Takže nejdříve shrnutí uplynulého týdne, než se pustím do vyprávění soboty :) Nepsala jsem denně, jelikož to byl takový celkem poklidný týden, nic zvláštního extrovně se nestalo a celkem mi to i ubíhalo. Volala jsem si s mamkou, taťkou, psala s Míšou a dokonce i s mojí ségruší, z čehož jsem měla radost a bylo to fajn, celkově komunikace mezi domovem a Asií.
Zajímavější možná byly mé ranní hodiny Morning English, jelikož jsem tenhle týden předváděla sporty a děti hádaly. Třeba tenis ještě snad šel, hrávala jsem ho před pár lety dost, ale když jsem předváděla baseball nebo golf, musela to být dost prča :) A tak jsem si z toho udělala takový ranní divadlo a nakonec je to celkem fajn :)
Paní ředitelka mi řekla, že už příští týden mám s nimi napsat posttest..takže mě asi v neděli čeká posezení a vymýšlení a kompletování..a potom kopírování, opravování..no prostě nuda nehrozí :)
Jeden okamžik z toho týdne bych ale vypíchla a to čtvrtek ráno, kdy jsem měla tradičně školku. Z mého předchozího vyprávění už asi víte, že to pro mě není žádný med a tak se na to snažím nějak připravovat a potom samozřejmě zjistím, že se na to připravit jednoduše NEDÁ! :D Už to bylo lepší, protože jich těď mám o něco míň než předtím a jen ty starší, ne ty tříleté, tak si člověk myslí, že se to bude líp zvládat. Hahahaha. Vždycky mě znovu a znovu překvapuje má naivita :) Dneska se změnilo místo kde je učím a najednou jsem je učila ve sborovně vlastně, protože prý tam v té původní místnosti je moc vedro :D No a co :) Tady se to neřeší, tak já to taky nebudu řešit, vždyť to žádnej zásadní problém není a tak jsem řekla, jasně :) Později mi docházelo, proč to až tak světobornej nápad nebyl...Jak je první hodina ráno, tak byli samozřejmě děsně rozjívení a rozlítaní, plní elánu (který mě chyběl) a ještě v prostředí, který je nový a tak furt lítali sem a tam a křičeli a smáli se a celej svět jim byl jednoduše asi ukradenej, natož já :D
Nějak se mi povedlo je usměrňovat, ale teda chtělo to hodně energie, jednoho klučinu a holčinu jsem i lehounce, velmi symbolicky plácla přes ručku, když mi tam blbli s notebookem a brali papíry co neměli...je mi proti srsti být na ty malý stvoření zlá, ale pokud jste se už střetli s bandou pětiletých lidských stvoření, víte o čem mluvím. Někdy se to jednoduše nedá. A tak jsou dvě cesty jak je zklidnit - první je zvýšit hlas (kterýžto já mám po mamince velmi pronikavý, a pokud chci, uslyší mě celá škola :) ); druhá je hraná rezignace. (někdy až tak hraná není) Prostě se přestanu snažit a na určitou dobu je ignoruju, ale s výrazně zklamaným výrazem, prostě jen mlčím a kupodivu se najde po čase minimálně jedno dítě, které začne nějak usměrňovat ostatní :D Toho se pak chytím. Už ani nevím, jak jsem to zvládala tentokrát, ale teda
náročné to bylo, to jo. Ke konci se jim povedlo vylít vodu po celých dlaždičkách,
tak jsem si jen povzdychla a šla pro hadr to vytřít..Naprosto odevzdaně :D Oni tam přes to mezitím občas běhali a tak, klouzalo to, tak jsem se jen bála, aby někdo
neuklouznul a nezranil se, jinak jsem pak byla kupodivu velmi klidná...No ale všechna námaha se mi najednou vrátila, když se na mě zničehonic všichni sesypali a objali mě, že jsem se nemohla ani hýbat :) Byl to hrozně hezký pocit najednou, být obsypaná dětmi, jak se smějí a objímají mě :) Byl to takový ten jeden malinkatý okamžik, kdy si řeknete, že to za to stojí. Za tuhle nepatrnou chvilku štěstí, toho hřejivého pocitu uvnitř, všechny ty nervy stály. Tak se to asi vyplatilo nějak :)
smradi jedni!! ale jak dokážou chytnout člověka za srdce :)
OdpovědětVymazat