Tak je to tady! Den D! Den, na který jsem čekala takovou dobu, na který jsem se nadřela, ale za každou cenu jsem chtěla, aby přišel. Den, kdy uvidím Borobudur – ten obrovský buddhistický chrám světa!
Vzhledem k tomu, že jsme předchozí noc s Chandrou kecali a drbali snad až do dvou, tak se v 8 vstávalo celkem těžko, ale zase – Borobudur! Ten vás prostě probudí
Nebo alespoň mě jo, jako amatérskou buddhistku. Tak jsme se vyhrabali po každodenní ranní sprše z hotýlku a hurá na snídani. Tentokrát dobrůtka, jak jinak než Nasi goreng. Až na to, že byly úplně bez chilli, což bylo dost divný na indonéský jídlo, tak byy výtečný! To správný jídlo jak začít velkej den
Potom už přesun busíkama stejně jako včera, tentokrát zase na busové nádraží. Tam jsme naskočili do prvního busu s nápisem Borobudur. Řeknu vám, bus dělanej hodně, ale hodně těsně pro Indonésany, tím pádem pro mě miniaturní…cesta tam ještě šla, seděla jsem hned za řidičem, složená jako krabička…dvě hoďky…ale já ten Borobudur fakt chci vidět a tak vydržim už cokoli, když jsem tak blízko!
Uf, dojeli jsme na malé parkovišťátko, kde už čekaly místní rikšáci a za 10 000 nás dovezli kousíček před vchod do velkého areálu. Byla jsem děsně napjatá, čekala jsem, že ten monumentální chrám uvidím každou chvíli, ale byl důvtipně schovaný za stromy až do poslední chvíle. Museli jsme ještě koupit vstupenky, což byl vtipnej proces, jelikož pro místní je vstup jinde než pro turisty. Takže jsme nejdříve šli koupit international visitor ticket – ten stojí normálně cca 200 000 rupií – 400 Kč. Uf, celkem drahej špás, ale dyť kvůli tomuhle špásu tu jsem, je to jeden z důvodů, který mě držely při motivaci, když jsem šetřila penízky na celou Asii. Navíc s ISIC kartou hle – poloviční sleva! Super! Pak jdeme koupit vstupenku Chandrovi – řádově 10x levnější! 
Pořád ještě nic nevidím, jen stromy, napětím úplně skáču. Pak vejdeme za zatáčku a je tam! Impozantní, obrovský, nááádherný! Na chvíli se zastavím jak mě to praští do očí! Knedlík v krku z toho dojmu. A jak tak k němu kráčím, pomalu se mi derou slzy dojetí do očí. Ještě že mám na sobě sluněční brejle, protože už se kutálejtiše po tvářích. Dokázala jsem to! Jsem tu! Blížím se k chrámu a svět kolem se tak nějak utlumil a já jsem si prostě jen užívala atmosféru, emoce, opojení místem
Chandra šel za mnou, nijak na mě nemluvil, viděl, že jsem tak nějak ve svém světě. Občas něco vyfotil, ale moc jsem to nevnímala. Obešli jsme dokola každý patro a já jsem si prohlížela skoro jak ve snu buddhistické výjevy na zdech. Nechtělo se mi věřit, že se mi konečně podařilo se sem dostat. Tak blízko k Buddhovi, taková krása. Je mi jasné, že ne na všechny lidi to tak působí, ale mě to nějaký úsilí stálo a zase jsem si splnila další sen – Borobudur
Vystoupali jsme až nahoru, kde jsou všude malé stúpy s otvory a uvnitř jsou schované sochy Buddhy. Pár jich je I otevřených a tak jsem si u jedné z nich klekla a musela se hezky pomodlit, když už tu jsem. Síla, když jsem se zvedla, konečně jsem se konečně začala probouzet z toho mlžného oparu. Došlo mi, že cestou nahoru se se mnou fotilo docela dost lidí. Vím, že jsem se usmívala a nevadilo mi to, ale nějak jsem to nevnímala. Potom ovšem už ano, když jsme pomalu kráčeli dolů, fotila se se mnou skoro celá třída základní školy a po dalších třech osloveních: “Miss, miss, foto, foto!” už jsem si připadal jako exotické zvířátko v ZOO. Prostě už to přeteklo a pak jsem je tak nějak slušně odmítala…
Ještě pěknou chvíli jsme tam vydrželi a já jsem v sobě nechávala doznít ten hezký pocit, že se to povedlo. Hlavní cíl této indonéské cesty splněn
Ještě jsme šli do muzea, kde byly různé sošky, data a informace kdy a jak byl Borobudur postaven, restaurován atd. Povedlo se nnám tam být zrovna v tom největším vedru, okolo 12 a 1 hodiny, slunce pěkně pařilo a mě až pozdě došlo, že mám spálený obličej 
Pak už pomalu k východu, byly už 3 hodiny najednou, což znamenalo, že další plány pro den asi padnou, určitě nepojedeme nikam jinam, protože je na přemisťování moc pozdě (všechno je cca 2 h vzdálené). PAdlo tedy rozhodnutí, že se vrátíme do Jogji, dáme sprchu a půjdem se podívat na dva stromy – dvojčata v Jogje, o kterých kolujepověst, že pokud mezi nimi projdete se zavřenýma očima, tak máte čisté srdce.
Cesta zpět ještě trochu větší masakr než cesta tam, zase od Borobuduru autobusíček menších než asijských poměrů, takže jesm tam nějak zapadla a nehnula se víceméně celé dvě hodiny. Pak rychle MHDčkem na hotel, sprchy, protože se mi přilepuje ruka k tělu a jdeme pěšky ke dvěma stromům. Už byla tma, super atmoška, na indonéské poměry to bylo pěkně daleko – cca 45 minut pěšky. No a co myslíte? Samozřejmě, že se mi to nepovedlo! Asi mám nějaký špinavý srdce nebo co. Zato Chandra prošel, sice jen tak tak, ale prošel, to je teda ale nefér! Chvíli mě to trochu mrzelo a štvalo, ale pak jsem se na to vykašlala, nebudu si kazit hezký borobudurský den
Chandra říkal, že prý mě prostě nějakej duch nebo něco vedlo špatným směrem no. Hm, tak jo. A jelikož už bylo celkem pozdě, dali jsme si véču, moc dobrou – Ayam Obor – je to kuřátko v takové kari-vodičce a rejže k tomu samozřejmě. Každopádně moje kari-úchylka se projevila a moc jsem si pochutnala. PO návratu na hotel jsme kecali ještě dýl než předchozí den, než se konečně mazalo na kutě, protože zítra je přeci ještě v plánu Prambanan!
Peti, vyšší ceny pro cizince jsou úplně normální.. a většinou to ten desetinásobek bejvá.. šmejdi! jo a dokážeš si představit, jak se všude v KG fotili s náma?? nebylo zvláštní, když mi nějaká Kyrgyzka byla tak akorát ve výši prsou :D
OdpovědětVymazat