
vysilující po probděný noci, ale zmáklo se to. Potom jsem rozhodla, že musíme
koupit vodu, pak dáme někde na ulici snídaňku a pak ubytko, ať můžeme odhodit
bágly a jít objevovat. Voda se sežene lehce a snídaně taky hned u silnice v pohodě
:) Dala jsem si na Chandrovo doporučení jakési místní jídlo. Abyste rozuměli,
jídla, kultura, jazyk a podobně .- všechno se v Indonésii mění z místa
na místo. V Jogje už se mluví zase jinak než v Malangu. Vívce na
západ jsou jídla sladší, více na východ zase slaný. Já jsem spíš na ty
slanější, ale zkusit se má všechno, Tak jako tak to má hodně daleko do evropské
stravy.
K snídani tedy samozřejmě rýže, jakási
omáčka chilli-tempeh-tofu…tak nějak mix čehosi, má to světle žluto-béžovou
barvu a jde to :) Už hodně dlouho absolutně nehodnostím barvu ani strukturu
jídla, nesnažím se hádat co to vlastně je, prostě to zkusím. A chuť mě oproti
vzhledu věštinou příjemně překvapí. Nicméně mi ale Chandra říká, tak jsi v Jogje,
máš tady tradiční jídlo, musím zkusit jíst jako Indonésan – tím se myslí
rukama. Tak jsem to zkusila a zjistila, že pokud vám řýže náležitě nelepí a
nemůžete udělat hroudičku a namáčet jí nebo si jí dát s něčím, tak to není
vůbec žádná sranda a chce to cvik a určitý grif, který mě Chandra naučil. Rýži
si dáte na konce prstů, přičemž dlaň je ve tvaru mističky. Palec skrčíte jakoby
až za rýži a musíte dávat pozor, aby když si dáváte prsty do pusy – aby rýže
zase nevypadla –takže pořád v horizontální poloze. Pak už jen palcem jaksi
vsunete rýži do úst a smetete jí jakoby palcem z ostatních prstů. Měli by
na to udělat obrázkovej návod :D
Pak tedy konečně
ubytko – malý, zapadlý hostýlek, malý pokoj s velkoou matrací, přecejen
bude konečně místo na vyspání se. Navíc pokoj stojí jen 80 000 na noc (160
Kč). Super. Vybalili jsme, vzali jen to nutné a vyrazili směr holandská pevnost
a potom Kraton – sultánský palác v Jogje. Kam jsme dojeli místníma
rikšama. Kraton supr i s muzeem, pořídila jsem tam nějaké pohledy i známky
a k tomu jsme viděli kousek představení wayang kulit – stínové divadlo a
jejich typickou hudbou a figurkami.
Pak už přeprava
opět místní rikšou do Tamansari – to jsou sultánovy lázně. Sultán si sem zval
svých 47 konkubín. Je tam krráásný veliký bazén a bílými zdmi. Sultán tam také
měl soukromou věžičku s postelí a pokojem, kam si vždycky zval jednu nebo
dvě vybrané, aby měl soukromí – silně pochybuju, že by slečny vyloženě chtěly
být vybrány, prostě to tak bylo a hotovo – musely. Průvodce nám taky řekl, že
bydlí v jednom domku hned u Tamansari a že mu zbývají 3 měsíce než ho
vystěhujou, že prý to vadí fotografiím a baráčky budou zbourány…Nemaj to
jednoduchý ty lidi…Jogja opravdu vypadala jako „Město dovolené“ – tak to řekl
Chandra – „city of holiday“. Kulturní město, různí muzikanti na každém rohu,
kam se hnete nějaká kulturní akce nebo budova. Potom jsme se vrátli do hotelu,
protože jsme byli docela mrtví a taky mě už zase zlobily oči, tak že si vyndám
čočky a nechám chvíli oči odpočinout. Skončilo to tak, že jsme zalomili,
dokonce asi na víc než dvě hodiny…Taky jsem zavolala s taťkou, tak to bylo
fajn. Trochu opláchnout, tady se meju dvakrát denně, protože jinak bych se brzo
přilepila sama k sobě.
Potom jsme se
konečně sebrali a vyrazili ven, už bylo ale celkem pozdě, šli jsme na jídlo,
začalo ale docela dost pršet. A tak to už nevypadalo, že to někam stihnem.
Rozhodlo se tedy, že zkusíme najít někde ve městě čajovnu, kam bychom si mohli
sednout, odpočinout, možná zkusit místní vodnici. Jenže Indonésie, ani Jogja,
není moc na tyhle věci. Proto to dopadlo tak, že jsem jen dala docela hodně
peněz za nějaký taxík a nic jsme nenašli a po hodině jezdění sem a tam jsme se
vrátili zase tam, kde jsme byli… Dost mě to otrávilo, protože je snaha šetřit
kde to jde a pak takhle zbytečně vyhodím peníze…Chandra se mi upřímně omluvil,
chvíli byla poněkud krize, protože mě to z jeho strany trochu zklamalo,
nerozumím řeči a věřím mu, že mi tedy pomůže v komunikaci a domluvě věcí.
Vysvětlil mi ale celou situaci, bylo mu to fakt líto, prý mu řidič řekl, že ví
přesně, kam jede a potom to nenašel, tak zkusil hledat něco jinýho, ale taky
nic.. .no prostě, musela jsem to vydýchat, ale večer už to bylo dobrý zase
všechno.
Dokonce jsme si
dali místní pivo – Bintang, které je typu Pilsner :) Stejně mi pomalu začínalo
docházet, že na Lombok asi penízky nebudou, a tak si alespoň užiju Jogju,
protože ta stejně byla pro mě hlavní. Za zbylé peníze místo Lomboku vezmu třeba
všechny tři – Chandru, Siscu a Owina někde v okolí poslední víkend :)
No povídali jsme
až asi do dvou do rána a ještě jsme skoukli během toho Nedotknutelné, což je
prostě boží film :) Pak už spánek tvrdý jako kámen, protože další den se v 8
vstávalo a jede se na Borobudur!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat