Ranní vstávačka v 6 a v 7 se vyjíždělo ke škole, kde už byl přistavený velký barevný autobus. říkají těm busům nějak jako "uřvanci", jelikož jsou tam pěkně velké repráky a když jedou, tak řvou písničky na všechny strany. A většinou takové thajské odrhovačky, že vám z toho za chvíli hrabe. Tenhle měl celkem dobrej vkus, dal, tam mixlej dubstep, ovšem vzhledem k tomu, že to hrálo přibližně hodinu v kuse a že jsem seděla úplně vepředu...tak jsem si asi po půl hoďce po vyjetí dala do uší svoje sluchátka a sabotovala to :)
Jela s námi i Chomphoo, která přijela až z Bangkoku jen kvůli výletu. Ale taky taky se jelo k moři, to není jen tak každej den pro místní obyvatele. Ani nevědí, jaké mají štěstí, že mají takový kus moře a přitom vlastně velká část obyvatel nemá na to ho navštěvovat...Jeli jsme celkem dlouho, okolo dvou hodin, možná i trochu déle...Chopmphoo seděla vedle mě úplně vepředu a nejdřív jsme povídaly a pak já poslouchala muziku a pořádně jsem si vychutnávala pohled na ubíhající krajinu a přemýšlení, jak mám tuhle zemi ráda a ona usnula a děsně vtipně jí chudákovi padala hlava na moje rameno :)
První zastávkou byl palác na kopci, byl to palác Ramy IV., (pozn. red. teď je u moci Rama IX.), jeho letní sídlo. Tento král je tu oblíbený, především kvůli životnímu příběhu. Král a královna se moc milovali. Když královna otěhotněla, poslední týdny trávila právě v tomto letním sídle. Král byl nemocný...a v den, kdy se mu narodila dcera, tak ji ještě stihl vidět a poté zemřel...
Dovnitř nás ovšem bohužel vůbec nepustili, prý byla nějaká speciální akce...
A tak se jelo rovnou k moři. Tam se děti rychle jen (některé skoro za běhu) převlékly "do plavek" - tričko a kraťasy (jiné, než měly) a utíkaly do vody. Já jsem se pochvíli přidala, nehodlala jsem se svlíkat do plavek, tady by to bylo hodně přes čáru - na celé pláži byli dva bílí lidé - já a jeden postarší pán, který bez trčika vyvolával celkem pozdvižení. Takže jsem pomalu namočila nohy, na sobě taky trčiko a kraťasy a nakonec mě děti začaly lákat a stříkat na mě vodu až jsem s nimi blbla ve vodě úplně stejně jako všichni ostatní :) Byla sranda a udělali jsme spoooustu fotek. Děti sbíraly mušle jak mrtvé, tak živé, stavěly kopce z písku, kradly si navzájem nafukovací kruhy, stříkali se vodu, běhaly ve vlnách...Spolu s nimi jsem kreslila do písku a fotily jsme to s Chopmhoo. Na pláži jsme se také najedli a Chopmhoo se mnou natočila rychlý rozhovor o tom, co si myslím o projektu a jak se mi líbil a tak.
Prostě těch několik hodin na pláži byl pocit naprosté volnosti, pohody, veselí...krásný den...Sranda nastala, když jsme se šli přes ulici převléknout zpět...byly tam i sprchy a tak jsem si říkala supr, osprchnu se. U pultíku, kde se platil poplatek měli i takové ty malé pytlíčky s mýdlem, šampony a sprcháčky na jedno použití..říkala jsem si, že by mi mohl stačit šampon, hlavně dostat z té hlavy sůl. A tak jsem si vzala dva pytlíčky, o kterých jsem se dost jistě domnívala že budou šampony...Mno, ovšem jak byl celkový nápis jen v thajštině, tak až ve sprše jsem zjistila, že si na slanou hlavu patlám dvojitou dávku jen kondicioneru :D Napěnit to opravdu nešlo, ale minimálně jsem se zasmála sama sobě a aspoň vlasy voněly, když nic jinýho :D
sobota 31. března 2012
pátek 30. března 2012
Den 51. - pátek: Loučení s dětmi a splněný sen
Ahojte lidi..tak dnešek byl hodně hodně emotivní záležitostí, ještě teď mám co dělat, abych se udržela…Dnešní den byl totiž posledním na škole a zítra odjíždím, takže jsem věděla, že dne bude loučení s dětmi, což mi dělalo problémy si to jen představit…No…bulela jsem jak malá…Ale to předbíhám.
Ráno probuzení, hodně zvláštní pocit ten poslední den…Přepadla mě celkem nervozita…že bych měla udělat nějakou mimořádnou výuku…a že vůbec nevím, jak celé to loučení bude probíhat a vůbec jsem byla nervózní z toho konce, jak mi bude…¨
Celý den jsem tu nervozitu zajídala :D Ráno jsem nezapomenula jednu tašku s dárkama pro děti a jednu pro Thapanee. Každopádně, zvládla jsem celkem obstojně Morning English, předváděla jsem zvířata a děti hádaly a snad je to i bavilo :) Už když jsem skončila svoje poslední Morning English mě z toho pomyšlení trochu mrazilo, ale dobrý. Pak jsem měla prvňáčky a druháčky, úplně normálně jako každý pátek. Snažila jsem se udělat hodinu co nejvíc hravou, aby se děcka co nejvíc smály a užívaly si to. Pořád jsem si ten konec ale nějak úspěšně neuvědomovala a prostě si jen užívala všechny tanečky a písničky a smích dětí. Tak jsem si říkala, že asi budu učit normálně dál i zbylý tři hodiny, protože Thapanee tam ještě nebyla.
Ale pak se začalo něco dít…Jedna učitelka mě požádala o pomoc s počítačem a tak jsme potom taky strávili zbytek času až do oběda vlastně, pořád jsme něco kopírovaly a zkoušely pustit a přehazovaly dráty a tak. Až jsem se skočila najíst s ostatníma a potom se pokračovalo. Když jsme to po obědě nějak dali dohromady, tak bylo velké focení, fotila jsem zvlášť třídy a učitele a všechny dohromady s různými diplomy a poháry. Děti si potom posedaly na zem v té učebně, kde já učila celou dobu a kde je i projektor a pouštěly se fotky, moje i učitelů, z celé doby co tam jsem, ze včerejšího výletu a tak. A to trvalo pěkně dlouho, až skoro do tří…potom podle všeho přípravy skončily. Thapanee mě odvedla za dětmi na dvorek do parčíku a tam se na cestě děcka seřadily – vzadu byli kluci a bouchali v rytmu na buben a vepředu holky v barevných tradičních oblečcích a tancovaly a pomalu se šlo, až se došly do „mé“ učebny a tam jsme všichni chvíli tancovali v kruhu a bylo veselo a sranda :)
Potom teprve pomalu, ale jistě přišel tvrdý kalibr…Pustilo se několik krátkých klipů o králi (mají ho tu pravdu všichni hrozně rádi a uznávají ho, je to pro ně velká autorita a těší se velké oblibě a respektu, takový otec vlasti v dobrém slova smyslu), potom něco poučného a potom se zpívalo až nakonec pustili písničku s klipem, který vyprávěl příběh o jedné paní učitelce, kterou nejdřív děti moc nebraly a potom poznaly jak je skvělá a měly jí moc rády a vraceli se za ní poděkovat jí i po letech.
No, pak nastalo překvapení, protože jsem pochopila, že celá událost není jen o loučení se mnou, ale loučili se také šesťáci s celou školou a s učiteli…po šesti letech.
Probíhalo to tak, že učitelé včetně mě si sedli na židle. Před každého se posadil jeden šesťák, který měl v ruce kytičku a předal jí slavnostně tomu učiteli přede mnou. To už některé šesťandy brečely a pomalu, ale jistě mě strhly s sebou. Holčina přede mnou plakala a já s ní. I když mi bylo jasné, že asi nechtějí sedět přede mnou, která tam byla 2 necelé měsíce, ale spíše před jiným učitelem, který s nimi strávil několik let…I tak ale jsem s nimi hodně soucítila a ten velký smutek - kombinovaný s velkou radostí jak krásně to tu celé bylo - který mě přepadl, mě samotnou překvapil. Jim asi bylo do pláče ještě víc, u mě to teprve začínalo. Potom si přede mně sednul ještě klučina a dokonce i ten brečel a i když mi bylo jasný, že by byl radši, kdyby ho objímal asi jiný učitel, stejně jsem ho objala a pohladila. Ty emoce mluvily samy za sebe, jak moc mají studenti své učitele tady rádi, jak moc osobní přístup ke všem mají…I učitelky brečely…Sophon se jen tak tak držel asi. No, ovšem potom dala Thapanee kytičky mě a mě došlo, že teď jdu děkovat já.
A jak jsem si klekla před Thapanee, tak mě to úplně přemohlo a už jsem se rozbrečela naplno…Nešlo to nijak ovládat, prostě mě to jednoduše převálcovalo a když jsem dávala kytičku Sophonovi a potom Wasaně, už jsem jenom vzlykala že je mám ráda a tekly mi proudy po tvářích…Poděkovala jsem takhle všem učitelům a objala je…a potom za mnou chodily děti a dávaly mi kytičky a lístečky se vzkazy…tak jsem jen seděla, snažila se mezi slzama usmívat a děkovala jsem jim.
Potom Thapanee promluvila do mikrofonu pár vět v thajštině a nakonec mi ho předala a já ubrečeným, rozklepaným hlasem řekla to co jsem chtěla, jak jsem si to předtím srovnávala v hlavě: že jim hrozně moc děkuju, rodině za pocit domova, dětem za to jak byly skvělé a chytré, Thapanee za tu příležitost. Že je mám všechny ráda a že se vrátím a hotovo :) Alespoň na návštěvu. Potom jsem ještě dostala dárky od učitelů – přívěsek pro mě, pro taťku a pro mamku a krásnej kašmírovej šátek. A ještě od dětí mejdlíčko a tričko :) No prostě celý to bylo hrozně krásný, upřímný, citový…Asi ještě o dost víc než jsem čekala…
Byla jsem celkem vyčerpaná a hlavně jsem vypadala strašně, když mi Thapanee oznámila, že domů se nejede, že se jede odpoledne na jednu oslavu. Oslava byla loučení jednoho učitele ze sousední školy, kterému bylo šedesát a okolo 30ti let učil a teď končil. A tak se loučil se školou a přáteli a bylo to ve velkém stylu. Ty menší sousední vesnické školy se tady totiž hodně navštěvují, pořádají společné akce, učitelé se navzájem dobře znají a jsou přátelé. Akce to byla velká, bylo tam okolo 700 lidí! No, nejdřív, když jsme tam okolo 6 přijeli, jsem si říkala, že bych radši zalezla do pelechu a „dořvala se“, ale potom přišla jedno kolegyňka s jejím malým asi 5ti letým synem a s ním jsem blbla celou dobu a zvednul mi náladu i dodal energii :)
Na oslavě jsme se i navečeřeli, zajídala jsem emoce a celkem to pomáhalo a nakonec to i uteklo a my někdy před půl devátou odjížděli konečně směr pokoj a postel. Byla se mnou celou dobu Wasana, ale Sophon je někde pryč, prý navštívit mnicha, tak jsem zvědavá, neviděl jsem ho a nějak jsem se ani nerozloučila dneska, což mě trochu mrzí. Ale zítra to určo napravím :)
Nevím, jestli mám dneska ještě energii nebo náladu na balení…Sbaleno nemám vůbec nic, ale nějak mě to nestresuje, zítra až odpoledne pro mě má přijet Thapanee a odveze mě až do Bangkoku…takže bude na balení čas, navíc mě bude čekat loučení s rodinou, což nebude žádná sranda asi…Ale jsem ráda, že jsem alespoň napsala příspěvek, ještě potom zpětně dopíšu jaký byl čtvrteční výlet, ale na to už dneska asi nemám..
Mějte se krásně a doufám, že jsem vám svoje prožitky alespoň trochu přiblížila. Když se zkusíte vžít, ucítíte všechny ty rozličný emoce od začátku do konce – strach z neznáma, uklidnění, nadšení, radost z učení, lásku a náklonnost k dětem i k rodině a učitelům, velkou vděčnost za prožité krásné týdny, za příležitost, za něco mimořádného, smutek z konce, těžkost loučení…To všechno teď ve mně je a zůstane to ve mně a už mi to nikdo nevezme.
A TAK JSEM SI SPLNILA JEDEN VELKÝ SEN :)
Ráno probuzení, hodně zvláštní pocit ten poslední den…Přepadla mě celkem nervozita…že bych měla udělat nějakou mimořádnou výuku…a že vůbec nevím, jak celé to loučení bude probíhat a vůbec jsem byla nervózní z toho konce, jak mi bude…¨
Celý den jsem tu nervozitu zajídala :D Ráno jsem nezapomenula jednu tašku s dárkama pro děti a jednu pro Thapanee. Každopádně, zvládla jsem celkem obstojně Morning English, předváděla jsem zvířata a děti hádaly a snad je to i bavilo :) Už když jsem skončila svoje poslední Morning English mě z toho pomyšlení trochu mrazilo, ale dobrý. Pak jsem měla prvňáčky a druháčky, úplně normálně jako každý pátek. Snažila jsem se udělat hodinu co nejvíc hravou, aby se děcka co nejvíc smály a užívaly si to. Pořád jsem si ten konec ale nějak úspěšně neuvědomovala a prostě si jen užívala všechny tanečky a písničky a smích dětí. Tak jsem si říkala, že asi budu učit normálně dál i zbylý tři hodiny, protože Thapanee tam ještě nebyla.
Ale pak se začalo něco dít…Jedna učitelka mě požádala o pomoc s počítačem a tak jsme potom taky strávili zbytek času až do oběda vlastně, pořád jsme něco kopírovaly a zkoušely pustit a přehazovaly dráty a tak. Až jsem se skočila najíst s ostatníma a potom se pokračovalo. Když jsme to po obědě nějak dali dohromady, tak bylo velké focení, fotila jsem zvlášť třídy a učitele a všechny dohromady s různými diplomy a poháry. Děti si potom posedaly na zem v té učebně, kde já učila celou dobu a kde je i projektor a pouštěly se fotky, moje i učitelů, z celé doby co tam jsem, ze včerejšího výletu a tak. A to trvalo pěkně dlouho, až skoro do tří…potom podle všeho přípravy skončily. Thapanee mě odvedla za dětmi na dvorek do parčíku a tam se na cestě děcka seřadily – vzadu byli kluci a bouchali v rytmu na buben a vepředu holky v barevných tradičních oblečcích a tancovaly a pomalu se šlo, až se došly do „mé“ učebny a tam jsme všichni chvíli tancovali v kruhu a bylo veselo a sranda :)
Potom teprve pomalu, ale jistě přišel tvrdý kalibr…Pustilo se několik krátkých klipů o králi (mají ho tu pravdu všichni hrozně rádi a uznávají ho, je to pro ně velká autorita a těší se velké oblibě a respektu, takový otec vlasti v dobrém slova smyslu), potom něco poučného a potom se zpívalo až nakonec pustili písničku s klipem, který vyprávěl příběh o jedné paní učitelce, kterou nejdřív děti moc nebraly a potom poznaly jak je skvělá a měly jí moc rády a vraceli se za ní poděkovat jí i po letech.
No, pak nastalo překvapení, protože jsem pochopila, že celá událost není jen o loučení se mnou, ale loučili se také šesťáci s celou školou a s učiteli…po šesti letech.
Probíhalo to tak, že učitelé včetně mě si sedli na židle. Před každého se posadil jeden šesťák, který měl v ruce kytičku a předal jí slavnostně tomu učiteli přede mnou. To už některé šesťandy brečely a pomalu, ale jistě mě strhly s sebou. Holčina přede mnou plakala a já s ní. I když mi bylo jasné, že asi nechtějí sedět přede mnou, která tam byla 2 necelé měsíce, ale spíše před jiným učitelem, který s nimi strávil několik let…I tak ale jsem s nimi hodně soucítila a ten velký smutek - kombinovaný s velkou radostí jak krásně to tu celé bylo - který mě přepadl, mě samotnou překvapil. Jim asi bylo do pláče ještě víc, u mě to teprve začínalo. Potom si přede mně sednul ještě klučina a dokonce i ten brečel a i když mi bylo jasný, že by byl radši, kdyby ho objímal asi jiný učitel, stejně jsem ho objala a pohladila. Ty emoce mluvily samy za sebe, jak moc mají studenti své učitele tady rádi, jak moc osobní přístup ke všem mají…I učitelky brečely…Sophon se jen tak tak držel asi. No, ovšem potom dala Thapanee kytičky mě a mě došlo, že teď jdu děkovat já.
A jak jsem si klekla před Thapanee, tak mě to úplně přemohlo a už jsem se rozbrečela naplno…Nešlo to nijak ovládat, prostě mě to jednoduše převálcovalo a když jsem dávala kytičku Sophonovi a potom Wasaně, už jsem jenom vzlykala že je mám ráda a tekly mi proudy po tvářích…Poděkovala jsem takhle všem učitelům a objala je…a potom za mnou chodily děti a dávaly mi kytičky a lístečky se vzkazy…tak jsem jen seděla, snažila se mezi slzama usmívat a děkovala jsem jim.
Potom Thapanee promluvila do mikrofonu pár vět v thajštině a nakonec mi ho předala a já ubrečeným, rozklepaným hlasem řekla to co jsem chtěla, jak jsem si to předtím srovnávala v hlavě: že jim hrozně moc děkuju, rodině za pocit domova, dětem za to jak byly skvělé a chytré, Thapanee za tu příležitost. Že je mám všechny ráda a že se vrátím a hotovo :) Alespoň na návštěvu. Potom jsem ještě dostala dárky od učitelů – přívěsek pro mě, pro taťku a pro mamku a krásnej kašmírovej šátek. A ještě od dětí mejdlíčko a tričko :) No prostě celý to bylo hrozně krásný, upřímný, citový…Asi ještě o dost víc než jsem čekala…
Byla jsem celkem vyčerpaná a hlavně jsem vypadala strašně, když mi Thapanee oznámila, že domů se nejede, že se jede odpoledne na jednu oslavu. Oslava byla loučení jednoho učitele ze sousední školy, kterému bylo šedesát a okolo 30ti let učil a teď končil. A tak se loučil se školou a přáteli a bylo to ve velkém stylu. Ty menší sousední vesnické školy se tady totiž hodně navštěvují, pořádají společné akce, učitelé se navzájem dobře znají a jsou přátelé. Akce to byla velká, bylo tam okolo 700 lidí! No, nejdřív, když jsme tam okolo 6 přijeli, jsem si říkala, že bych radši zalezla do pelechu a „dořvala se“, ale potom přišla jedno kolegyňka s jejím malým asi 5ti letým synem a s ním jsem blbla celou dobu a zvednul mi náladu i dodal energii :)
Na oslavě jsme se i navečeřeli, zajídala jsem emoce a celkem to pomáhalo a nakonec to i uteklo a my někdy před půl devátou odjížděli konečně směr pokoj a postel. Byla se mnou celou dobu Wasana, ale Sophon je někde pryč, prý navštívit mnicha, tak jsem zvědavá, neviděl jsem ho a nějak jsem se ani nerozloučila dneska, což mě trochu mrzí. Ale zítra to určo napravím :)
Nevím, jestli mám dneska ještě energii nebo náladu na balení…Sbaleno nemám vůbec nic, ale nějak mě to nestresuje, zítra až odpoledne pro mě má přijet Thapanee a odveze mě až do Bangkoku…takže bude na balení čas, navíc mě bude čekat loučení s rodinou, což nebude žádná sranda asi…Ale jsem ráda, že jsem alespoň napsala příspěvek, ještě potom zpětně dopíšu jaký byl čtvrteční výlet, ale na to už dneska asi nemám..
Mějte se krásně a doufám, že jsem vám svoje prožitky alespoň trochu přiblížila. Když se zkusíte vžít, ucítíte všechny ty rozličný emoce od začátku do konce – strach z neznáma, uklidnění, nadšení, radost z učení, lásku a náklonnost k dětem i k rodině a učitelům, velkou vděčnost za prožité krásné týdny, za příležitost, za něco mimořádného, smutek z konce, těžkost loučení…To všechno teď ve mně je a zůstane to ve mně a už mi to nikdo nevezme.
A TAK JSEM SI SPLNILA JEDEN VELKÝ SEN :)
středa 28. března 2012
Den 49. - středa
Tak vám mám za sebou poslední učební pondělí, poslední úterý a teď už i poslední středu. Nějak mi to asi pořád dostatečně nedochází,jak rychle to končí, jak rychle to všechno uběhlo...
Všechny tři dny se zvládly celkem v pohodě, včera dokonce když jsem doučila, tak jsem ěmla hrozně dobrou, veselou náladu. Takovou tu, jak nevíte vlastně proč, ale chce se vám zpívat a tancovat a úsměv nejde sundat z tváře :)
Pořád ale přemýšlím co bych měla udělat, jak učit poslední hodiny, chtěla bych aby se děti bavily, aby s na mě pamatovaly v dobrým, aby byla legrace. Pořád mám pocit jako bych na něco důležitého zapomněla...ale nevím co. Potvrzení o absolvování bych měla dostat, to bude potřeba pro školu..A jinak? Jen abych takhle na konci na něco důležitého nezapomenula..Dárky nějaké alespoň trochu mám, jen není v čem je předat, takže to zabalené asi nebude, ale to neva. Zbylé odměny pro děti, které jsem před odletem získala sbírkou od vás všech, tak je nějak rozdělím mezi děti a něco dám ředitelce.
Jinak hezké překvápko je, že zítra se neučí a jede se na výlet do Provincie Petchaburi! Je to nejsevernější provincie Jižního Thajska - to znamená, že i když je odsud kousek na jih, tak má přístup k moři a my se zítra podíváme i na pláž :) Ani mě nějak neapadlo, že tu jsem pomalu 2 měsíce, ale neviděla jsem pláž vůbec. Nějak mi to nevadilo a nevadí. Zážitky jsou i tak dost silné, pláž ani moře k tomu vlastně není potřeba :)
A jelikož koupat se před Thajci (ještě před dětmi co učím) v bikinách, na to fakt nemám odvahu :D (dětem by chudákům asi vypadly oči, i kdyby viděly kohokoli v dvoudílnejch plavkách. Tady je to prostě přes limit, koupe se v kraťasech a tričku), tak na větší koupání se chystám až s Míšou na Phuketu :)
Jsem zvědavá jak ten konec dopadne, jelikož teď už mě vlastně čeká co se školy týče jen JEDEN DEN! Po tom všem mě čeká už jen pátek..je to vážně neuvěřitelnost!
Všechny tři dny se zvládly celkem v pohodě, včera dokonce když jsem doučila, tak jsem ěmla hrozně dobrou, veselou náladu. Takovou tu, jak nevíte vlastně proč, ale chce se vám zpívat a tancovat a úsměv nejde sundat z tváře :)
Pořád ale přemýšlím co bych měla udělat, jak učit poslední hodiny, chtěla bych aby se děti bavily, aby s na mě pamatovaly v dobrým, aby byla legrace. Pořád mám pocit jako bych na něco důležitého zapomněla...ale nevím co. Potvrzení o absolvování bych měla dostat, to bude potřeba pro školu..A jinak? Jen abych takhle na konci na něco důležitého nezapomenula..Dárky nějaké alespoň trochu mám, jen není v čem je předat, takže to zabalené asi nebude, ale to neva. Zbylé odměny pro děti, které jsem před odletem získala sbírkou od vás všech, tak je nějak rozdělím mezi děti a něco dám ředitelce.
Jinak hezké překvápko je, že zítra se neučí a jede se na výlet do Provincie Petchaburi! Je to nejsevernější provincie Jižního Thajska - to znamená, že i když je odsud kousek na jih, tak má přístup k moři a my se zítra podíváme i na pláž :) Ani mě nějak neapadlo, že tu jsem pomalu 2 měsíce, ale neviděla jsem pláž vůbec. Nějak mi to nevadilo a nevadí. Zážitky jsou i tak dost silné, pláž ani moře k tomu vlastně není potřeba :)
A jelikož koupat se před Thajci (ještě před dětmi co učím) v bikinách, na to fakt nemám odvahu :D (dětem by chudákům asi vypadly oči, i kdyby viděly kohokoli v dvoudílnejch plavkách. Tady je to prostě přes limit, koupe se v kraťasech a tričku), tak na větší koupání se chystám až s Míšou na Phuketu :)
Jsem zvědavá jak ten konec dopadne, jelikož teď už mě vlastně čeká co se školy týče jen JEDEN DEN! Po tom všem mě čeká už jen pátek..je to vážně neuvěřitelnost!
sobota 24. března 2012
Den 45. - sobota: průzkum provincie Kanchanaburi
Opět velmi vydatná sobota! Vstávačka po šesté, návrat před půl desátou večer. Ale stálo to za to! Fotky k tomuto příspěvky najdete zde: Kanchanaburi
Vyjeli jsme, bylo nás tentokrát 5 a jeli jsme normálním osobním autem. Byla tam Jongluck - Thapaneeina kamarádky z Nakhon Pathom, potom Thapanee, její dvě neteře mladší Mai a starší Meen a já :) Takže pořádná dámská jízda!!
Jeli jsme asi hoďku a půl a probudila jsem se když jsme stoupali do kopců. Zastavili jsme "na čůrání" :) a pak jeli ještě o kousek dál, až jsme dojeli po pár zájížďkách (thajskému značení občas nerozumí ani Thajci samotní) k jeskyni Phratat. Mno, úplně k jeskyni jsme ovšem jaksi nedojeli - čekalo nás 600 m prudkého stoupání po schodech. Myslela jsem si, že já budu ten udejchanej trapáček, co nic nevydrží, ale ukázalo se, že na tom zdaleka nejsem nejhůř :D Šlo se mi celkem dobře, i rychle, snad to bude tou stravou a pohybem tady. Jongluck chudák šla jak pohřebním pochodem a všichni jsme se potili jako blázen - a to bylo půl desáté ráno. Bylo mi později sděleno, že Kanchanaburi je jednou z nejteplejších provincií - jo, něco na tom bude, vyzkoušeli jsme si to za celý den na vlastní kůži.
Statečně jsme ale všechny dorazily postupně až na vrchol, k jeskyni. Tam už na nás čekal průvodce, který to více-méně skoro vyběhl a dělá to tak určitě nevím kolikrát denně, takže pro něj těžká nuda :)
Jeskyně byla velikánská, nádherná. Mělo to nepopiratelné kouzlo. Připadala jsem si jako uvnitř Osamělé hory z Pána prstenů - té, co byla sídlem trpaslíků jakožto kovářů. Jeskynní útvary byly větší, než jsem asi kdy viděla a také tu byly jakési stříbřité třpytivé potůčky. Dokonce nás průvodce zavedl mimo oficiální cestu na místo, kde u země není kyslík - sama jsem si vyzkoušela rozsvítit zapalovač a pomalu s ním rukou klesat - v jedné chvíli začne plamen mizet. Ne ale slábnout, jako by se dusil, jak by si člověk myslel - je to jakoby plamen někdo zespoda usekl a on hoří jen od půlky, nikdy jsem to neviděla - a jak dáváte ruku níž, tak nakonec zmizí úplně. Zkooušela jsem taky v tom prostoru chvíli zůstat a je to hrozně zvláštní anepříjemný pocit, když kolem vás není kyslík. Chcete dýchat, nadechujete, ale jakoby tam nic nebylo kolem vás. Nepomáhá to.
Vyblbly jsme se i s focením všude různé, v puklinách, proláklinách, na kamench, mezi nimi...prostě fotoakce jak má být :) A po cestě dolů (která často bývá pro nožky náročnější než ta nahoru), se třásly nohy poněkud. Popojeli jsme asi 10 km, trochu jsme sestoupili z výšek a zastavili u velikánských slunečních hodin. Bylo zrovna půl jedné, střídavě zataženo a slunečno a pěkné vedro, o vlhkosti vzduchu ani nemluvě. A hned o kousek dál už byly vodopády Erawan. Vše, co jsme zatím navštívili se totiž nacházé v národním parku Erawan v centrální části provincie Kanchanaburi.
Vodopádů bylo celkově sedm. Byly to vlastně jakési schody první od posledního byl vzdálený asi 1,7 km. My jsme došli nejdřív k prvnímu a udělali si tam hezký piknik, ze kterého jsem ale většinu kvůli přemíře chilli moc nemohla pozřít :D A tak jsem především vypila půllitrovku vody, dala si papáju a kousek ananasu a přecejen od všeho trocu ochutnala a zjistila jsem, že některé věci, jako třeba nudle nakyselo se spoustou pálivé omáčky asi i vynechám .) Vůbec mi to nevadilo, ono se člověku stejně líp šlape do kopce ne s úplně přeplněným žaludkem. Jongluck byla unavená a tak jsme dál šly jen my ostatní 4 holky a došly jsme k druhému a třetínu vodopádu, tak udělaly pořádnou fotoaction a šly zas dolů,aby Jongluck nečekala tak dlouho. (pozn. red.: omluvám se za zmatenou gramatiku, především u i/y v přísudcích, ale někdy přemýšlím v souvislosti "my všichni, co jsme byli na výletě" a pak je tam měkké a někdy zase "my ženy", tedy naše dámská výprava a pak je tam tvrdé :) doufám, že nikoho nepobouřím svou nerozhodností a nebude se zlobit že to občas píšu tak aobčas tak. Je mijasné, že oficiálně by to neprošlo :D ) Vodopády byly úchavtné, voda příjemně chladná. Zachovala jsem se spíš jako typický Thajec a koupat se v bikinách jsem nešla, pěkně bych se styděla, protože tady to působí poněkud nepatřičně, pokud už trochu znáte thajskou kulturu, spíš jsem se občas spolu s místními smála odvážnosti "bílých tlam". Kdybych byla s jinými turisty, nebo s taťkou, asi bych to neřešila, ale jak se člověk vcítí do své skupiny, tak se mu ke zvykům cizince moc přistupovat nechce. A tak jsem si stejně jako ostatní namočila alespoň nožky a úplně mi to stačilo :)
Cesta zpátky byla rychlejší než ta do kopce, jak jinak a my už seděli v sutě a vyrazili vstříc dalšímu dobrodružství. Meen mezi tím vymyslela informační hlášení - vždycky řekla "Next station:...." a doplnila co přijde. Vtipný na tom byl ten styl hlášení v metru. Příští stanice: Dejvická, konečná stanice, prosíme, vystupte". Trochu jsme se vzadu s holkama prospaly jak to šlo a další zastávkou bylo filmové studio Prommitr. Nevím, jestli jste v takovém filmovém studiu, tedy konkrétně místě všech rekvizit a domů a prostředí, kde se natáčelo byli, ale je to celkem pecka. Já byla s HKS na exkurzi v ČT, ale tohle bylo jiné. Na jednom place bylo vytvořeno několik vesnic z různých částí světa - thajská, barmská, čínská, kambodžská...natáčel se tu především v Thajsku velmi, ale velmi populární historický film o králi Naresuanovi. Má dokonce několik pokračování. A je relativně nový, myslím že z roku 2007.
Chodíte areálem plným historických předmětů a domů, replik..vše vypadá hodně realisticky, ale když přijdete blíž, tak kameny nejsou kameny, ani stromy, ani domy, nic není pravé, všechno je jen umně nasprejovaný polystyren. Už jsem to viděla v ČT trochu se spolužáky, ale v mnohem menším měřítku. Tohle byl úplně celý vytvořený svět se vším všudy a vy jste v něm chodili. Tohle vytvořit je prý stálo několik stovek milionů bahtů a proto je to teď otevřené veřejnosti, aby se peníze alespoň trochu vrátily. Fotek jsme udělali nespočítaně, zahráli jsme si na vládce, princezny, vězně, bojovníky, gejšy, no na co si vzpomenete :) A srandy bylo kopec :)
Už se stmívalo a já pořád doufala, že most bude. A taky že jo, byla to hned další zastávka :)Most byl sicepodle očekávání osvícený barevnými světýlky, což dost ubíralo na jekékoli historické atmosféře...ale i tak mě příjemně překvapil a myslím, že navzdory tomu, jaká z toho byla udělaná "atrakce", tak se povedlo udělat i několik fotek, kterými bych neznevažovala smutné události, které stavbu tohoto mostu, jak jsem v jednom z minulých příspěvků psala. Pár fotek snad i vystihovalo náladu a ponurost, kterou most vyzařoval...prostě realita mě celkem příjemně překvapila a to jsem byla připravená na sebevětší kýč :) Tak možná jak jsem si úspěšně snížila očekávání, tak to dojem dobře dopadl.
Ještě jsme rychle za tmy zastavili u II World War cemetery a nakoukli za plot na vzorně vyrovnané náhrobní kameny vojáků z drhé světové. Bylo jich tam opravdu vělké množství a Thajci se podle všeho bojí na takových místech duchů. A tak jsme jen nakoukli a jeli dál, už na večeři :)
Popravděm se dokonce ozvalo kručením moje břicho a tak jsem měla i radost a chuť. Donesli malou hostinu - velkou rybu, (pro který má podle všeho Thapanee slabost), rejžičku, omeletu, zeleninu, omáčky...no prostě jsme se nadlábli jak se patří :) S plnými břichy jsme pak už jeli asi hodinu a půl zpět, kde mě v "mé vesnici" vyložili a já jak asi víte, ještě stihla uploadnout nějaké ty fotky a pak jsem umřela vyčerpáním :)
Vyjeli jsme, bylo nás tentokrát 5 a jeli jsme normálním osobním autem. Byla tam Jongluck - Thapaneeina kamarádky z Nakhon Pathom, potom Thapanee, její dvě neteře mladší Mai a starší Meen a já :) Takže pořádná dámská jízda!!
Jeli jsme asi hoďku a půl a probudila jsem se když jsme stoupali do kopců. Zastavili jsme "na čůrání" :) a pak jeli ještě o kousek dál, až jsme dojeli po pár zájížďkách (thajskému značení občas nerozumí ani Thajci samotní) k jeskyni Phratat. Mno, úplně k jeskyni jsme ovšem jaksi nedojeli - čekalo nás 600 m prudkého stoupání po schodech. Myslela jsem si, že já budu ten udejchanej trapáček, co nic nevydrží, ale ukázalo se, že na tom zdaleka nejsem nejhůř :D Šlo se mi celkem dobře, i rychle, snad to bude tou stravou a pohybem tady. Jongluck chudák šla jak pohřebním pochodem a všichni jsme se potili jako blázen - a to bylo půl desáté ráno. Bylo mi později sděleno, že Kanchanaburi je jednou z nejteplejších provincií - jo, něco na tom bude, vyzkoušeli jsme si to za celý den na vlastní kůži.
Statečně jsme ale všechny dorazily postupně až na vrchol, k jeskyni. Tam už na nás čekal průvodce, který to více-méně skoro vyběhl a dělá to tak určitě nevím kolikrát denně, takže pro něj těžká nuda :)
Jeskyně byla velikánská, nádherná. Mělo to nepopiratelné kouzlo. Připadala jsem si jako uvnitř Osamělé hory z Pána prstenů - té, co byla sídlem trpaslíků jakožto kovářů. Jeskynní útvary byly větší, než jsem asi kdy viděla a také tu byly jakési stříbřité třpytivé potůčky. Dokonce nás průvodce zavedl mimo oficiální cestu na místo, kde u země není kyslík - sama jsem si vyzkoušela rozsvítit zapalovač a pomalu s ním rukou klesat - v jedné chvíli začne plamen mizet. Ne ale slábnout, jako by se dusil, jak by si člověk myslel - je to jakoby plamen někdo zespoda usekl a on hoří jen od půlky, nikdy jsem to neviděla - a jak dáváte ruku níž, tak nakonec zmizí úplně. Zkooušela jsem taky v tom prostoru chvíli zůstat a je to hrozně zvláštní anepříjemný pocit, když kolem vás není kyslík. Chcete dýchat, nadechujete, ale jakoby tam nic nebylo kolem vás. Nepomáhá to.
Vyblbly jsme se i s focením všude různé, v puklinách, proláklinách, na kamench, mezi nimi...prostě fotoakce jak má být :) A po cestě dolů (která často bývá pro nožky náročnější než ta nahoru), se třásly nohy poněkud. Popojeli jsme asi 10 km, trochu jsme sestoupili z výšek a zastavili u velikánských slunečních hodin. Bylo zrovna půl jedné, střídavě zataženo a slunečno a pěkné vedro, o vlhkosti vzduchu ani nemluvě. A hned o kousek dál už byly vodopády Erawan. Vše, co jsme zatím navštívili se totiž nacházé v národním parku Erawan v centrální části provincie Kanchanaburi.
Vodopádů bylo celkově sedm. Byly to vlastně jakési schody první od posledního byl vzdálený asi 1,7 km. My jsme došli nejdřív k prvnímu a udělali si tam hezký piknik, ze kterého jsem ale většinu kvůli přemíře chilli moc nemohla pozřít :D A tak jsem především vypila půllitrovku vody, dala si papáju a kousek ananasu a přecejen od všeho trocu ochutnala a zjistila jsem, že některé věci, jako třeba nudle nakyselo se spoustou pálivé omáčky asi i vynechám .) Vůbec mi to nevadilo, ono se člověku stejně líp šlape do kopce ne s úplně přeplněným žaludkem. Jongluck byla unavená a tak jsme dál šly jen my ostatní 4 holky a došly jsme k druhému a třetínu vodopádu, tak udělaly pořádnou fotoaction a šly zas dolů,aby Jongluck nečekala tak dlouho. (pozn. red.: omluvám se za zmatenou gramatiku, především u i/y v přísudcích, ale někdy přemýšlím v souvislosti "my všichni, co jsme byli na výletě" a pak je tam měkké a někdy zase "my ženy", tedy naše dámská výprava a pak je tam tvrdé :) doufám, že nikoho nepobouřím svou nerozhodností a nebude se zlobit že to občas píšu tak aobčas tak. Je mijasné, že oficiálně by to neprošlo :D ) Vodopády byly úchavtné, voda příjemně chladná. Zachovala jsem se spíš jako typický Thajec a koupat se v bikinách jsem nešla, pěkně bych se styděla, protože tady to působí poněkud nepatřičně, pokud už trochu znáte thajskou kulturu, spíš jsem se občas spolu s místními smála odvážnosti "bílých tlam". Kdybych byla s jinými turisty, nebo s taťkou, asi bych to neřešila, ale jak se člověk vcítí do své skupiny, tak se mu ke zvykům cizince moc přistupovat nechce. A tak jsem si stejně jako ostatní namočila alespoň nožky a úplně mi to stačilo :)
Cesta zpátky byla rychlejší než ta do kopce, jak jinak a my už seděli v sutě a vyrazili vstříc dalšímu dobrodružství. Meen mezi tím vymyslela informační hlášení - vždycky řekla "Next station:...." a doplnila co přijde. Vtipný na tom byl ten styl hlášení v metru. Příští stanice: Dejvická, konečná stanice, prosíme, vystupte". Trochu jsme se vzadu s holkama prospaly jak to šlo a další zastávkou bylo filmové studio Prommitr. Nevím, jestli jste v takovém filmovém studiu, tedy konkrétně místě všech rekvizit a domů a prostředí, kde se natáčelo byli, ale je to celkem pecka. Já byla s HKS na exkurzi v ČT, ale tohle bylo jiné. Na jednom place bylo vytvořeno několik vesnic z různých částí světa - thajská, barmská, čínská, kambodžská...natáčel se tu především v Thajsku velmi, ale velmi populární historický film o králi Naresuanovi. Má dokonce několik pokračování. A je relativně nový, myslím že z roku 2007.
Chodíte areálem plným historických předmětů a domů, replik..vše vypadá hodně realisticky, ale když přijdete blíž, tak kameny nejsou kameny, ani stromy, ani domy, nic není pravé, všechno je jen umně nasprejovaný polystyren. Už jsem to viděla v ČT trochu se spolužáky, ale v mnohem menším měřítku. Tohle byl úplně celý vytvořený svět se vším všudy a vy jste v něm chodili. Tohle vytvořit je prý stálo několik stovek milionů bahtů a proto je to teď otevřené veřejnosti, aby se peníze alespoň trochu vrátily. Fotek jsme udělali nespočítaně, zahráli jsme si na vládce, princezny, vězně, bojovníky, gejšy, no na co si vzpomenete :) A srandy bylo kopec :)
Už se stmívalo a já pořád doufala, že most bude. A taky že jo, byla to hned další zastávka :)Most byl sicepodle očekávání osvícený barevnými světýlky, což dost ubíralo na jekékoli historické atmosféře...ale i tak mě příjemně překvapil a myslím, že navzdory tomu, jaká z toho byla udělaná "atrakce", tak se povedlo udělat i několik fotek, kterými bych neznevažovala smutné události, které stavbu tohoto mostu, jak jsem v jednom z minulých příspěvků psala. Pár fotek snad i vystihovalo náladu a ponurost, kterou most vyzařoval...prostě realita mě celkem příjemně překvapila a to jsem byla připravená na sebevětší kýč :) Tak možná jak jsem si úspěšně snížila očekávání, tak to dojem dobře dopadl.
Ještě jsme rychle za tmy zastavili u II World War cemetery a nakoukli za plot na vzorně vyrovnané náhrobní kameny vojáků z drhé světové. Bylo jich tam opravdu vělké množství a Thajci se podle všeho bojí na takových místech duchů. A tak jsme jen nakoukli a jeli dál, už na večeři :)
Popravděm se dokonce ozvalo kručením moje břicho a tak jsem měla i radost a chuť. Donesli malou hostinu - velkou rybu, (pro který má podle všeho Thapanee slabost), rejžičku, omeletu, zeleninu, omáčky...no prostě jsme se nadlábli jak se patří :) S plnými břichy jsme pak už jeli asi hodinu a půl zpět, kde mě v "mé vesnici" vyložili a já jak asi víte, ještě stihla uploadnout nějaké ty fotky a pak jsem umřela vyčerpáním :)
pátek 23. března 2012
Den 44. - týden do konce prvního turnusu...
Huráhej, pracovní týden za mnou, písemky napsány. Jen testů na opravování mám jako smětí :D Ale to se zvládne aneb "co si nakopíruješ, taky si opravíš" :)
Dneska bylo neuvěřitelný vedro...takže jakmile jsme se zpožděním dorazili do domu, pustila jsem klimačku a umřela jsem, přičemž po půl hodině vypli elektriku, takže jsem se probudila horkem. Dnešek byl opravdu hrozně dlouhej a táhnul se jak žvejkačka na slunci...na to, že jsem psala s dětma 3 testy a na práci jsem měla především jen dělat, jakože je kontroluju a přitom strouhat polámaný pastelky a přemejšlet, co jim dám za odměnu (docházej normálně zásoby lidi!! Všem díky za všechny dary ještě jednou!!), tak mě to v tom vedru a zpomaleným čase nějak odrovnalo..Ovšem dobrá nálada mě celý den neopouští, dokonce jsem si večír pořádně zasportovala a endorfiny splnily svou roli :)
Zítra vstávačka v 6, sobota, ale mě to vůbec neva, protože se pojede vstříc vodopádům a mostu přes řeku Kwai :)
Těšim se těšim :)
A vy se snad třeba těšíte potom na report :)
Ahooooj
Dneska bylo neuvěřitelný vedro...takže jakmile jsme se zpožděním dorazili do domu, pustila jsem klimačku a umřela jsem, přičemž po půl hodině vypli elektriku, takže jsem se probudila horkem. Dnešek byl opravdu hrozně dlouhej a táhnul se jak žvejkačka na slunci...na to, že jsem psala s dětma 3 testy a na práci jsem měla především jen dělat, jakože je kontroluju a přitom strouhat polámaný pastelky a přemejšlet, co jim dám za odměnu (docházej normálně zásoby lidi!! Všem díky za všechny dary ještě jednou!!), tak mě to v tom vedru a zpomaleným čase nějak odrovnalo..Ovšem dobrá nálada mě celý den neopouští, dokonce jsem si večír pořádně zasportovala a endorfiny splnily svou roli :)
Zítra vstávačka v 6, sobota, ale mě to vůbec neva, protože se pojede vstříc vodopádům a mostu přes řeku Kwai :)
Těšim se těšim :)
A vy se snad třeba těšíte potom na report :)
Ahooooj
čtvrtek 22. března 2012
pondělí 19. března 2012
Den 40. - pondělí: nový týden, nové zprávy, nová cesta
Dnešek uběhl celkem jako voda, stejně jako víkend. Podařilo se mi nějakým zázrakem o přestávkách úplně vynechat čtení i koukání na videa a využila jsem ten čas mezi vyučováním k tomu, abych nějak vytvořila testy na pátek a taky věděla tedy, co mám s dětmi opakovat, aby to nějak slušně napsali. Přecejen mám výsledky předat ředitelce, stejně jako tabulku se srovnáním výsledků pretestu a posttestu a tak je tak nějak i mém zájmu, aby v nich něco zůstalo a já měla alespoň trochu pocit, že jsem tu něco málo zanechala, že po mně zbyde i když nepatrná, tak přecejen stopa :) Taky doufám, že si na mě děti uchovají fajnové veselé vzpomínky, protože mě tu je fajn a bude mi sakra ouzko, až to tu budu opouštět. Ale čeká mě dovolenka a pak další dobrodružství, není proč si zoufat :)
A tak se mi povedlo během dneška vytvořit předlohy všech 4 testů, které jsem potřebovala a z toho mám fakt dobrý pocit :) Teď ještě aby děcka věděly, o co jde :)
Další pro mě hodně dobrou novinkou je to, že v sobotu vyrážím s Thapanee a Jonglak (její kamarádkou) na průzkum provincie Kanchanaburi. A co že to znamená? Znamená to, že uvidím Most přes řeku Kwai - ten most, o kterém píše ve svém válečném románu Pierre Boulle (kniha je z roku 1952) a ten, o kterém je natočený stejnojmenný film (z roku 1957). Román i film jsou založeny na skutečných událostech, ovšem velké množství událostí je smyšlené a některé skutečnosti jsou pozměněny. Například řeka, přes kterou most vede se ve skutečnosti původně jmenovala Mae Khlong - dnes nazývána Khwae Yai (Thajci ji kvůli filmu byli nuceni přejmenovat) a ústřední postava příběhu - plukovník Nicholson - se ve skutečnosti jmenoval Phillip Toosey a byl úplně jiný než kniha říká...nebyl tak čestný a odvážný jako smyšlený Nicholson. Pravděpodobně, pokud by se zachoval jako v knize, tiše by se ho zbavili. Toosey se narozdíl od Nicholsona necítil nijak povinen Japoncům pomáhat a naopak se snažil stavbu mostu oddálit jak jen to šlo.
Jedno je ale jasné - jde o most, který byl postaven kvůli železniční dráze mezi Myanmarem (tehdejším Barmou) a Thajskem (tehdejším Siamem) (Burma - Siam railway), což byl Japonský projekt. Této dráze se dnes říká "železnice smrti". Celou trasu stavěli zajatci (Britové,Dánové a Američané) a samožřejmě ještě více civilistů thajského, barmského a malajského původu, kteří byli k práci donuceni. Kvůli těmto nuceným pracím, levné pracovní síle a strašným pracovním podmínkám zemřelo během projektu na 13 000 zajatců, kteří byli pohřbeni pod železnicí a 80 000 - 100 000 civilistů.
Most samotný byl postaven mezi léty 1942-43. Za jediný rok se postavil most, který by jinak trvalo postavit třeba 5x déle...Ve skutečnosti prý byly pracovní podmínky ještě mnohem horší než jak je popisuje kniha. POkud víte jakékoli doplňující info, pište, budu ráda, alespoň si před cestou doplním vzdělání :)
Dnes se z toho stala vlastně atrakce...Na jednu stranu bizarní, na druhou poučné. Takováto místa mají v sobě něco zvláštního. Hřbitov, který se stal nesmrtelným. Celková podívaná je dnes prý celkem kýč, ale mě zajímá nádech, atomosféra, pokud znáte historické souvislosti...Místo, kvůli kterému zahynulo tolik lidí vlastně naprosto zbytečně (most byl později, relativně krátce po dokončení zničen).
Pokud někdo četl knihu, budu ráda, když doplní svůj názor na ni, já se na to teprve chystám. Před lety jsem určitě viděla film, ale zrovna se mi stahuje, abych se trochu více dostala do obrazu a tak pokud by někdo z vás chtěl se mnou na dálku alespoň trochu prožívat mé putování, pusťte si Most přes řeku Kwai a napište co vy na to.
Každopádně jsem ráda, že mám tu možnost tohle místo nasáklé historií (i když tak násilnou jako je druhá světová válka) navštívit a udělat si vlastní názor. Samozřejmě že sobotní výlet nebude jen o tom a tak se těšte se mnou :)
A tak se mi povedlo během dneška vytvořit předlohy všech 4 testů, které jsem potřebovala a z toho mám fakt dobrý pocit :) Teď ještě aby děcka věděly, o co jde :)
Další pro mě hodně dobrou novinkou je to, že v sobotu vyrážím s Thapanee a Jonglak (její kamarádkou) na průzkum provincie Kanchanaburi. A co že to znamená? Znamená to, že uvidím Most přes řeku Kwai - ten most, o kterém píše ve svém válečném románu Pierre Boulle (kniha je z roku 1952) a ten, o kterém je natočený stejnojmenný film (z roku 1957). Román i film jsou založeny na skutečných událostech, ovšem velké množství událostí je smyšlené a některé skutečnosti jsou pozměněny. Například řeka, přes kterou most vede se ve skutečnosti původně jmenovala Mae Khlong - dnes nazývána Khwae Yai (Thajci ji kvůli filmu byli nuceni přejmenovat) a ústřední postava příběhu - plukovník Nicholson - se ve skutečnosti jmenoval Phillip Toosey a byl úplně jiný než kniha říká...nebyl tak čestný a odvážný jako smyšlený Nicholson. Pravděpodobně, pokud by se zachoval jako v knize, tiše by se ho zbavili. Toosey se narozdíl od Nicholsona necítil nijak povinen Japoncům pomáhat a naopak se snažil stavbu mostu oddálit jak jen to šlo.
Jedno je ale jasné - jde o most, který byl postaven kvůli železniční dráze mezi Myanmarem (tehdejším Barmou) a Thajskem (tehdejším Siamem) (Burma - Siam railway), což byl Japonský projekt. Této dráze se dnes říká "železnice smrti". Celou trasu stavěli zajatci (Britové,Dánové a Američané) a samožřejmě ještě více civilistů thajského, barmského a malajského původu, kteří byli k práci donuceni. Kvůli těmto nuceným pracím, levné pracovní síle a strašným pracovním podmínkám zemřelo během projektu na 13 000 zajatců, kteří byli pohřbeni pod železnicí a 80 000 - 100 000 civilistů.
Most samotný byl postaven mezi léty 1942-43. Za jediný rok se postavil most, který by jinak trvalo postavit třeba 5x déle...Ve skutečnosti prý byly pracovní podmínky ještě mnohem horší než jak je popisuje kniha. POkud víte jakékoli doplňující info, pište, budu ráda, alespoň si před cestou doplním vzdělání :)
Dnes se z toho stala vlastně atrakce...Na jednu stranu bizarní, na druhou poučné. Takováto místa mají v sobě něco zvláštního. Hřbitov, který se stal nesmrtelným. Celková podívaná je dnes prý celkem kýč, ale mě zajímá nádech, atomosféra, pokud znáte historické souvislosti...Místo, kvůli kterému zahynulo tolik lidí vlastně naprosto zbytečně (most byl později, relativně krátce po dokončení zničen).
Pokud někdo četl knihu, budu ráda, když doplní svůj názor na ni, já se na to teprve chystám. Před lety jsem určitě viděla film, ale zrovna se mi stahuje, abych se trochu více dostala do obrazu a tak pokud by někdo z vás chtěl se mnou na dálku alespoň trochu prožívat mé putování, pusťte si Most přes řeku Kwai a napište co vy na to.
Každopádně jsem ráda, že mám tu možnost tohle místo nasáklé historií (i když tak násilnou jako je druhá světová válka) navštívit a udělat si vlastní názor. Samozřejmě že sobotní výlet nebude jen o tom a tak se těšte se mnou :)
sobota 17. března 2012
Den 39. - sobota: Výlet do provincie Ratchaburi
Tak tuto sobotu se konala výprava za prozkoumáním provincie Ratchaburi - té, kde teď bydlím. Bydlím ale úplně na kraji provincie a pořád je hodně co objevovat. A rovnou vám povím, že když jsme se teď večer vraceli autmo zpátky do vesničky, tak jsem nemohla z obličeje sundat přihlouplý úsměv :) Takovej hezkej den jsem měla zase :)
odkaz na fotky k tomuto příspěvku zde: Ratchaburi
Provincie Ratchaburi je hraniční, takže to znamená, že sousedí s Barmou. V jednu chvíli jsme dneska byli docela blízko hranic a tudíži hodně blízko Barmy. Zvláštní pocit. Měla jsem chuť se tam hned zajet podívat, jen kdyby to šlo..
Den začal vstáváním v 7, mou klasickou únavou, snídaní, nad kterou mi padala hlavam ale mango mě spolehlivě chuťově probudí :) Vyrazili jsme na místní poměry velmi na čas - měli jsme jet cca v 8 a v 8:10 jsme vyrazili. Téééda :) Hned po pár desítkách metrů nám přeběhla přes cestu černá kočka...ovšem celý den se tak vydařil, že asi spíš začnu věřit té thajské verzi, která praví, že černé kočky přinášejí štěstí a né smůlu. To jsem se dozvěděla v kočičím centru dneska a je to stejně mnohem lepší "pověra" než ta naše negativní :)
První zastvkou (potom, co jsem si lehce zdřímla v autě), byl Floating Market Damnoen Saduak. Koněčně floating market, který jsem chtěla vidět. Velký, který se projede na loďce, všude kolem vás jiné loďky a obchůdky se vším možným - ovocem, zeleninou, suvenýry, ručně vyrobenými dárky, oblečením...celý jsme ho propluli, povedly se i nějaké ty fotky, dali jsme si kokosové mléko, vodičku. Viděli jsme i slony :) Jediné, co mi vadilo bylo to, že tam bylo hrozně velké množství bílých tváří, jasných turistů s přetékaícími peněženkami, kteří svou domnělou nadřazenost ani trochu neskrývali...
Jinak tady je mapka pro lepší orientaci, pro ty, kteří ji chtějí mít. Jde o provincie na JZ Thajska.
Bylo pěkné vedro, ale že se podíváme do Amphawa, městečka už v jiné provinci - v malé přímořské provincii Samut Songkhram. Stavili jsme se cestou na oběd v městečku Mae Khlong (což znamená "velký buben", který je mimochodem symbolem téhle malé provincie). Šli jsme kolem obchodu s oblečením a Wasanu přepadla malá nákupní horečka a tak jsme tam zašli a ona vybírala a já se mezitím se Sophonem učila psát thajské číslice 1-10 (je to makačka :D) a pak dalších pár slovíček a slovní spojení jako "já jsem", "ty jsi"...Jo, a celkem brzo jsem zjistila jak se řekne ANO a NE :D Ano, je "čai" a ne není, je jen zápor, a ten je "mai". Takže ne, se řekne "MAI ČAI", což je v doslovném překladu "ne ano" :)
Po úspešném nákupu jedné sukně a košile k tomu, které Wasaně opravdu slušely jsme šli na nudličky. Ba mee, neboli žloté nudle mám stejně nejradši :) A ještě s výtečnou nakrájenou kachničkou v polévce to byla dobrota :)
A potom že tedy jedeme do Amphawa. Doteď nevím, čím má být to město zajímavé :D Každopádně to mělo být blízko, ale zabloudili jsme. Musím říct, že mi to vůbec nevadilo, nějak jsem se pořád smála, prostě už jsem nakažená tím "thajstvím" ("My jsme zabloudili. Hahahahahaha :D Nevíme kde jsme. Hahahahaha :D" - přesně takhle to probíhalo). A jak jsme tak bloudili, zapla jsem Garmina (GPSku) a našla jsem nás a začala jsem se s tím celkem seznamovat a ke konci dne už vím celkem jak to funguje (z čehož jsem měla hroznou radost!). No nicméně jak tak bloudíme tak jsme narazili na Centrum Siamských koček. Tak Sophon zastavil, vysmátej, že tam nikdy nebyl, že jsme zabloudili, ale co, jdem se podívat :) Měli tam od každýho druhu mícy jednu, moc hezký, hlavně ta pravá siamská. A taky jsem tam našla tu bílou britskou s každým okem jiným (jedno modré, jedno žluté), podle mě určitě to samé plemeno, jako je Míšův Pepíno :) A tam jsem právě zjistila i to, že čistě černá kočka znamená pro majitele, že bude mít štěstí :)
Mno, v Amphawa jsme se nakonec asi jakože stavili, ale jen nějak na okraji a to na ledový kafe, kteréžto mi v tu chvíli nesmíírně bodlo. Tak jsem pochválila Sophonovi jeho "good idea" - asi viděl jak mi v autě padá hlava...Nevím, jestli to byl placebo-efekt, nebo realita, ale to kafe mě hned probudilo :)
A jeli jsme tentokrát celkem dlouho...až zpět do provincie Ratchaburi a až směrem k barmským hranicím. Stavili jsme se jen za jízdy u nějakého kopce, kde bylo hodně oopic, ale vzhledem k tomu, jak vypadaly hladově a i za jízdy nám jedna skočila dozadu na auto a chvíli se vezla..tak jsme ani radši nezastavovali, protože mi byl vysvětleno, že by se na nás sesypali jako vosy na med.
A jeli jsme a jeli a krajina se začala měnit z rozlehlé placky na zajímavou, členitou, občas i hezky hornatou. Moc se mi líbí ty jejich kopce, protože nejsou holé, ale porostlé zelení a tak to vypadá jako velikánské chomáčky mechu :) a tak jsem pozorovala ubíhající krajinu a kochala se a znovu a znovu si uvědomovala, jak mám tuhle zemi ráda a jak se mi líbí. Podél cesty kokosové palmy s kokosy, banánovníky, nově stromy s liči, vše zářivě zelené, čerstvé, úplně jakoby vysílající vám energii tou svojí intenzitou. Hřející sluníčko, modromodrá obloha sem tam s malým mrakem vypadjícím jako vata...usměvaví lidé...jo, bude se mi stýskat až zas budu muset odletět. Taky se mi k tomu dojmu celkovému přidaly všechny ty krásné a exotiké vůně, kterým jasně velí a vede vůně jasmínu. Co se týká jasmínu, mohl by ze mě být úplně klidně feťák...miluju tu vůni, pokaždé mi navodí takoví pocit euforie a klidu zároveň. Žádná chemie, jen čistá příroda. O jasmínu jsem se dneska dozvěděla zajímavou věc - je to prý květina, která se dává maminkám na den matek :) A den matek je ve stejný den jako královniny narozeniny. Takže jasmín je vlastně květina matek.
No, abych se vrátila k naší cestě: další zastávkou byla ovčí farma :) Prostě malá farma, kde běhaly ovečky (a že je mají hezké, úplně jak z pohádky pro děti) a vy si je můžete pohladit a nakrmit a vyfotit se s nimi :D Proč ne :) Hned o kousek dál byla tzv. Vesnice vonných svíček - vlastním jménem Suan Phueng. Šli jste cestičkou do kopce a ze všech stran vás obklopoval vosk. Svíčky všech různách tvarů, barev, vůní...malinké i obrovské (vyfotila jsem Téře jednu voskovou žirafu :) ), ve tvaru krychle i sněhuláka v "životní" velikosti. Obrázky včelek byly také, ale nikde žádný popis v angličtině, abych se dozvěděla víc, což jsem chtěla, už kvůli Míšovi, protože jsem věděla, že by ho to určitě zajímalo (a jeho taťku taky). Ale bohužel :( Nic konkrétního jsem nezjistila. Atmosféra vesničky byla ale moc příjemná, klidná, i když bylo světlo, tak všudypřítomné svíčky tomu dodaly šmrnc. Navíc tu nebyli bílí turisté a jako mávnutím kouzelného proutku se to také projevilo na celkovém vyzařování a náladě místa.
Popojeli jsme zase o pár kilometrů a byli v Scenery. Byl to resort, ale také především další, větší farma s ovečkami. Měli tam různé atrakce, daly se udělat zajímavé fotky, i býdleh kolem stálo za to. Jen to vypadalo, že se blíží pěkný slejvák. Nakonec nás ale nějakým zázrakem minul a nespadla ani kapka. Prošli jsme celý areál plný zajímavých předmětů, které můžete vidět na fotkách na facebooku (odkaz na začátku tohoto příspěvku) a jako dokonalé zakončení si dali výtečnou kokosovou zmrzlinu v půlce kokosového ořechu :)
A jeli jsme pomalu zpět směr vesnička Huay Kra Bork, kde teď bydlím, už se stmívalo pomalu. Ale poslední zastávka byla asi největší zážitek ze všeho. Wat Kaho Chong Phran neboli Netopýří chrám - poblíž jeskyně, kde jsou údajně 2 miliony netopýrů a každý večer vylétají. Když jsme přijeli, nikde ani netopýr...hezký chrám stál pod kopcem, ze kterého tu a tam jakoby vyletěl netopýr..bylo to hodně z dálky a nic moc nebylo vidět...ale pak to pomalu začalo. Netopýři přibývali a přibývali...až nakonec vytvořili neuvěřitelný roj. Vypadalo to zdálky jako roj hmyzu, hrozně zvláštně, celé se to hýbalo jako vlna, jako mléčná dráha tvořená netopýry...Měnili různě směr, jako rybky v moři, něco se mi podařilo natočit a pokusím se to sem určitě uploadnout, tak třeba další příspěvek vám pomůže udělat si lepší představu. Nevím totiž úplně jak to popsat, ale celkem mi to vyrazilo dech, nic takového jsem neviděla. Představila jsem si, kdyby se rozhodli vzít tu cestu přes nás, tak by z nás asi nic nezbylo...byly jich desetitisíce najednou...opravdu neuvěřitelný pohled. Už začínala být ale opravdu tma a tak jsme vyrazli na cestu zpět. Zase jsem se dozvěděla nějakou tu novinku o zvláštnostech thajského jazyka a to tu, že v thajštině, pokud byste si jí přeložili do angličtiny, tak ptáci nemají křídla, ale uši! A myši zase nemají uši, ale křídla! A i netopýří křídla jsou tedy podle Thajců uši :D Pěkně divný co? :D
Zbytek cesty už byl poklidný, stavili jsme se v okresním městě Ban Pong na večeři a nudličky s omeletou byly skvělé :) Prostě celý den krásně prožitý, vyplněný novými zážitky a poznatky a tak jsem se o to hned chtěla podělit, než bych zase nějaké detaily zapomenula :) A teď už se jdu za odměnu probrat fotkami :)
odkaz na fotky k tomuto příspěvku zde: Ratchaburi
Provincie Ratchaburi je hraniční, takže to znamená, že sousedí s Barmou. V jednu chvíli jsme dneska byli docela blízko hranic a tudíži hodně blízko Barmy. Zvláštní pocit. Měla jsem chuť se tam hned zajet podívat, jen kdyby to šlo..
Den začal vstáváním v 7, mou klasickou únavou, snídaní, nad kterou mi padala hlavam ale mango mě spolehlivě chuťově probudí :) Vyrazili jsme na místní poměry velmi na čas - měli jsme jet cca v 8 a v 8:10 jsme vyrazili. Téééda :) Hned po pár desítkách metrů nám přeběhla přes cestu černá kočka...ovšem celý den se tak vydařil, že asi spíš začnu věřit té thajské verzi, která praví, že černé kočky přinášejí štěstí a né smůlu. To jsem se dozvěděla v kočičím centru dneska a je to stejně mnohem lepší "pověra" než ta naše negativní :)
První zastvkou (potom, co jsem si lehce zdřímla v autě), byl Floating Market Damnoen Saduak. Koněčně floating market, který jsem chtěla vidět. Velký, který se projede na loďce, všude kolem vás jiné loďky a obchůdky se vším možným - ovocem, zeleninou, suvenýry, ručně vyrobenými dárky, oblečením...celý jsme ho propluli, povedly se i nějaké ty fotky, dali jsme si kokosové mléko, vodičku. Viděli jsme i slony :) Jediné, co mi vadilo bylo to, že tam bylo hrozně velké množství bílých tváří, jasných turistů s přetékaícími peněženkami, kteří svou domnělou nadřazenost ani trochu neskrývali...
Jinak tady je mapka pro lepší orientaci, pro ty, kteří ji chtějí mít. Jde o provincie na JZ Thajska.
Bylo pěkné vedro, ale že se podíváme do Amphawa, městečka už v jiné provinci - v malé přímořské provincii Samut Songkhram. Stavili jsme se cestou na oběd v městečku Mae Khlong (což znamená "velký buben", který je mimochodem symbolem téhle malé provincie). Šli jsme kolem obchodu s oblečením a Wasanu přepadla malá nákupní horečka a tak jsme tam zašli a ona vybírala a já se mezitím se Sophonem učila psát thajské číslice 1-10 (je to makačka :D) a pak dalších pár slovíček a slovní spojení jako "já jsem", "ty jsi"...Jo, a celkem brzo jsem zjistila jak se řekne ANO a NE :D Ano, je "čai" a ne není, je jen zápor, a ten je "mai". Takže ne, se řekne "MAI ČAI", což je v doslovném překladu "ne ano" :)
Po úspešném nákupu jedné sukně a košile k tomu, které Wasaně opravdu slušely jsme šli na nudličky. Ba mee, neboli žloté nudle mám stejně nejradši :) A ještě s výtečnou nakrájenou kachničkou v polévce to byla dobrota :)
A potom že tedy jedeme do Amphawa. Doteď nevím, čím má být to město zajímavé :D Každopádně to mělo být blízko, ale zabloudili jsme. Musím říct, že mi to vůbec nevadilo, nějak jsem se pořád smála, prostě už jsem nakažená tím "thajstvím" ("My jsme zabloudili. Hahahahahaha :D Nevíme kde jsme. Hahahahaha :D" - přesně takhle to probíhalo). A jak jsme tak bloudili, zapla jsem Garmina (GPSku) a našla jsem nás a začala jsem se s tím celkem seznamovat a ke konci dne už vím celkem jak to funguje (z čehož jsem měla hroznou radost!). No nicméně jak tak bloudíme tak jsme narazili na Centrum Siamských koček. Tak Sophon zastavil, vysmátej, že tam nikdy nebyl, že jsme zabloudili, ale co, jdem se podívat :) Měli tam od každýho druhu mícy jednu, moc hezký, hlavně ta pravá siamská. A taky jsem tam našla tu bílou britskou s každým okem jiným (jedno modré, jedno žluté), podle mě určitě to samé plemeno, jako je Míšův Pepíno :) A tam jsem právě zjistila i to, že čistě černá kočka znamená pro majitele, že bude mít štěstí :)
Mno, v Amphawa jsme se nakonec asi jakože stavili, ale jen nějak na okraji a to na ledový kafe, kteréžto mi v tu chvíli nesmíírně bodlo. Tak jsem pochválila Sophonovi jeho "good idea" - asi viděl jak mi v autě padá hlava...Nevím, jestli to byl placebo-efekt, nebo realita, ale to kafe mě hned probudilo :)
A jeli jsme tentokrát celkem dlouho...až zpět do provincie Ratchaburi a až směrem k barmským hranicím. Stavili jsme se jen za jízdy u nějakého kopce, kde bylo hodně oopic, ale vzhledem k tomu, jak vypadaly hladově a i za jízdy nám jedna skočila dozadu na auto a chvíli se vezla..tak jsme ani radši nezastavovali, protože mi byl vysvětleno, že by se na nás sesypali jako vosy na med.
A jeli jsme a jeli a krajina se začala měnit z rozlehlé placky na zajímavou, členitou, občas i hezky hornatou. Moc se mi líbí ty jejich kopce, protože nejsou holé, ale porostlé zelení a tak to vypadá jako velikánské chomáčky mechu :) a tak jsem pozorovala ubíhající krajinu a kochala se a znovu a znovu si uvědomovala, jak mám tuhle zemi ráda a jak se mi líbí. Podél cesty kokosové palmy s kokosy, banánovníky, nově stromy s liči, vše zářivě zelené, čerstvé, úplně jakoby vysílající vám energii tou svojí intenzitou. Hřející sluníčko, modromodrá obloha sem tam s malým mrakem vypadjícím jako vata...usměvaví lidé...jo, bude se mi stýskat až zas budu muset odletět. Taky se mi k tomu dojmu celkovému přidaly všechny ty krásné a exotiké vůně, kterým jasně velí a vede vůně jasmínu. Co se týká jasmínu, mohl by ze mě být úplně klidně feťák...miluju tu vůni, pokaždé mi navodí takoví pocit euforie a klidu zároveň. Žádná chemie, jen čistá příroda. O jasmínu jsem se dneska dozvěděla zajímavou věc - je to prý květina, která se dává maminkám na den matek :) A den matek je ve stejný den jako královniny narozeniny. Takže jasmín je vlastně květina matek.
No, abych se vrátila k naší cestě: další zastávkou byla ovčí farma :) Prostě malá farma, kde běhaly ovečky (a že je mají hezké, úplně jak z pohádky pro děti) a vy si je můžete pohladit a nakrmit a vyfotit se s nimi :D Proč ne :) Hned o kousek dál byla tzv. Vesnice vonných svíček - vlastním jménem Suan Phueng. Šli jste cestičkou do kopce a ze všech stran vás obklopoval vosk. Svíčky všech různách tvarů, barev, vůní...malinké i obrovské (vyfotila jsem Téře jednu voskovou žirafu :) ), ve tvaru krychle i sněhuláka v "životní" velikosti. Obrázky včelek byly také, ale nikde žádný popis v angličtině, abych se dozvěděla víc, což jsem chtěla, už kvůli Míšovi, protože jsem věděla, že by ho to určitě zajímalo (a jeho taťku taky). Ale bohužel :( Nic konkrétního jsem nezjistila. Atmosféra vesničky byla ale moc příjemná, klidná, i když bylo světlo, tak všudypřítomné svíčky tomu dodaly šmrnc. Navíc tu nebyli bílí turisté a jako mávnutím kouzelného proutku se to také projevilo na celkovém vyzařování a náladě místa.
Popojeli jsme zase o pár kilometrů a byli v Scenery. Byl to resort, ale také především další, větší farma s ovečkami. Měli tam různé atrakce, daly se udělat zajímavé fotky, i býdleh kolem stálo za to. Jen to vypadalo, že se blíží pěkný slejvák. Nakonec nás ale nějakým zázrakem minul a nespadla ani kapka. Prošli jsme celý areál plný zajímavých předmětů, které můžete vidět na fotkách na facebooku (odkaz na začátku tohoto příspěvku) a jako dokonalé zakončení si dali výtečnou kokosovou zmrzlinu v půlce kokosového ořechu :)
A jeli jsme pomalu zpět směr vesnička Huay Kra Bork, kde teď bydlím, už se stmívalo pomalu. Ale poslední zastávka byla asi největší zážitek ze všeho. Wat Kaho Chong Phran neboli Netopýří chrám - poblíž jeskyně, kde jsou údajně 2 miliony netopýrů a každý večer vylétají. Když jsme přijeli, nikde ani netopýr...hezký chrám stál pod kopcem, ze kterého tu a tam jakoby vyletěl netopýr..bylo to hodně z dálky a nic moc nebylo vidět...ale pak to pomalu začalo. Netopýři přibývali a přibývali...až nakonec vytvořili neuvěřitelný roj. Vypadalo to zdálky jako roj hmyzu, hrozně zvláštně, celé se to hýbalo jako vlna, jako mléčná dráha tvořená netopýry...Měnili různě směr, jako rybky v moři, něco se mi podařilo natočit a pokusím se to sem určitě uploadnout, tak třeba další příspěvek vám pomůže udělat si lepší představu. Nevím totiž úplně jak to popsat, ale celkem mi to vyrazilo dech, nic takového jsem neviděla. Představila jsem si, kdyby se rozhodli vzít tu cestu přes nás, tak by z nás asi nic nezbylo...byly jich desetitisíce najednou...opravdu neuvěřitelný pohled. Už začínala být ale opravdu tma a tak jsme vyrazli na cestu zpět. Zase jsem se dozvěděla nějakou tu novinku o zvláštnostech thajského jazyka a to tu, že v thajštině, pokud byste si jí přeložili do angličtiny, tak ptáci nemají křídla, ale uši! A myši zase nemají uši, ale křídla! A i netopýří křídla jsou tedy podle Thajců uši :D Pěkně divný co? :D
Zbytek cesty už byl poklidný, stavili jsme se v okresním městě Ban Pong na večeři a nudličky s omeletou byly skvělé :) Prostě celý den krásně prožitý, vyplněný novými zážitky a poznatky a tak jsem se o to hned chtěla podělit, než bych zase nějaké detaily zapomenula :) A teď už se jdu za odměnu probrat fotkami :)
Dny 35. - 38. úterý až pátek: shrnutí
Takže nejdříve shrnutí uplynulého týdne, než se pustím do vyprávění soboty :) Nepsala jsem denně, jelikož to byl takový celkem poklidný týden, nic zvláštního extrovně se nestalo a celkem mi to i ubíhalo. Volala jsem si s mamkou, taťkou, psala s Míšou a dokonce i s mojí ségruší, z čehož jsem měla radost a bylo to fajn, celkově komunikace mezi domovem a Asií.
Zajímavější možná byly mé ranní hodiny Morning English, jelikož jsem tenhle týden předváděla sporty a děti hádaly. Třeba tenis ještě snad šel, hrávala jsem ho před pár lety dost, ale když jsem předváděla baseball nebo golf, musela to být dost prča :) A tak jsem si z toho udělala takový ranní divadlo a nakonec je to celkem fajn :)
Paní ředitelka mi řekla, že už příští týden mám s nimi napsat posttest..takže mě asi v neděli čeká posezení a vymýšlení a kompletování..a potom kopírování, opravování..no prostě nuda nehrozí :)
Jeden okamžik z toho týdne bych ale vypíchla a to čtvrtek ráno, kdy jsem měla tradičně školku. Z mého předchozího vyprávění už asi víte, že to pro mě není žádný med a tak se na to snažím nějak připravovat a potom samozřejmě zjistím, že se na to připravit jednoduše NEDÁ! :D Už to bylo lepší, protože jich těď mám o něco míň než předtím a jen ty starší, ne ty tříleté, tak si člověk myslí, že se to bude líp zvládat. Hahahaha. Vždycky mě znovu a znovu překvapuje má naivita :) Dneska se změnilo místo kde je učím a najednou jsem je učila ve sborovně vlastně, protože prý tam v té původní místnosti je moc vedro :D No a co :) Tady se to neřeší, tak já to taky nebudu řešit, vždyť to žádnej zásadní problém není a tak jsem řekla, jasně :) Později mi docházelo, proč to až tak světobornej nápad nebyl...Jak je první hodina ráno, tak byli samozřejmě děsně rozjívení a rozlítaní, plní elánu (který mě chyběl) a ještě v prostředí, který je nový a tak furt lítali sem a tam a křičeli a smáli se a celej svět jim byl jednoduše asi ukradenej, natož já :D
Nějak se mi povedlo je usměrňovat, ale teda chtělo to hodně energie, jednoho klučinu a holčinu jsem i lehounce, velmi symbolicky plácla přes ručku, když mi tam blbli s notebookem a brali papíry co neměli...je mi proti srsti být na ty malý stvoření zlá, ale pokud jste se už střetli s bandou pětiletých lidských stvoření, víte o čem mluvím. Někdy se to jednoduše nedá. A tak jsou dvě cesty jak je zklidnit - první je zvýšit hlas (kterýžto já mám po mamince velmi pronikavý, a pokud chci, uslyší mě celá škola :) ); druhá je hraná rezignace. (někdy až tak hraná není) Prostě se přestanu snažit a na určitou dobu je ignoruju, ale s výrazně zklamaným výrazem, prostě jen mlčím a kupodivu se najde po čase minimálně jedno dítě, které začne nějak usměrňovat ostatní :D Toho se pak chytím. Už ani nevím, jak jsem to zvládala tentokrát, ale teda
náročné to bylo, to jo. Ke konci se jim povedlo vylít vodu po celých dlaždičkách,
tak jsem si jen povzdychla a šla pro hadr to vytřít..Naprosto odevzdaně :D Oni tam přes to mezitím občas běhali a tak, klouzalo to, tak jsem se jen bála, aby někdo
neuklouznul a nezranil se, jinak jsem pak byla kupodivu velmi klidná...No ale všechna námaha se mi najednou vrátila, když se na mě zničehonic všichni sesypali a objali mě, že jsem se nemohla ani hýbat :) Byl to hrozně hezký pocit najednou, být obsypaná dětmi, jak se smějí a objímají mě :) Byl to takový ten jeden malinkatý okamžik, kdy si řeknete, že to za to stojí. Za tuhle nepatrnou chvilku štěstí, toho hřejivého pocitu uvnitř, všechny ty nervy stály. Tak se to asi vyplatilo nějak :)
Zajímavější možná byly mé ranní hodiny Morning English, jelikož jsem tenhle týden předváděla sporty a děti hádaly. Třeba tenis ještě snad šel, hrávala jsem ho před pár lety dost, ale když jsem předváděla baseball nebo golf, musela to být dost prča :) A tak jsem si z toho udělala takový ranní divadlo a nakonec je to celkem fajn :)
Paní ředitelka mi řekla, že už příští týden mám s nimi napsat posttest..takže mě asi v neděli čeká posezení a vymýšlení a kompletování..a potom kopírování, opravování..no prostě nuda nehrozí :)
Jeden okamžik z toho týdne bych ale vypíchla a to čtvrtek ráno, kdy jsem měla tradičně školku. Z mého předchozího vyprávění už asi víte, že to pro mě není žádný med a tak se na to snažím nějak připravovat a potom samozřejmě zjistím, že se na to připravit jednoduše NEDÁ! :D Už to bylo lepší, protože jich těď mám o něco míň než předtím a jen ty starší, ne ty tříleté, tak si člověk myslí, že se to bude líp zvládat. Hahahaha. Vždycky mě znovu a znovu překvapuje má naivita :) Dneska se změnilo místo kde je učím a najednou jsem je učila ve sborovně vlastně, protože prý tam v té původní místnosti je moc vedro :D No a co :) Tady se to neřeší, tak já to taky nebudu řešit, vždyť to žádnej zásadní problém není a tak jsem řekla, jasně :) Později mi docházelo, proč to až tak světobornej nápad nebyl...Jak je první hodina ráno, tak byli samozřejmě děsně rozjívení a rozlítaní, plní elánu (který mě chyběl) a ještě v prostředí, který je nový a tak furt lítali sem a tam a křičeli a smáli se a celej svět jim byl jednoduše asi ukradenej, natož já :D
Nějak se mi povedlo je usměrňovat, ale teda chtělo to hodně energie, jednoho klučinu a holčinu jsem i lehounce, velmi symbolicky plácla přes ručku, když mi tam blbli s notebookem a brali papíry co neměli...je mi proti srsti být na ty malý stvoření zlá, ale pokud jste se už střetli s bandou pětiletých lidských stvoření, víte o čem mluvím. Někdy se to jednoduše nedá. A tak jsou dvě cesty jak je zklidnit - první je zvýšit hlas (kterýžto já mám po mamince velmi pronikavý, a pokud chci, uslyší mě celá škola :) ); druhá je hraná rezignace. (někdy až tak hraná není) Prostě se přestanu snažit a na určitou dobu je ignoruju, ale s výrazně zklamaným výrazem, prostě jen mlčím a kupodivu se najde po čase minimálně jedno dítě, které začne nějak usměrňovat ostatní :D Toho se pak chytím. Už ani nevím, jak jsem to zvládala tentokrát, ale teda
náročné to bylo, to jo. Ke konci se jim povedlo vylít vodu po celých dlaždičkách,
tak jsem si jen povzdychla a šla pro hadr to vytřít..Naprosto odevzdaně :D Oni tam přes to mezitím občas běhali a tak, klouzalo to, tak jsem se jen bála, aby někdo
neuklouznul a nezranil se, jinak jsem pak byla kupodivu velmi klidná...No ale všechna námaha se mi najednou vrátila, když se na mě zničehonic všichni sesypali a objali mě, že jsem se nemohla ani hýbat :) Byl to hrozně hezký pocit najednou, být obsypaná dětmi, jak se smějí a objímají mě :) Byl to takový ten jeden malinkatý okamžik, kdy si řeknete, že to za to stojí. Za tuhle nepatrnou chvilku štěstí, toho hřejivého pocitu uvnitř, všechny ty nervy stály. Tak se to asi vyplatilo nějak :)
pátek 16. března 2012
Den 39. - sobota: Vyrážíme na výýýlet
Určitě písnu něco shrnující i o uplynulém týdnu, který uběhl jako voda a nic až tak zvláštního se nestalo, ale teď vyrážíme s pány domácími na průzkumnou expedici provincie Ratchaburi. Držte palce! :)
pondělí 12. března 2012
Fotky z každodenního tzv. Morning English
Každé ráno ještě před začátkem vyučování dělám pro všechny najednou tzv. Morning English - ranní angličtinu, kde je nějak názorně naučím pár slovíček a k tomu jednu dvě věty. Tady například učím věci, se kterými jíme, tedy vidlička, nůž, lžíce atd...
A toto je talíř...
"TÁÁ - LÍÍÍŘ.." :D
Opakování ve třídě:
a jde vidět, jak píšu na tabuli: fork, knife...
A toto je talíř...
"TÁÁ - LÍÍÍŘ.." :D
Opakování ve třídě:
a jde vidět, jak píšu na tabuli: fork, knife...
Den 34. - pondělí - další zajímavé postřehy o thajském čase
POkud se chcete zeptat Thajce na to "Kolik je hodin?", v hovorové řeči je to: "Ki mong?"
Ale vůbec to není jednoduché, protože když vám například řekne, že jdou dvě: "Som mong", znamená v thajském čase 8 ráno!/
Čas je tu tradičně rozdělený na dvě doby - denní a noční. Denní má přízvisko "mong" a spadá tam čas od 7 ráno do 7 večer - 7 ráno odpovídá jedné hodině thajského denního tradičního času - tedy "nng mong". Dále "som mong" je 8, "sám mong" je 9 ráno a tak to jde až do poledne, které je vlastně šest hodin - "hó mong". Ovšem jakmile padne tma, což oni mají stanovené na 7 večer, nastává čas "thom". 7 večer je to samé jako jedna nočního thajského času, tedy "nng thom", podle tohoto systému tedy pokud chodím spát v 10 večer, je to "sí thong" - čtyři hodiny nočního času.
Dále se den dělí ještě na více dalších úseků, ale to už jsem zatím nepobrala, snad příště...
Nejzajímavější mi ovšem přišlo vysvětlení, jak na tyto zvuky přišli. Opět to pochází ze starých dob. Lidé tenkrát neměli hodinky ani mobil a tak se spoléhali jen na mnichy, kteří ohlašovali daný čas. Ve dne bylo vidět a tak mniši bouchali na venkovní gong, a když do něj udeřili palicí, každý úder vydal tento zvuk: "mooonnnngggg" :) Počet úderů označoval počet hodin - v sedm ráno bouchli jednou a dál se to zvyšovalo. Po setmění bouchali ale něčím jiným, palicí vyrobenou z jiného materiálu, a zvuk úderu tak zněl krátce: "thom!", pokud chtěli oznámit třeba 9 večer, bylo to "thom! thom! thom!", devět ráno by ovšem bylo "mooongg, mooongg, moongg". Podle toho, jaký zvuk lidé slyšeli a kolik úderů to bylo, podle toho si spočítali čas :)
Ale vůbec to není jednoduché, protože když vám například řekne, že jdou dvě: "Som mong", znamená v thajském čase 8 ráno!/
Čas je tu tradičně rozdělený na dvě doby - denní a noční. Denní má přízvisko "mong" a spadá tam čas od 7 ráno do 7 večer - 7 ráno odpovídá jedné hodině thajského denního tradičního času - tedy "nng mong". Dále "som mong" je 8, "sám mong" je 9 ráno a tak to jde až do poledne, které je vlastně šest hodin - "hó mong". Ovšem jakmile padne tma, což oni mají stanovené na 7 večer, nastává čas "thom". 7 večer je to samé jako jedna nočního thajského času, tedy "nng thom", podle tohoto systému tedy pokud chodím spát v 10 večer, je to "sí thong" - čtyři hodiny nočního času.
Dále se den dělí ještě na více dalších úseků, ale to už jsem zatím nepobrala, snad příště...
Nejzajímavější mi ovšem přišlo vysvětlení, jak na tyto zvuky přišli. Opět to pochází ze starých dob. Lidé tenkrát neměli hodinky ani mobil a tak se spoléhali jen na mnichy, kteří ohlašovali daný čas. Ve dne bylo vidět a tak mniši bouchali na venkovní gong, a když do něj udeřili palicí, každý úder vydal tento zvuk: "mooonnnngggg" :) Počet úderů označoval počet hodin - v sedm ráno bouchli jednou a dál se to zvyšovalo. Po setmění bouchali ale něčím jiným, palicí vyrobenou z jiného materiálu, a zvuk úderu tak zněl krátce: "thom!", pokud chtěli oznámit třeba 9 večer, bylo to "thom! thom! thom!", devět ráno by ovšem bylo "mooongg, mooongg, moongg". Podle toho, jaký zvuk lidé slyšeli a kolik úderů to bylo, podle toho si spočítali čas :)
Fotky ze dne svátku 7.3. - Makha Bucha
info přímo ze dne (ze kterého jsou také tyto fotky) - viz příspěvek Den 28.
obecné info o Dni Makha Bucha:
Makha Bucha nebo Mágha Púdžá (thajsky: วันมาฆบูชา) je thajský buddhistický a státní svátek. Připadá na den úplňku třetího lunárního měsíce. Každý rok se tedy slaví v jiný den obvykle během února, např. v roce 2008 připadl tento den na 21. února. V jazyce páli je Makha nebo Mágha název třetího lunárního měsíce a Bucha nebo Púdžá znamená „uctívat“.
Thajští buddhisté se v tento den při rozbřesku shromažďují v místních klášterech, aby tu vykonali záslužné činy, poslechli se duchovní rozpravy a hlavně se účastnily průvodu se zapálenými svíčkami v thajštině nazývaném Wian Tian. Oslavy vyjadřují vděčnost vůči mnišskému řádu a Třem klenotům, jimiž jsou Buddha, Dhamma a Sangha.
Tento svátek připomíná významnou událost, k níž došlo devátého měsíce po Buddhově probuzení. Tehdy se podle théravádové tradice mělo před Buddhou spontánně shromáždit 1250 mnichů pocházejících z různých částí indického subkontinentu. Proto je také tento svátek někdy nazýván jako Den Sanghy. Zvláštní na této události bylo to, že všichni přišli z vlastní iniciativy bez předchozí domluvy s Buddhou a mezi sebou navzájem, všichni byli plně probuzení - tedy arahaté a všechny do mnišského stavu osobně ordinoval samotný Buddha. Jestliže k těmto třem zvláštnostem připočteme fakt, že se vše odehrálo za úplňku, dostane čtyři výjimečné skutečnosti, z toho důvodu je toto shromáždění někdy nazýváno jako „čtyřnásobné“.
Buddha při této příležitosti přednesl přítomným arahatům proslov nazývaný Óváda-pátimokkha gáthá. V němž zdůraznil základní principy buddhismu, jež jsou:
Vyvaruj se zlého.
Konej dobré.
Očisti svou mysl.
Také jim doporučil, aby byli dobrými učiteli laickým buddhistů na základě těchto pravidel:
Měli by být trpěliví.
Měli by učit laiky klidu.
Měli by být příjemní a neobtěžovat ostatní.
Měli by dosahovat dobrého správnými metodami.
Měli by být ukáznění.
Měli by být pokorní.
Měli by se soustředit na konání užitečných věcí.
Svátek též připomíná druhou významnou událost, která se odehrála o 45 let později a to opět během úplňku třetího lunárního měsíce. Buddha tehdy předpověděl, že vzhledem k jeho zdravotnímu stavu za tři měsíce vstoupí do parinibbány. Při této příležitosti přednesl rozpravu o dhammě, v níž hovořil o odpovědnosti jedince.
obecné info o Dni Makha Bucha:
Makha Bucha nebo Mágha Púdžá (thajsky: วันมาฆบูชา) je thajský buddhistický a státní svátek. Připadá na den úplňku třetího lunárního měsíce. Každý rok se tedy slaví v jiný den obvykle během února, např. v roce 2008 připadl tento den na 21. února. V jazyce páli je Makha nebo Mágha název třetího lunárního měsíce a Bucha nebo Púdžá znamená „uctívat“.
Thajští buddhisté se v tento den při rozbřesku shromažďují v místních klášterech, aby tu vykonali záslužné činy, poslechli se duchovní rozpravy a hlavně se účastnily průvodu se zapálenými svíčkami v thajštině nazývaném Wian Tian. Oslavy vyjadřují vděčnost vůči mnišskému řádu a Třem klenotům, jimiž jsou Buddha, Dhamma a Sangha.
Tento svátek připomíná významnou událost, k níž došlo devátého měsíce po Buddhově probuzení. Tehdy se podle théravádové tradice mělo před Buddhou spontánně shromáždit 1250 mnichů pocházejících z různých částí indického subkontinentu. Proto je také tento svátek někdy nazýván jako Den Sanghy. Zvláštní na této události bylo to, že všichni přišli z vlastní iniciativy bez předchozí domluvy s Buddhou a mezi sebou navzájem, všichni byli plně probuzení - tedy arahaté a všechny do mnišského stavu osobně ordinoval samotný Buddha. Jestliže k těmto třem zvláštnostem připočteme fakt, že se vše odehrálo za úplňku, dostane čtyři výjimečné skutečnosti, z toho důvodu je toto shromáždění někdy nazýváno jako „čtyřnásobné“.
Buddha při této příležitosti přednesl přítomným arahatům proslov nazývaný Óváda-pátimokkha gáthá. V němž zdůraznil základní principy buddhismu, jež jsou:
Vyvaruj se zlého.
Konej dobré.
Očisti svou mysl.
Také jim doporučil, aby byli dobrými učiteli laickým buddhistů na základě těchto pravidel:
Měli by být trpěliví.
Měli by učit laiky klidu.
Měli by být příjemní a neobtěžovat ostatní.
Měli by dosahovat dobrého správnými metodami.
Měli by být ukáznění.
Měli by být pokorní.
Měli by se soustředit na konání užitečných věcí.
Svátek též připomíná druhou významnou událost, která se odehrála o 45 let později a to opět během úplňku třetího lunárního měsíce. Buddha tehdy předpověděl, že vzhledem k jeho zdravotnímu stavu za tři měsíce vstoupí do parinibbány. Při této příležitosti přednesl rozpravu o dhammě, v níž hovořil o odpovědnosti jedince.
Den 34. - pondělí: Thajská fonetika
Zjistila jsem velmi zajímavou věc. Thajština jako jazyk, má pět různých fonetických akcentů. Vysvětlovali mi to a já se snažýila to napodobit, ale jednoduše to nejde, hrozně mi to splývá. Prostě řeknou pětkrát za sebou: má, má, má, má, má a vám to zní všechno stejně. Jenže ve skutečnosti má každé z těch pěti zvuků jiný význam. Například "má" v přibližně střední zvukové rovině znamená pes. Ovšem pokud á na konci malinko zvednete, už je to kůň. Neuvěřitelný...Stejně tak už jsem se naučila jeden ze zásadních rozdílů: slovo "suaj" znamená jako "krásný", tak "na dně" (down). Jen záleží na malinkých niancích jak to řeknete. Suáj s vyšším á na konci je krásný, hezký - prostě pokud se vám něco vizuálně líbí - žena, obrázek, zahrada...řeknete suáj a konec slova trochu zvednete. Ovšem pokud snížíte jen o trochu tóninu, už to znamená to druhé, takže pokud si nedáte sakra pozor, řeknete místo: "Vypadáš skvěle" něco jako "Vypadáš hrozně" :D
Je tam jakýchci pět úrovní. Wikipedie o tom říká toto a má k tomu obrázek, který patří k výkladu diakritiky, tedy podle toho, jaký je kde kroužek, čárka nebo kudrlinka, tak mění slovo znění i smysl:
A chart for tone rules in the Thai language. The five levels (from above): high tone, rising tone, normal tone, falling tone, low tone. Empty circle: live syllable, full circle: dead syllable. Narrow ellipsis: short vowel, wide ellipsis: long vowel. Blue: low, green: middle, red: high initial consonant and the possible syllable structures and tone marks with them.
Pokud by někdo chtěl vědět více, mrkněte na: http://en.wikipedia.org/wiki/Thai_alphabet#Phonetic
Je to ovšem opravdu masakr...
No nic, dneska se pokusím naučit se psát čísla od 1 do 10, držte mi palce :)
Je tam jakýchci pět úrovní. Wikipedie o tom říká toto a má k tomu obrázek, který patří k výkladu diakritiky, tedy podle toho, jaký je kde kroužek, čárka nebo kudrlinka, tak mění slovo znění i smysl:
A chart for tone rules in the Thai language. The five levels (from above): high tone, rising tone, normal tone, falling tone, low tone. Empty circle: live syllable, full circle: dead syllable. Narrow ellipsis: short vowel, wide ellipsis: long vowel. Blue: low, green: middle, red: high initial consonant and the possible syllable structures and tone marks with them.
Pokud by někdo chtěl vědět více, mrkněte na: http://en.wikipedia.org/wiki/Thai_alphabet#Phonetic
Je to ovšem opravdu masakr...
No nic, dneska se pokusím naučit se psát čísla od 1 do 10, držte mi palce :)
Den 33. - neděle - návrat z BKK
Ráno v neděli jsem se vzbudila asi v půl desátý, ostatní byli po párty a tak spali asi jako zabitý, nechtěla jsem je budit..Tak jsem si vyčistila zuby, sbalila si těch svých pár švestek, dala se do kupy a pomalu jsem šla. Neprobudila jsem je, jen jsem napsala vzkaz, že za všechno moc děkuju, že jsem je ráda poznala a že doufám, že měli včera fajn večer :)
A vyrazila jsem do ulic že se nějak dostanu zpátky až sem, do svého místa nynějšího bydliště. No, ona to byla odlhelá část Bangkoku, takže najít taxík bylo pekelně těžký a já navíc nevěděla kam jít, kterým směrem. Tak jsem jen šla a šla chvilku. Vím, že jsem den předtím viděla po celým městě jezdit lidi na motorce- jakoby taxi-motorce. Vepředu sedí chlap v uniformě a ty si za malý peníz sedneš za něj a on Tě odveze kam potřebuješ. Ještě jsem tím nikdy nejela, ale první na co jsem narazila byla skupinka těchhle taxi-motorkářů v uniformách. Původně jsem se jen chtěla zeptat na směr kudy ke stanici BTS, protože jsem si myslela, že to bude celkem blízko a že tam třeba dojdu i pěšky, ovšem oni tomu porozuměli tak, že mě tam odvezou. A já se nebránila. Alespoň vyzkouším nový způsob dopravy a vyjde mě to levněji. Takhle totiž jezdí většina místních. Pokud je člověk sám, tak ho tohle vyjde suverénně nejlevněji.
Nakonec se ukázalo, že stanice BTS byla pěkně daleko a určitě bych tam sama nedošla. Jeli jsme v kuse nějakých 10, 15 minut, což je kus cesty a chtěl po mně za to 50 bahtů :D Prostě supr, měla jsem z toho radost, jak to zase nějak samo od sebe vyšlo :) Metrem už jsem věděla jak a dokonce se mi povedlo úplně krásně přestoupit z jedné line na druhou a v klídku jsem dojela k Victory monumentu, té stanici, kde jsem den předtím nastupovala poprvé do metra :) Tam jsem se zamyslela a šla celkem najistotu směrem k "autobusovému nádraží". Cestou jsem si koupila džusík s dužinou - ten já můžu ;) A trošku napjatá a mallilinko nervózní došla až na to místo, kde jsme s Oddem vystupovali. Vytáhla jsem svůj papír, ukázala ho prvnímu koho jsem tam viděla, vypadal odpovědně :D a řekla :"Bic C, Nakhon Pathom" a on hned porozuměl a posadil mě hned do minibusu, kde sedělo už asi 5 lidí. Hned tam jsem se zeptala sousedícího: "Big C, nakhon Pathom?" a on přitakal :) Supr, sedím správně, to vypadá dobře :) Pak si k nám postupně během asi 20 minut přisedávali další a další lidi až byl busík skoro plný. Vybraly se od nás penízky, místní to mají za 60 bahtů a já čekala, že bud mít dvojnásobek, jak mi říkal Odd, ale zkusila jsem mus trčit stovku, jako to dělali všichni ostatní a on mi úplně stejně jako ostatním vrátil 40 bahtů, takže mě to stálo úplně jako místní :)
No a pak jsme se rozjeli. Zavolala jsem hned na číslo, který jsem myslela, že je Sophonovo, protože jsem měla instrukce, že hned jak vyjedu, mám jim brnknout, aby i oni vyjeli a my jsme se v Nakhon Pathom sešli a oni mě tam vyzvedli. No telefon vzala chudák Wasana, chvíli to bylo vtipný, moc jsme si nerozuměli, ale nakonec to nějak pochopila avšechno a prostě že Sophon jede k Big C tam se uvidíme :) Všechno klaplo, přijeli malinko pozdějc nežjá, ale přijeli a vyzvedli mě :) Byla jsem úplně mrtvá a zalomila jsem v autě, ale před druhou už jsem byla na svém pokojíčku v pelechu a bylo mi dobře a měla jsem hroznou radost, že to všechno takhle klaplo a povedlo se to a nebyly žádný zádrhely :
A vyrazila jsem do ulic že se nějak dostanu zpátky až sem, do svého místa nynějšího bydliště. No, ona to byla odlhelá část Bangkoku, takže najít taxík bylo pekelně těžký a já navíc nevěděla kam jít, kterým směrem. Tak jsem jen šla a šla chvilku. Vím, že jsem den předtím viděla po celým městě jezdit lidi na motorce- jakoby taxi-motorce. Vepředu sedí chlap v uniformě a ty si za malý peníz sedneš za něj a on Tě odveze kam potřebuješ. Ještě jsem tím nikdy nejela, ale první na co jsem narazila byla skupinka těchhle taxi-motorkářů v uniformách. Původně jsem se jen chtěla zeptat na směr kudy ke stanici BTS, protože jsem si myslela, že to bude celkem blízko a že tam třeba dojdu i pěšky, ovšem oni tomu porozuměli tak, že mě tam odvezou. A já se nebránila. Alespoň vyzkouším nový způsob dopravy a vyjde mě to levněji. Takhle totiž jezdí většina místních. Pokud je člověk sám, tak ho tohle vyjde suverénně nejlevněji.
Nakonec se ukázalo, že stanice BTS byla pěkně daleko a určitě bych tam sama nedošla. Jeli jsme v kuse nějakých 10, 15 minut, což je kus cesty a chtěl po mně za to 50 bahtů :D Prostě supr, měla jsem z toho radost, jak to zase nějak samo od sebe vyšlo :) Metrem už jsem věděla jak a dokonce se mi povedlo úplně krásně přestoupit z jedné line na druhou a v klídku jsem dojela k Victory monumentu, té stanici, kde jsem den předtím nastupovala poprvé do metra :) Tam jsem se zamyslela a šla celkem najistotu směrem k "autobusovému nádraží". Cestou jsem si koupila džusík s dužinou - ten já můžu ;) A trošku napjatá a mallilinko nervózní došla až na to místo, kde jsme s Oddem vystupovali. Vytáhla jsem svůj papír, ukázala ho prvnímu koho jsem tam viděla, vypadal odpovědně :D a řekla :"Bic C, Nakhon Pathom" a on hned porozuměl a posadil mě hned do minibusu, kde sedělo už asi 5 lidí. Hned tam jsem se zeptala sousedícího: "Big C, nakhon Pathom?" a on přitakal :) Supr, sedím správně, to vypadá dobře :) Pak si k nám postupně během asi 20 minut přisedávali další a další lidi až byl busík skoro plný. Vybraly se od nás penízky, místní to mají za 60 bahtů a já čekala, že bud mít dvojnásobek, jak mi říkal Odd, ale zkusila jsem mus trčit stovku, jako to dělali všichni ostatní a on mi úplně stejně jako ostatním vrátil 40 bahtů, takže mě to stálo úplně jako místní :)
No a pak jsme se rozjeli. Zavolala jsem hned na číslo, který jsem myslela, že je Sophonovo, protože jsem měla instrukce, že hned jak vyjedu, mám jim brnknout, aby i oni vyjeli a my jsme se v Nakhon Pathom sešli a oni mě tam vyzvedli. No telefon vzala chudák Wasana, chvíli to bylo vtipný, moc jsme si nerozuměli, ale nakonec to nějak pochopila avšechno a prostě že Sophon jede k Big C tam se uvidíme :) Všechno klaplo, přijeli malinko pozdějc nežjá, ale přijeli a vyzvedli mě :) Byla jsem úplně mrtvá a zalomila jsem v autě, ale před druhou už jsem byla na svém pokojíčku v pelechu a bylo mi dobře a měla jsem hroznou radost, že to všechno takhle klaplo a povedlo se to a nebyly žádný zádrhely :
neděle 11. března 2012
Den 32. - sobota: Velký výlet do Bangkoku
Tak jsem zpět! A výprava do Bangkoku opravdu stála za to! Všechno se zvládlo úplně ukázkově podle plánu, až mě to trochu děsí. Zvládla jsem minibusy, mnadzemní metro, taxíky, přespání, všechno, jsem na sebe pyšná a mám radost :)
Začalo totím, že vstávání v 6:30 ránno v sobotu bylo naprosto zbytečné, jelikož pak domácí zaspal a tak jsme vyjížděli až po devátý :D Ale okolo 10 jsme byli v Nakhon Pathom (já a jejich sedmnáctletý syn Odd), kde jsme sedli do minibusu a hurá směr velkoměsto :) Cesta trvala asi hoďku aoctli jsme se u Victory monumentu přímo v centru všeho dění. Odd mi řekl a ukázal kde si musím další den koupit lístky zpět. Z toho jsem měla největší vítr, jelikož tady něco jako autobusový nádraží neexistuje. Ani jízdní řád. A ani čísla těch busů. Jednoduše přijdete (pokud víte kam - to nikde není napsáno, jednoduše se to nějaký způsobem všeobecně ví), zeptáte se a oni vás někam posaděj a pak čekáte, až se to naplní a pak teprv se tak nějak odjede, celkem veselej systém, ze kterýho já jsem měla bobky...No tak jsem si všechno vyfotila a snažila jsem se si všechno zapamatovat, abych pak věděla kam další den jít. Vyplatilo se to. Takhle asi tedy vypadá běžné autobusové nádraží, značka: Najdi si ho sám.
Odd se mnou šel přes nadzemní chodníky, kterým se říká skywalk až k BTS - to místní nadzemní metro. BTS= Bangkok Transit system nebo také Skytrain. Stanice Victory monument je kus od nádraží. Nikdy jsem tím nejela, ale strach jsem neměla, spíš jsem byla hrozně zvědavá, v dobrím slova smyslu, najdenou jsem chtěla všechno zkusit :) Lístky se kupují v automatu kam se házejí 5ti a 10ti bahtové mince. Na mapce se podíváta podle vzdálenosti stanice, do které chcete jet, za kolik si máte koupit lístek - pohybuje se to od 10 do 40 bahtů. Já ho měla za 15. Pak jdete k tuniketu a kartičku (lístek) strčíte do jenoho otvoru, mezitím se vám otevřou dvířka, vy projdete a kartička vyjede na druhém konci. Musíte si jí zase vzít! Pak je to jednoduchý, dobře značený, stačí vědět kterým směrem jedete a systém je podobnej jako v pražským metru. Jen se prostě při jízdě můžete dívat z okna na velkoměsto - má to něco do sebe :) Zjistila jsem, že Bangkok jako město mám fakt ráda :) Jo, opravdu, má měc do sebe. Ty vysoký baráky a mezitím zeleň a chrámy :) Megametropole, ale s duší :)
Já jela do stanice Siam (asi 3 stanice), Odd jel jen jednu - do Phaya Thai a tam se rozloučil a já byla vydáná metrpoli napospas :) A nechala jsem se :) V Siamu jsem vystoupila, vytáhla kartičku a strčila ji při odcházení do turniketu - tentokrát se vám otevřou dvířka, abyste mohli odejít, ale kartičku vám to už nevrátí :)
Podle mapky jsou okolo stanice SIAM nejméně 4 obchoďáky. A i když nejsem shopaholik, tak jsem se na to že si zalítám po obchodech fakt dost těšila. Spousta lidí, oblečení, knížek, papírnictví a dalších věcí, to je přesně to, co jsem potřebovala. Peněz sice na rozdávání není, ale to vůbec nevadilo. Největší radost mi udělaly pohledy a známky a tak teď můžu něco zase rozeslat :) Taky jsem si pořídila fixy, nepostradatelné deodoranty a kraťasy pod sukni, který už vypověděly službu. V knize jsem objevila jedinou knížku o thajském vzdělávání v AJ, jmenuje se Education and Knowledge in Thailand a nakonec jsem jí za těch 700 bahtů nekoupila, přišlo mi to moc, třeba jí seženu jinde levněji...Ale co jsem koupila, to byly dvě knížky pro děti do školy - anglina pro děti zábavnou formou a pohádka o lišce a čápovi, velmi poučná :) Ještě jsem koupila nějaké dárečky pro ženskou část hostující rodiny (mejdlíčko, ty jejich bioprodukty, vím že to má Wasana ráda).
Zašla jsem i do potravin a tam zrovna měli Mangový festival! No není tohle ráj?? :) A tak jsem si koupila džus z čerstvě vymačkaného manga a k tomu zmrzlinu - nejlíp investovaných pár desítek bahtů v mým životě!! :)To vše bylo v Siam Paragon, velkém a nesmírně zmatené obchoďáku. Navenek to vypadá, že to má systém, ale v praxi je opak pravdou...Po několika hodinách běhání sem a tam z patra G, přes M a od jedničky až po čtyřku, jsem se prošla po spletitých chodnících skywalku už venku z obchoďáku. Původně jsem si říkala, že si udělám radost a zajdu do kina. A když jsem na programu uviděla film The Lady, ten o životě Aun Schan Su ťij, který se už snad rok snažím sehnat a ještě v anglickém znění(!!) myslela jsem že je rozhodnuto! Ovšem když na mě slečna vybalila částku 800 bahtů, že prý je to nějaká čupr kvalita...tak jsem jí zdvořila v angličtině řekla že to ne a v češtině jsem si pro sebe dodala, že to si to můžou strčit někam..to mě poněkud znechutilo. Tak jsem se vydala na procházku a došla do MBK, dalšího megadepartmentstoru, kde jsme před pár měsíci byli i s taťkou a odkud mám i svůj modrý batoh - šel se podívat domů :)
Tam jsem si dala kafe a pořídila dalších pár drobností a už se pomalu schylovalo k návratu k BTS station Siam. Vyrazila jsem tedy na cestu na meeting/párty s AIESECářema, která měla začít v sedm, což (jak jsem předpokládala) znamená mezi půl 8 a 8. Poprvé jsem jela úplně sama a mělo to něco do sebe, hrozně jsem si ten pocit nových zážitků a trochy napjetí užívala :) Vše klaplo a já dojela do stanice Ekkamai a tam na dálnici podle plánu chytila taxíka a ukázala mu adresu na vytištěném papíře, kde má být párty - ulice Sukhumvit mezi Soi (to znamená malá ulička) 3 a 5. Taxikář uměl docela dobře anglicky měl i smysl pro humor a tak mi cesta za 50 bahtů celkem příjemně utekla a on byl asi rád že pokecal. Společnými silami jsme našli restauraci Sofa a ta už byla k mému překvapení krátce po sedmé hodině skoro plná.
Zaplatila jsem 380 bahtů vstup, dostala vstupenku a barevný provázek na ruku. Téma párty bylo back to 60ties, a tak měla většina lidí šatičky a převleky. Ačkoli mi bylo řečeno, že žádnej kostým mít nemusím, tak v tu chvíli jsem byla vděčná za to, že jsem si s sebou vzala sukni a tílko a předtím se v obchoďáku na záchodě převlíkla a nezůstala jsem v džínách a triku, jelikož bych sem asi fakt nezapadla :D Uf, jedna dobrá intuice :)Párty byla naprosto skvělá, zapenízky tu byl mylý švédský stůl s jídlem a taky ovocný punč, moc dobrý. Podnik byl malinký, útulný, bylo tam aso 30 lidí a celkově to bylo hrozně faj. Přivítali mě nesmírně vřele, Ti, kdo mě znali se ke mně hned hlásili a představovali mě ostatním, popřípadě se další představili sami. Za chvíli jsem si připadala jako mezi svýma a vůbec ne nepatřičně :) Taky jsem tam byla jediný stážista, zbytek byli jen a jen AIESECáři a byli naprosto skvělí. Jedna věc, co všichni z AIESECu podle umí velmi dobře je pařit :D Čekala jsem, že budou relativně konzervativní, ale rozjeli tanečky, večer měl společenský program plný srandy a her a utekl jako voda :)Za celý měsíc jsem se tolik nenasmála a byla to hrozně příjemná změna :) K tomu jsem si i chvilku psala s mým Míšou na mobilu, na kterém se mi povedlo za 700 bahtů si ibmovit internet na další měsíc :) A taky brnknout s taťkou a podělit se o své nadšení z celého dne :)
Během večera přišla i slečna z Nového Zélandu jménem Zoe, se kterou jsem potom měla jít spát do tzv. MC House- MC je post v AIESECu, chvíli trvá, než se začnete orientovat co co znamená - MC, OC, VP...sama pořádně doteď nevím co co je, ale v konečném efektu je to jedno :) prostě jedna parta. Zoe byla fajn, domluvily jsme se, že okolo půl dvanácté půjdeme, že ona ještě musí vyzvednout dva své kamarády. Při loučení s ostatními jsem dostala nudle a sušenky :)
Jely jsme tři holky taxíkem ke stanici BTS - Asok. Tam jsme měly vyzvednout ty dva kamrády. Ukázalo se, že kluci zrovna přiletěli z Číny, kde pracovali, jedou z letiště, jeden je Z Kolumbie a druhý Němec a tak jsme zbytek cesty prokecali o všem možném. MC House by třépatrový baráček, kde zrovna byly volné tři pokoje a tak jsme já a každý z kluků měli na tu noc pokoj jen pro sebe. KLuci chtěli jít ještě pařit na Khao San Road, to už jsem odmítla vzhledem k tomu, že bylo půl jedné. Zoe nás vzala i na střechu domu, odkud byl skvělý pohled na celý Bangkok. Ten pocit byl úžasný. Jako stát na střeše světa :) Dívat se na žijící metropoli shora, nádhera :) Pak jsme ještě chvíli povídali a nakonec ZOe i s kluky vyrazili do centra. Já jsem se omluvila, dala jsem sprchu a až okolo druhé ráno jsemnakonec usnula jako špalek :)
Usínala jsem ale s úsměvem na rtech, protože mi bylo jasné, jak úžasný den jsem právě prožila. Celý den mě provázel pocit uvědomění si toho, jak je to neuvěřitelné, že tu jsem a tak jsem si to prožívala pěkně naplno. A dobrá hudba do sluchátek dodá atmosféru vyjímečnosti okamžiku, prostředí... :) Myslím, že na ten pocit budu ještě dlouho s úsměvem vzpomínat :)
čtvrtek 8. března 2012
Den 30. (už!) - čtvrtek
Jsem tu třicet dní...Letí to celkem :) Dnešek takovej nějakej únavnej...Ráno školka. Byla jsem celkem připravená, věnovala jsem tomu včera celkem čas a myslím, že to určitě bylo o něco lepší. I tak je to nějak namáhavý s těma malinkejma. Ale už jsem měla pocit, že oni se víc baví a tím pádem i já :) A navíc jsem na ně tentokrát byla poprvé úplně sama a taky se to nějak zvládlo :)
Dělala jsem takovou písničku s Hello, hello, hello, how are you? A k tomu se tančí, tak se jim to líbilo, pak trochu tichou poštu a divadýlkoo s plyšákama. Jo, víte vy vůbec, co nebo kdo je to Ultraman? Ne?! Jo, já to taky nevěděla, ale už jsem v obraze :) Komiksová postavička, ze seriálu, která je tu děsně, ale děsně in. Ultraman je všude! :D Všichni ho znají a nejvíc ho baští děcka okolo 6ti let - viz. Bajmon, která dneska byla ve škole s mamkou na návštěvě. Tady ho máte:
Mno, její mamka (sestra Thapanee) se zdejchla a nechala mi jí několik hodin na starost - takže jsem s Bajmon učila školku, oak s ní měla přestávku a nechala jí malovat a tak a pak ještě se mnou byla na hodině pro páťáky a čtvrťáky. No, ona je taková překypující životem, což je chvilkově fajn, prostě normální malý rozvěrný dítě :) Ale je náročná na pozornost :) A to velmi :) Ale naprosto chápu, že si její mamka chtěla pár hodin odpočinout a tak jsem se snažila sito s ní prostě užít a myslím, že se povedlo. A nejvíc jsem zabodovala lízátkem :D :D :D Jak jinak. Odměny prostě fungujou :)
Překvapení dneska bylo, když jsem místo 4. třídy měla je a ještě spojený s páťákama. Fajn, kdyby mi to bylo řečeno dřív, nemám problém, ale když vejdu (a to není poprvé) do třídy a je tam někdo jinej, než jsem čekala a já mám udělanou přípravu, která je tím pádem nepoužitelná, zrovna dvakrát nadšená z toho nejsem. Jednou jsem si z toho dneska nedělala hlavu, okej, dyť se nic neděje, sabai sabai, trochu zaimprovizuju :) Ani mi to nevadilo. Ale když se to samý, ty samý dvě třídy, zase nečekaně opakovaly znovu i po obědě, už to bylo trochu nepříjemný. Příprava opět nanic, nedostatek nakopírovaných cvičení, moc studentů ve třídě, navíc s každou z těch tříd jsem probrala něco jinýho a tak někteří ví o co jde, jiní jsou mimo. Fakt mě to malinko namíchlo, že jim nestojím za to, aby mi to někdo, alespoň hodinu dopředu ohlásil...To nejde, jsem myslím hodně přizpůsobivá a nemám nejmenší problém s tím, když mi ředitelka řekne, hele, zítra nebudeš mít tuhle hodinu 3. třídu, ale 4.. Prostě si jen udělám jinou přípravu,co na tom? Klíďo píďo, nemám nejmenší stížnosti. Ale tohle mi přišlo malinko jako podpásovka, doteď jsem to nějak neřešila, když to občas bylo takhle neplánovaný, prostě jsem to brala, tak jak to přijde, stane se, zapomene se to říct, o to víc v Thajsku, fakt se to neřeší a mě tahle pohodová nálada vyhovuje :) Ale takhle dvakrát za den, navíc, když tam Thapanee byla a ještě se mě ptala co mám za hodiny. Jsem dobrovolník, mám se tu skvěle a dělám to opravdu ráda. Změny mi nevadí, tady je to tak nějakna denním pořádku, zas ale nejsem otrok, takhle to neumím. Nejde mi si vycucat z prstu dvě hodiny pro dvakrát víc dětí než jsem čekala s jinýma úrovněma znalostí...Jen mě to zamrzelo. Jinak totiž je všechno opravdu skvělý a já se tu mám opravdu skvěle, tak zas si nechci stěžovat, nemám jinak proč :)
Tak jsem si to v klídku srovnala a prostě že jen po hodině poprosím úplně v pohodě a v klidu a mile Thapanee, jestli mi to může příště jen říct, alespoň den předem a když to nepůjde, tak třeba alespoň před hodinou, ať si pak nepřipadám jako takovej blbec...Když pak fakt nevím, co učit a je to škoda, ztráta času ztráta hodin, během kterých jsem mohla děckám něco málo předat. Je mi jasný, že v tom určitě žádný špatný úmysl není, na to Thajce už trochu znám a oni prostě neděljí zlý věci :) Není proč by si tady lidi dělali nějaký věci naschvál, prostě...prostě lid se usmívaj a není to nic divnýho, naopak to je to nejnormálnější na světě :) Když si to člověk uvědomí, opravdu si toho tady váží a já si toho vážím :) No, úplně normálně v pohodě jí to zítra jen řeknu, že to jen prostě ubírá trochu na efektivitě výuky :D Vím, že to vůbec nějak špatně určitě nemyslela. Řekla bych, že se tomu obě zasmějem a bude to naprosto v pohodě :)
O obědu všichni dostali zdarma nanuka, heč :) To je hezký :) Asi je jim jasný jak je tu vedro i těm dětem a tak jim poskytnou dobrotu a zchlazenéí v jednom :) Jo, je tu pěkně :)
No, šesťáci poslední hodinu byli v pohodě, i já i oni byli unavení a tak jsem skončila hodinu ještě asi o pět minutek dřív než obvykle, už dávno nezačínám a nekončím na minutu přesně, to se tady nenosí :)
Ještě zítra (mají být odpoledne nějaký volby předsedů tříd, jsem zvědavá) a v sobotu brzo ráno frčím do Bangkoku. Bude to napínavý, ale musím říct, že se fakt docela těším :)
Dělala jsem takovou písničku s Hello, hello, hello, how are you? A k tomu se tančí, tak se jim to líbilo, pak trochu tichou poštu a divadýlkoo s plyšákama. Jo, víte vy vůbec, co nebo kdo je to Ultraman? Ne?! Jo, já to taky nevěděla, ale už jsem v obraze :) Komiksová postavička, ze seriálu, která je tu děsně, ale děsně in. Ultraman je všude! :D Všichni ho znají a nejvíc ho baští děcka okolo 6ti let - viz. Bajmon, která dneska byla ve škole s mamkou na návštěvě. Tady ho máte:
Mno, její mamka (sestra Thapanee) se zdejchla a nechala mi jí několik hodin na starost - takže jsem s Bajmon učila školku, oak s ní měla přestávku a nechala jí malovat a tak a pak ještě se mnou byla na hodině pro páťáky a čtvrťáky. No, ona je taková překypující životem, což je chvilkově fajn, prostě normální malý rozvěrný dítě :) Ale je náročná na pozornost :) A to velmi :) Ale naprosto chápu, že si její mamka chtěla pár hodin odpočinout a tak jsem se snažila sito s ní prostě užít a myslím, že se povedlo. A nejvíc jsem zabodovala lízátkem :D :D :D Jak jinak. Odměny prostě fungujou :)
Překvapení dneska bylo, když jsem místo 4. třídy měla je a ještě spojený s páťákama. Fajn, kdyby mi to bylo řečeno dřív, nemám problém, ale když vejdu (a to není poprvé) do třídy a je tam někdo jinej, než jsem čekala a já mám udělanou přípravu, která je tím pádem nepoužitelná, zrovna dvakrát nadšená z toho nejsem. Jednou jsem si z toho dneska nedělala hlavu, okej, dyť se nic neděje, sabai sabai, trochu zaimprovizuju :) Ani mi to nevadilo. Ale když se to samý, ty samý dvě třídy, zase nečekaně opakovaly znovu i po obědě, už to bylo trochu nepříjemný. Příprava opět nanic, nedostatek nakopírovaných cvičení, moc studentů ve třídě, navíc s každou z těch tříd jsem probrala něco jinýho a tak někteří ví o co jde, jiní jsou mimo. Fakt mě to malinko namíchlo, že jim nestojím za to, aby mi to někdo, alespoň hodinu dopředu ohlásil...To nejde, jsem myslím hodně přizpůsobivá a nemám nejmenší problém s tím, když mi ředitelka řekne, hele, zítra nebudeš mít tuhle hodinu 3. třídu, ale 4.. Prostě si jen udělám jinou přípravu,co na tom? Klíďo píďo, nemám nejmenší stížnosti. Ale tohle mi přišlo malinko jako podpásovka, doteď jsem to nějak neřešila, když to občas bylo takhle neplánovaný, prostě jsem to brala, tak jak to přijde, stane se, zapomene se to říct, o to víc v Thajsku, fakt se to neřeší a mě tahle pohodová nálada vyhovuje :) Ale takhle dvakrát za den, navíc, když tam Thapanee byla a ještě se mě ptala co mám za hodiny. Jsem dobrovolník, mám se tu skvěle a dělám to opravdu ráda. Změny mi nevadí, tady je to tak nějakna denním pořádku, zas ale nejsem otrok, takhle to neumím. Nejde mi si vycucat z prstu dvě hodiny pro dvakrát víc dětí než jsem čekala s jinýma úrovněma znalostí...Jen mě to zamrzelo. Jinak totiž je všechno opravdu skvělý a já se tu mám opravdu skvěle, tak zas si nechci stěžovat, nemám jinak proč :)
Tak jsem si to v klídku srovnala a prostě že jen po hodině poprosím úplně v pohodě a v klidu a mile Thapanee, jestli mi to může příště jen říct, alespoň den předem a když to nepůjde, tak třeba alespoň před hodinou, ať si pak nepřipadám jako takovej blbec...Když pak fakt nevím, co učit a je to škoda, ztráta času ztráta hodin, během kterých jsem mohla děckám něco málo předat. Je mi jasný, že v tom určitě žádný špatný úmysl není, na to Thajce už trochu znám a oni prostě neděljí zlý věci :) Není proč by si tady lidi dělali nějaký věci naschvál, prostě...prostě lid se usmívaj a není to nic divnýho, naopak to je to nejnormálnější na světě :) Když si to člověk uvědomí, opravdu si toho tady váží a já si toho vážím :) No, úplně normálně v pohodě jí to zítra jen řeknu, že to jen prostě ubírá trochu na efektivitě výuky :D Vím, že to vůbec nějak špatně určitě nemyslela. Řekla bych, že se tomu obě zasmějem a bude to naprosto v pohodě :)
O obědu všichni dostali zdarma nanuka, heč :) To je hezký :) Asi je jim jasný jak je tu vedro i těm dětem a tak jim poskytnou dobrotu a zchlazenéí v jednom :) Jo, je tu pěkně :)
No, šesťáci poslední hodinu byli v pohodě, i já i oni byli unavení a tak jsem skončila hodinu ještě asi o pět minutek dřív než obvykle, už dávno nezačínám a nekončím na minutu přesně, to se tady nenosí :)
Ještě zítra (mají být odpoledne nějaký volby předsedů tříd, jsem zvědavá) a v sobotu brzo ráno frčím do Bangkoku. Bude to napínavý, ale musím říct, že se fakt docela těším :)
úterý 6. března 2012
Den 29. - středa: Volno
Dospávání se koná celý den, je čas na přemýšlení a relaxaci a tak mě napadlo, že jsem se ještě nepsala, co vlastně znamená mé thajské jméno. říkají mi tu Peta ( foneticky Phé-Thá). Je to proně mnohem jednodušší než Petra či Peťa, je to zkrácené, nikomu nedělá problém to vyslovit. Thapanee se mě zeptala, někdy o víkendu, jestlipak vím, co to phé-thá v thajštině znamená. A já s očekáváním řekla že nevím. Tak přátelé, znamená to....velká miska :DDDD
Mno...prostě se do mě vejde hodně rejže :D
Mno...prostě se do mě vejde hodně rejže :D
Den 28. - úterý: Předzvěst svátku
Tak úterý je den před svátkem a tak se prý bude něco dít :) Mno, děcka, zajímavé dopoledne. V pondělí se nic až tak zvláštního nedělo, den proběhl v pohodě, takové normální pondělí v thajské chudé škole na druhém konci světa :)
První vyučovací hodinu jsem měla prvňáčky a druháčky a byli po ránu velmi energičtí a plní elánu, což se ovšem nedalo tvrdit o jejich paní angličtinářce...A ještě jsem to přehnala s hydratací, vypila jsem asi sedmičku vody ještě před hodinou a pak jsem si musela nutně odběhnout na záchod a umíte si představit co je to pak je uklidňovat. Wasana, která je jeich třídní jim říká monkeys...no jo, představte si spoustu malých paviánků na jednom místě. Jsou děsně roztomilí a taky vás stojí opravdu hodně energie je zvládnout...Ale zvládlo se to, vybarvování zvířátek na chvíli i zabralo :)
No a po první hodině bylo chvíli volno a okolo 10 se všichni začali přesunovat do imrovizované tělocvičny kdesi za chrámem, který stojí vedle školy. Nikdy jsem tam nebyla, popravdě jsem ani nevěděla, že to existuje, jelikož to je území mnichů, kde praktikují a vlastně žijí a tam se jednoduše jen tak nechodí, to se prostě nehodí. Ale dneska v předvečer - tedy spíš předdopoledne - zítřejšího státního buddhistického svátku, se tradičně nosí mnichům jídlo a nabídne se jim - tzv. offering. Tento buddhistický svátek letos spadá na 7. března, protože je úplněk - svátek je v březnu za úplňku a nazývá se Sangha Day (Magha Puja Day).
Než jsme vstoupili do tělocvičny samozřejumě jsme si sundali všichni bity jak je buddhistickým zvykem a dovnitř šli bosi. Každé dítě mělo od rodičů z domova nějaký ten pytlík s ovocem, mističku s rýží, popř. vodu, omáčky a jiné dobroty. Všechno to se vzalo s sebou a bylo toho požehnaně. Taky všichni měli připravenou klasickou buddhistickou KPZtku = lotos, svíčka a tři vonné tyčinky. Dozvěděla jsem se, že se to dělí - lotos je pro mnichy, zatímco tyčinky pro Buddhu a svíčka jako poděkování za šíření jeho učení či tak podobně. To jsem ani nevěděla. Každopádně se někdo pomodlil, někdo ne...Ta tělocvičnička byla zařízená buddhisticky, ale velmi improvizovaně, prostě tam byl bordel upřímně řečeno, sochy byly otřískané a celkově to úplně nekorespondovalo s krásou a upraveností jen o několik desítek metrů dále stojícího chrámu. Byl tu cítit každodenní život a nedostatek financí na opravy a podobně.
Potom přišli 4 mniši, všichni staršího věku. Děti seděli v buddhistickém posedu a čekaly. Buddhistický posed znamená že chlapci by měli klečet na patách a dívky, pokud to nevydrží klečet na patách, mohou si sednout vedle nohou, pokud mi rozumíte - pokrčené nohy potom máte vedle těla. Povolený je také popřípadě pro všechny turecký sed, ale při modlení určitě ne.
Před mnichy se povolala nejstarší třída - 6. - a pomodlili se spolu s mnichy. Potom mniši předříkávali a všechny děti opakovaly. Když skončili všichni šli a nabídli jim své jídlo. Prostě to všechno postavili v miskách před ně. A mniši se pustili do jídla. Byla jasné, že nemůžou sníst všechno, snědli opravdu jen něco málo, protože jejich buddhistické žaludky na to nemůžou být zvyklé. Zajímavá byla ale ta situace, nikdy jsem to nezažila. Najednou mniši jedli a jedli a všichni ostatní museli v tichosti sedět a jen koukat na ně. Role, která je jindy jasná, se najednou obrátila, bylo to dost nepřirozené. Mniši se cpou a my na to koukáme. Opravdu toho ale moc nesnědli. Potom se opět přednesla modlitba a po jejích skončení děti odnesly to, co zůstalo netknuté stranou.
Potom se všichni zvedli a šlo se k chrámu. Tradicí je ho třikrát obejít dokola a to po směru hodinových ručiček, ne opačně. Tomu se říká "vien tien". Je to nějak spojené se zdravím, hlavně u větších chrámů a stúp, pokud zvládnete třikrát chrám obejít, máte dobré zdraví :) Podle toho, co jsem se ale dočetla, je to poctění Tří klenotů (Three jewels), opěvování (chanting) a meditacce. Mezi Three jewels patří: Buddha (jako učitel), Dharma (neboli učení) a Sangha (neboli komunita). Více zde: http://en.wikipedia.org/wiki/Three_Jewels
Popřípadě zde ve zkrácené, ale české verzi: http://cs.wikipedia.org/wiki/T%C5%99i_klenoty
První šel mnich a vedl nás. Za ním všechny děti v řadách doprovázené učiteli. Během celého trojího obcházení se mlčelo, v sepjatých rukou před hrudí se držel lotos, svíčka a tyčinky. Když se došlo na konec třetího kola, poděkovalo se a vše se položilo na jedno místo, které ukázal mnich. Potom se organizovaně šlo zpět do malé tělocvičny. Všichni mniši zůstali v chrámu a tak tu byly už jen dědti a učitelé. Zbylé jídlo, které mniši nesnědli se rozdělilo a přímo tam jsme všichni společně poobědvali na zemi tělocvičny :) Zajímavé :)
Atmosféra celkově se mi líbila, všichni vypadali že věci, které dělají jsou samozřejmé a dělají je tak každý rok a já si říkala jak hezké to jsou tradice a že by se mi to líbilo, kdybych tu žila. Prostě dalšípoznatek, další zážitek do sbírky, další kulturní střípek :)
První vyučovací hodinu jsem měla prvňáčky a druháčky a byli po ránu velmi energičtí a plní elánu, což se ovšem nedalo tvrdit o jejich paní angličtinářce...A ještě jsem to přehnala s hydratací, vypila jsem asi sedmičku vody ještě před hodinou a pak jsem si musela nutně odběhnout na záchod a umíte si představit co je to pak je uklidňovat. Wasana, která je jeich třídní jim říká monkeys...no jo, představte si spoustu malých paviánků na jednom místě. Jsou děsně roztomilí a taky vás stojí opravdu hodně energie je zvládnout...Ale zvládlo se to, vybarvování zvířátek na chvíli i zabralo :)
No a po první hodině bylo chvíli volno a okolo 10 se všichni začali přesunovat do imrovizované tělocvičny kdesi za chrámem, který stojí vedle školy. Nikdy jsem tam nebyla, popravdě jsem ani nevěděla, že to existuje, jelikož to je území mnichů, kde praktikují a vlastně žijí a tam se jednoduše jen tak nechodí, to se prostě nehodí. Ale dneska v předvečer - tedy spíš předdopoledne - zítřejšího státního buddhistického svátku, se tradičně nosí mnichům jídlo a nabídne se jim - tzv. offering. Tento buddhistický svátek letos spadá na 7. března, protože je úplněk - svátek je v březnu za úplňku a nazývá se Sangha Day (Magha Puja Day).
Než jsme vstoupili do tělocvičny samozřejumě jsme si sundali všichni bity jak je buddhistickým zvykem a dovnitř šli bosi. Každé dítě mělo od rodičů z domova nějaký ten pytlík s ovocem, mističku s rýží, popř. vodu, omáčky a jiné dobroty. Všechno to se vzalo s sebou a bylo toho požehnaně. Taky všichni měli připravenou klasickou buddhistickou KPZtku = lotos, svíčka a tři vonné tyčinky. Dozvěděla jsem se, že se to dělí - lotos je pro mnichy, zatímco tyčinky pro Buddhu a svíčka jako poděkování za šíření jeho učení či tak podobně. To jsem ani nevěděla. Každopádně se někdo pomodlil, někdo ne...Ta tělocvičnička byla zařízená buddhisticky, ale velmi improvizovaně, prostě tam byl bordel upřímně řečeno, sochy byly otřískané a celkově to úplně nekorespondovalo s krásou a upraveností jen o několik desítek metrů dále stojícího chrámu. Byl tu cítit každodenní život a nedostatek financí na opravy a podobně.
Potom přišli 4 mniši, všichni staršího věku. Děti seděli v buddhistickém posedu a čekaly. Buddhistický posed znamená že chlapci by měli klečet na patách a dívky, pokud to nevydrží klečet na patách, mohou si sednout vedle nohou, pokud mi rozumíte - pokrčené nohy potom máte vedle těla. Povolený je také popřípadě pro všechny turecký sed, ale při modlení určitě ne.
Před mnichy se povolala nejstarší třída - 6. - a pomodlili se spolu s mnichy. Potom mniši předříkávali a všechny děti opakovaly. Když skončili všichni šli a nabídli jim své jídlo. Prostě to všechno postavili v miskách před ně. A mniši se pustili do jídla. Byla jasné, že nemůžou sníst všechno, snědli opravdu jen něco málo, protože jejich buddhistické žaludky na to nemůžou být zvyklé. Zajímavá byla ale ta situace, nikdy jsem to nezažila. Najednou mniši jedli a jedli a všichni ostatní museli v tichosti sedět a jen koukat na ně. Role, která je jindy jasná, se najednou obrátila, bylo to dost nepřirozené. Mniši se cpou a my na to koukáme. Opravdu toho ale moc nesnědli. Potom se opět přednesla modlitba a po jejích skončení děti odnesly to, co zůstalo netknuté stranou.
Potom se všichni zvedli a šlo se k chrámu. Tradicí je ho třikrát obejít dokola a to po směru hodinových ručiček, ne opačně. Tomu se říká "vien tien". Je to nějak spojené se zdravím, hlavně u větších chrámů a stúp, pokud zvládnete třikrát chrám obejít, máte dobré zdraví :) Podle toho, co jsem se ale dočetla, je to poctění Tří klenotů (Three jewels), opěvování (chanting) a meditacce. Mezi Three jewels patří: Buddha (jako učitel), Dharma (neboli učení) a Sangha (neboli komunita). Více zde: http://en.wikipedia.org/wiki/Three_Jewels
Popřípadě zde ve zkrácené, ale české verzi: http://cs.wikipedia.org/wiki/T%C5%99i_klenoty
První šel mnich a vedl nás. Za ním všechny děti v řadách doprovázené učiteli. Během celého trojího obcházení se mlčelo, v sepjatých rukou před hrudí se držel lotos, svíčka a tyčinky. Když se došlo na konec třetího kola, poděkovalo se a vše se položilo na jedno místo, které ukázal mnich. Potom se organizovaně šlo zpět do malé tělocvičny. Všichni mniši zůstali v chrámu a tak tu byly už jen dědti a učitelé. Zbylé jídlo, které mniši nesnědli se rozdělilo a přímo tam jsme všichni společně poobědvali na zemi tělocvičny :) Zajímavé :)
Atmosféra celkově se mi líbila, všichni vypadali že věci, které dělají jsou samozřejmé a dělají je tak každý rok a já si říkala jak hezké to jsou tradice a že by se mi to líbilo, kdybych tu žila. Prostě dalšípoznatek, další zážitek do sbírky, další kulturní střípek :)
neděle 4. března 2012
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)