Den 51. - pátek: Loučení s dětmi a splněný sen

Ahojte lidi..tak dnešek byl hodně hodně emotivní záležitostí, ještě teď mám co dělat, abych se udržela…Dnešní den byl totiž posledním na škole a zítra odjíždím, takže jsem věděla, že dne bude loučení s dětmi, což mi dělalo problémy si to jen představit…No…bulela jsem jak malá…Ale to předbíhám.

Ráno probuzení, hodně zvláštní pocit ten poslední den…Přepadla mě celkem nervozita…že bych měla udělat nějakou mimořádnou výuku…a že vůbec nevím, jak celé to loučení bude probíhat a vůbec jsem byla nervózní z toho konce, jak mi bude…¨

Celý den jsem tu nervozitu zajídala :D Ráno jsem nezapomenula jednu tašku s dárkama pro děti a jednu pro Thapanee. Každopádně, zvládla jsem celkem obstojně Morning English, předváděla jsem zvířata a děti hádaly a snad je to i bavilo :) Už když jsem skončila svoje poslední Morning English mě z toho pomyšlení trochu mrazilo, ale dobrý. Pak jsem měla prvňáčky a druháčky, úplně normálně jako každý pátek. Snažila jsem se udělat hodinu co nejvíc hravou, aby se děcka co nejvíc smály a užívaly si to. Pořád jsem si ten konec ale nějak úspěšně neuvědomovala a prostě si jen užívala všechny tanečky a písničky a smích dětí. Tak jsem si říkala, že asi budu učit normálně dál i zbylý tři hodiny, protože Thapanee tam ještě nebyla.

Ale pak se začalo něco dít…Jedna učitelka mě požádala o pomoc s počítačem a tak jsme potom taky strávili zbytek času až do oběda vlastně, pořád jsme něco kopírovaly a zkoušely pustit a přehazovaly dráty a tak. Až jsem se skočila najíst s ostatníma a potom se pokračovalo. Když jsme to po obědě nějak dali dohromady, tak bylo velké focení, fotila jsem zvlášť třídy a učitele a všechny dohromady s různými diplomy a poháry. Děti si potom posedaly na zem v té učebně, kde já učila celou dobu a kde je i projektor a pouštěly se fotky, moje i učitelů, z celé doby co tam jsem, ze včerejšího výletu a tak. A to trvalo pěkně dlouho, až skoro do tří…potom podle všeho přípravy skončily. Thapanee mě odvedla za dětmi na dvorek do parčíku a tam se na cestě děcka seřadily – vzadu byli kluci a bouchali v rytmu na buben a vepředu holky v barevných tradičních oblečcích a tancovaly a pomalu se šlo, až se došly do „mé“ učebny a tam jsme všichni chvíli tancovali v kruhu a bylo veselo a sranda :)

Potom teprve pomalu, ale jistě přišel tvrdý kalibr…Pustilo se několik krátkých klipů o králi (mají ho tu pravdu všichni hrozně rádi a uznávají ho, je to pro ně velká autorita a těší se velké oblibě a respektu, takový otec vlasti v dobrém slova smyslu), potom něco poučného a potom se zpívalo až nakonec pustili písničku s klipem, který vyprávěl příběh o jedné paní učitelce, kterou nejdřív děti moc nebraly a potom poznaly jak je skvělá a měly jí moc rády a vraceli se za ní poděkovat jí i po letech.
No, pak nastalo překvapení, protože jsem pochopila, že celá událost není jen o loučení se mnou, ale loučili se také šesťáci s celou školou a s učiteli…po šesti letech.

Probíhalo to tak, že učitelé včetně mě si sedli na židle. Před každého se posadil jeden šesťák, který měl v ruce kytičku a předal jí slavnostně tomu učiteli přede mnou. To už některé šesťandy brečely a pomalu, ale jistě mě strhly s sebou. Holčina přede mnou plakala a já s ní. I když mi bylo jasné, že asi nechtějí sedět přede mnou, která tam byla 2 necelé měsíce, ale spíše před jiným učitelem, který s nimi strávil několik let…I tak ale jsem s nimi hodně soucítila a ten velký smutek - kombinovaný s velkou radostí jak krásně to tu celé bylo - který mě přepadl, mě samotnou překvapil. Jim asi bylo do pláče ještě víc, u mě to teprve začínalo. Potom si přede mně sednul ještě klučina a dokonce i ten brečel a i když mi bylo jasný, že by byl radši, kdyby ho objímal asi jiný učitel, stejně jsem ho objala a pohladila. Ty emoce mluvily samy za sebe, jak moc mají studenti své učitele tady rádi, jak moc osobní přístup ke všem mají…I učitelky brečely…Sophon se jen tak tak držel asi. No, ovšem potom dala Thapanee kytičky mě a mě došlo, že teď jdu děkovat já.

A jak jsem si klekla před Thapanee, tak mě to úplně přemohlo a už jsem se rozbrečela naplno…Nešlo to nijak ovládat, prostě mě to jednoduše převálcovalo a když jsem dávala kytičku Sophonovi a potom Wasaně, už jsem jenom vzlykala že je mám ráda a tekly mi proudy po tvářích…Poděkovala jsem takhle všem učitelům a objala je…a potom za mnou chodily děti a dávaly mi kytičky a lístečky se vzkazy…tak jsem jen seděla, snažila se mezi slzama usmívat a děkovala jsem jim.

Potom Thapanee promluvila do mikrofonu pár vět v thajštině a nakonec mi ho předala a já ubrečeným, rozklepaným hlasem řekla to co jsem chtěla, jak jsem si to předtím srovnávala v hlavě: že jim hrozně moc děkuju, rodině za pocit domova, dětem za to jak byly skvělé a chytré, Thapanee za tu příležitost. Že je mám všechny ráda a že se vrátím a hotovo :) Alespoň na návštěvu. Potom jsem ještě dostala dárky od učitelů – přívěsek pro mě, pro taťku a pro mamku a krásnej kašmírovej šátek. A ještě od dětí mejdlíčko a tričko :) No prostě celý to bylo hrozně krásný, upřímný, citový…Asi ještě o dost víc než jsem čekala…

Byla jsem celkem vyčerpaná a hlavně jsem vypadala strašně, když mi Thapanee oznámila, že domů se nejede, že se jede odpoledne na jednu oslavu. Oslava byla loučení jednoho učitele ze sousední školy, kterému bylo šedesát a okolo 30ti let učil a teď končil. A tak se loučil se školou a přáteli a bylo to ve velkém stylu. Ty menší sousední vesnické školy se tady totiž hodně navštěvují, pořádají společné akce, učitelé se navzájem dobře znají a jsou přátelé. Akce to byla velká, bylo tam okolo 700 lidí! No, nejdřív, když jsme tam okolo 6 přijeli, jsem si říkala, že bych radši zalezla do pelechu a „dořvala se“, ale potom přišla jedno kolegyňka s jejím malým asi 5ti letým synem a s ním jsem blbla celou dobu a zvednul mi náladu i dodal energii :)

Na oslavě jsme se i navečeřeli, zajídala jsem emoce a celkem to pomáhalo a nakonec to i uteklo a my někdy před půl devátou odjížděli konečně směr pokoj a postel. Byla se mnou celou dobu Wasana, ale Sophon je někde pryč, prý navštívit mnicha, tak jsem zvědavá, neviděl jsem ho a nějak jsem se ani nerozloučila dneska, což mě trochu mrzí. Ale zítra to určo napravím :)

Nevím, jestli mám dneska ještě energii nebo náladu na balení…Sbaleno nemám vůbec nic, ale nějak mě to nestresuje, zítra až odpoledne pro mě má přijet Thapanee a odveze mě až do Bangkoku…takže bude na balení čas, navíc mě bude čekat loučení s rodinou, což nebude žádná sranda asi…Ale jsem ráda, že jsem alespoň napsala příspěvek, ještě potom zpětně dopíšu jaký byl čtvrteční výlet, ale na to už dneska asi nemám..

Mějte se krásně a doufám, že jsem vám svoje prožitky alespoň trochu přiblížila. Když se zkusíte vžít, ucítíte všechny ty rozličný emoce od začátku do konce – strach z neznáma, uklidnění, nadšení, radost z učení, lásku a náklonnost k dětem i k rodině a učitelům, velkou vděčnost za prožité krásné týdny, za příležitost, za něco mimořádného, smutek z konce, těžkost loučení…To všechno teď ve mně je a zůstane to ve mně a už mi to nikdo nevezme.
A TAK JSEM SI SPLNILA JEDEN VELKÝ SEN :)