19.11.,pondělí: Přesun Indo-Thai

 

Tak je tu den D…den přesunu…po včerejší noci s Arakem a debatou s Chandrou do 2 do rána se v 6 vstává relativně těžko Ale musím…

Dohoda zní, Chandra pojede do školy na motorce sám, jelikož s mojí 20ti kilovou krosnou a dvěa bágly bychom to asi nebalancovali…..Okolo 7 zavolá taxikářovi a ten mě vyzvedne u domu, zaveze za malý poplatek 50 Kč do Cor Jesu, kde se sejdem a v 10 mě tam vyzvedne objednaný travel-car, který mě vezmě až na letiště do Surabayi.

Plán dost dobrej,realizace trochu pokulhávala Například vzhledem k těžko přístupné lokalitě Chandrova domu trvalo taxikáři celkem dlouho než mě vůbec našel…potom ranní trafic-jam v celém MAlangu a tak jsem se dostala do školy až okolo půl deváté..A Chandrami říká, že to pro mě už každou chvíli přijede travel, protože prý musí jet dřív kvůli ostatním pasažérům (je to minibus, kde sedí okolo 8mi lidí,kteří potřebují na letiště..)..A já COže?!?! Jsem myslela, že tu ještě budu hoďku dvě a rozloučím se…

Prý že jo, že čekáme na zavolání řidiče travelu Chandrovi…Okej…Mno řeknu vám po pravdě, chtěla jsem tam zůstat a užít so poslední hodiny a minuty…ale co se týče loučení, tak to bytostně nesnáším, mám za posledních 12 měsíců pocit, že se furt jen s někým loučím a shledávám a loučím…a to loučení je pokaždý pěkně těžký a divný a člověk nikdy neví co říct…Samozřejmě že Indonésanům opakuju: Nebojte, já se zas vrátím Ale ve skutečnosti nevím kdy---věřím tomu, že se vrátím, to jo, to určitě, ale nebude to za 5 měsíců jako teď, čekají mě povinnosti školní i pracovní a penízky budou prioritně potřeba jinde.

A tak loučení raději většinou odbydu co nejrychleji, nejstručněji jak to jde, jinak bych se z toho brzo zbláznila. Jenže co čert nechtěl..travel car nevolá a nevolá, už jsem se rozloučila se sestrou představenou z místního katolického kláštera, se všemi učiteli, (s Chandrou se tak nějak loučít pořádně nejde, to by mě zabilo stejně jako se Siscou a Godwinem..prostě jsem jen řekla že za všechno nesmírně děkuju a že se uvidíme příště ), a travel car nikde. Je 10 hodin a já začínám být lehce nervózní..Na to přijde Chandra a vrazí mi do ruky svůj telefon, že má hodinu, musí jít učit a že kdyby ten řidič zavolal, ať mu dám vědět…No dobrý, okej.

Naštěstí okolo půl 11, kdy už jsem loučením totálně vyšťavená, telefon, že jsou tu..Chandra se vykašlal na hodinu..prý jim zadal nějakou práci samostatnou…a jde mě doprovodit k autu…Uf..Ještě nějaké nejasnosti s řidičem..že jsme prý měli být dva..hm…no tak holt zapltím za dva, co mám dělat..to nic, to neřeš, to nevadí…Neobratně objímám Chandru asi na sekundu…házím batohy do kufru a objímám ho ještě jednou, trochu pořádněji..Smutno..”Sister…” říká…POslední pohled na svého indonéského bráchu a lezu do minibusu…Chandra odchází ke vchodu do školy…

Auto se rozjíždí a on ještě čeká a mává mi..já jemu…………a je pryč…Kapitola Indonésie končí…píšu v hlavě cestovní epilog…cesta na letiště dlouhá a mě je zle od žaludku…Řidič jakoby to věděl, užívá si každou ostrou zatáčku pořádně rychle a každou díru v silnici projede s pořádným houpnutím. Původní plán to prospat nevychází a celu dobu poslouchám hudbu – tu, která vznikla jako “soundtrack” k tomuhle pobytu: Bob Marley, Dream Theater, indonéské skupiny s písničkou Happy Ending, pak taky Welcome to my paradise a podobně…píšu si s Chandrou I Siscou a utrácím poslední kredit na indonéské SIMce..

ZA dvě a půl hodiny jsme konečně na letišti..skočím na záchod, udělá se mi líp…tak si zajdu na poslední, pěkně drahé NAsi goreng…mmm..dobrota Jakmile dojím musím na záchod znovu No nic. A pak už odbavení, imigrace, vše bez problému. Ve waiting roomu už na borading ještě mluvím telefonem s CHandrou a s taťkou..A je to tu, sedím v letadle…uf…4 hodiny neuvěřitelně dlouhého letu…nemůžu spát…zase…Ale po dlooouhém čekání konečně přistáváme v Bangkoku na Don Mueang International Airport…Jo, teď už to bude zas všechno lepší. Vždyť jsem v BAngkoku!!! MILUJU TOHLE MĚSTO!