5.11, pondělí: Prambanan a cesta z města

 

Vstávačka zase celkem fuška, a to jsem si myslela jak se tu vyspím No nevadí, I tak jsem prostě vstala až v 10 a hotovo. Kašlu na to. Však on se ten Prambanan stihne. PO snídani, která byla fajná, opět rejžička, ostatně jak jinak, jsme už pádili na bus a místní bus za 3000 IDR nás dovezl až k Prambananu! Teda, msueli jsme ještě pěšky pěknej kus dojít, ale I tak to bylo blizoučko a hlavně levně.

Bylo pěkné dusno, vedro, hned někde u vstupu jsme rychle pořídili novou vodu. Vstupenky finančně podobného rázu jako předešlý den, ale opět se uplatnila sleva na ISICa a tak jsem zas platila “jen” okolo 90 000 IDR. Chandra samosebou o dost méně, řádově kolem 20 000. No a potom už honem dovnitř podívat se na další chrám Jen od žaludku mi nějak začalo být špatně…že by to bylo tou ranní vátečnou, ale pěkně ostrou snídaní? Hm…sákriš…no nic, to se vydrží. Prambanan byl impozantní, několik staveb ve tvarku artyčoku jak tomu ráda říkám, tyčíčích se do výše. Do jednoho, toho největšího chrámu se dalo vejít jen s bezpečnostní helmou na hlavě. Vypadali jsme v ní oba jako blbečci, ale co, aspoň byla sranda Šli jsme tedy dovnitř a fotili, ale mě bolelo břicho čím dál tím víc, až jsem prostě naférovku řekla Chandrovi, že musím jít někam na záchod, že se omlouvám, ale nedá se nic dělat. A tak jsme museli jakoby ven z toho areálu a byla tam cedule v indonésštině něco něco..”di area zone”, no a jak mi bylo blbě, tak jediný, co jsem četla bylo “DIAREA ZONE”, prostě se nedalo nic dělat

Návštěva záchoda pomohla dosti a tak jsme se rozhodli, že půjdeme ještě zpátky. Zase jsme něco nafotili, ale nakonec musel na záchod I Chandra, taky mu bylo pěkně blbě a I když se mi dušoval, že taky je mu zle, ale on to se svýmindonéským žaludkem dokáže ustát, tak to stejně neustál a tak jsme “průjmovou zónu” oba dodrželi

Vedro, žíža a tak jsme po návštěvě muzea už šli koupit další vodu a zase pěšky zpátky k busu a tím zpět na hlavní ulici Malioboro, kde byl náš hotýlek. Dohoda nakonec zněla, že se sprchen, sbalíme a odcheck-outujeme a pojede se do Sragenu – cca 4 hodiny daleko, kde bydlí Siscy rodina. Tam, že přespíme a další den navštívíme pár místních aktrakcí.

A taky jsme tak udělali, ještě jsem koupila dřevěný letadýlko pro Owina a Chandra koupil nějaký dobroty pro ty rodiče Siscy a pro učitele. A už se jelo – zpět na velké busové nádraží a odtamtud celkem pohodlným busem až do Sragenu. Pěěěkně dlouhá cesta, ale poslouchali jsme nějakou muziku trochu a povídali, napůl se spalo…Tak jak to šlo.

Vyzvedl nás Siscy bratr na motorce. Mno, je fakt, že motorka to byla malinko větší než tady běžné asijské motorky, ale poprvé jsem jela VE TŘECH DOSPĚLÝCH LIDECH na motorce. Když jsme se tam štosovali I se všema báglama co jsme měli, tak jsem byla dost vysmátá. Ale když jsme pak jeli už pěkně dlouho a mě už se pěkně blbě drželo rantlu, už mi tolik do smíchu nebylo. Ale zmáklo se to nakonec, je pravda, že Siscy brácha jel bezpečně a tak jsme dojeli k domečku v řadě, zatím asi “nejdomáčtější a nejvesničtější” prostředí ve kterém jsem v Indo byla. Fakt pecka.

Zásuvky nebyly, visely jen žárovky ze stropu rovnou na drátu a tak a největší masakr byla koupelna, ta vážně vedla. Neuvěřitelně “tradiční” – takže černá, všude špína, jen lavůrek s vodou a mističkou na polévání, jinak beton a černo…hodně slabý světlo…mám fotku, ale zveřejním