Vyjeli jsme, bylo nás tentokrát 5 a jeli jsme normálním osobním autem. Byla tam Jongluck - Thapaneeina kamarádky z Nakhon Pathom, potom Thapanee, její dvě neteře mladší Mai a starší Meen a já :) Takže pořádná dámská jízda!!
Jeli jsme asi hoďku a půl a probudila jsem se když jsme stoupali do kopců. Zastavili jsme "na čůrání" :) a pak jeli ještě o kousek dál, až jsme dojeli po pár zájížďkách (thajskému značení občas nerozumí ani Thajci samotní) k jeskyni Phratat. Mno, úplně k jeskyni jsme ovšem jaksi nedojeli - čekalo nás 600 m prudkého stoupání po schodech. Myslela jsem si, že já budu ten udejchanej trapáček, co nic nevydrží, ale ukázalo se, že na tom zdaleka nejsem nejhůř :D Šlo se mi celkem dobře, i rychle, snad to bude tou stravou a pohybem tady. Jongluck chudák šla jak pohřebním pochodem a všichni jsme se potili jako blázen - a to bylo půl desáté ráno. Bylo mi později sděleno, že Kanchanaburi je jednou z nejteplejších provincií - jo, něco na tom bude, vyzkoušeli jsme si to za celý den na vlastní kůži.
Statečně jsme ale všechny dorazily postupně až na vrchol, k jeskyni. Tam už na nás čekal průvodce, který to více-méně skoro vyběhl a dělá to tak určitě nevím kolikrát denně, takže pro něj těžká nuda :)
Jeskyně byla velikánská, nádherná. Mělo to nepopiratelné kouzlo. Připadala jsem si jako uvnitř Osamělé hory z Pána prstenů - té, co byla sídlem trpaslíků jakožto kovářů. Jeskynní útvary byly větší, než jsem asi kdy viděla a také tu byly jakési stříbřité třpytivé potůčky. Dokonce nás průvodce zavedl mimo oficiální cestu na místo, kde u země není kyslík - sama jsem si vyzkoušela rozsvítit zapalovač a pomalu s ním rukou klesat - v jedné chvíli začne plamen mizet. Ne ale slábnout, jako by se dusil, jak by si člověk myslel - je to jakoby plamen někdo zespoda usekl a on hoří jen od půlky, nikdy jsem to neviděla - a jak dáváte ruku níž, tak nakonec zmizí úplně. Zkooušela jsem taky v tom prostoru chvíli zůstat a je to hrozně zvláštní anepříjemný pocit, když kolem vás není kyslík. Chcete dýchat, nadechujete, ale jakoby tam nic nebylo kolem vás. Nepomáhá to.
Vyblbly jsme se i s focením všude různé, v puklinách, proláklinách, na kamench, mezi nimi...prostě fotoakce jak má být :) A po cestě dolů (která často bývá pro nožky náročnější než ta nahoru), se třásly nohy poněkud. Popojeli jsme asi 10 km, trochu jsme sestoupili z výšek a zastavili u velikánských slunečních hodin. Bylo zrovna půl jedné, střídavě zataženo a slunečno a pěkné vedro, o vlhkosti vzduchu ani nemluvě. A hned o kousek dál už byly vodopády Erawan. Vše, co jsme zatím navštívili se totiž nacházé v národním parku Erawan v centrální části provincie Kanchanaburi.
Vodopádů bylo celkově sedm. Byly to vlastně jakési schody první od posledního byl vzdálený asi 1,7 km. My jsme došli nejdřív k prvnímu a udělali si tam hezký piknik, ze kterého jsem ale většinu kvůli přemíře chilli moc nemohla pozřít :D A tak jsem především vypila půllitrovku vody, dala si papáju a kousek ananasu a přecejen od všeho trocu ochutnala a zjistila jsem, že některé věci, jako třeba nudle nakyselo se spoustou pálivé omáčky asi i vynechám .) Vůbec mi to nevadilo, ono se člověku stejně líp šlape do kopce ne s úplně přeplněným žaludkem. Jongluck byla unavená a tak jsme dál šly jen my ostatní 4 holky a došly jsme k druhému a třetínu vodopádu, tak udělaly pořádnou fotoaction a šly zas dolů,aby Jongluck nečekala tak dlouho. (pozn. red.: omluvám se za zmatenou gramatiku, především u i/y v přísudcích, ale někdy přemýšlím v souvislosti "my všichni, co jsme byli na výletě" a pak je tam měkké a někdy zase "my ženy", tedy naše dámská výprava a pak je tam tvrdé :) doufám, že nikoho nepobouřím svou nerozhodností a nebude se zlobit že to občas píšu tak aobčas tak. Je mijasné, že oficiálně by to neprošlo :D ) Vodopády byly úchavtné, voda příjemně chladná. Zachovala jsem se spíš jako typický Thajec a koupat se v bikinách jsem nešla, pěkně bych se styděla, protože tady to působí poněkud nepatřičně, pokud už trochu znáte thajskou kulturu, spíš jsem se občas spolu s místními smála odvážnosti "bílých tlam". Kdybych byla s jinými turisty, nebo s taťkou, asi bych to neřešila, ale jak se člověk vcítí do své skupiny, tak se mu ke zvykům cizince moc přistupovat nechce. A tak jsem si stejně jako ostatní namočila alespoň nožky a úplně mi to stačilo :)
Cesta zpátky byla rychlejší než ta do kopce, jak jinak a my už seděli v sutě a vyrazili vstříc dalšímu dobrodružství. Meen mezi tím vymyslela informační hlášení - vždycky řekla "Next station:...." a doplnila co přijde. Vtipný na tom byl ten styl hlášení v metru. Příští stanice: Dejvická, konečná stanice, prosíme, vystupte". Trochu jsme se vzadu s holkama prospaly jak to šlo a další zastávkou bylo filmové studio Prommitr. Nevím, jestli jste v takovém filmovém studiu, tedy konkrétně místě všech rekvizit a domů a prostředí, kde se natáčelo byli, ale je to celkem pecka. Já byla s HKS na exkurzi v ČT, ale tohle bylo jiné. Na jednom place bylo vytvořeno několik vesnic z různých částí světa - thajská, barmská, čínská, kambodžská...natáčel se tu především v Thajsku velmi, ale velmi populární historický film o králi Naresuanovi. Má dokonce několik pokračování. A je relativně nový, myslím že z roku 2007.
Chodíte areálem plným historických předmětů a domů, replik..vše vypadá hodně realisticky, ale když přijdete blíž, tak kameny nejsou kameny, ani stromy, ani domy, nic není pravé, všechno je jen umně nasprejovaný polystyren. Už jsem to viděla v ČT trochu se spolužáky, ale v mnohem menším měřítku. Tohle byl úplně celý vytvořený svět se vším všudy a vy jste v něm chodili. Tohle vytvořit je prý stálo několik stovek milionů bahtů a proto je to teď otevřené veřejnosti, aby se peníze alespoň trochu vrátily. Fotek jsme udělali nespočítaně, zahráli jsme si na vládce, princezny, vězně, bojovníky, gejšy, no na co si vzpomenete :) A srandy bylo kopec :)
Už se stmívalo a já pořád doufala, že most bude. A taky že jo, byla to hned další zastávka :)Most byl sicepodle očekávání osvícený barevnými světýlky, což dost ubíralo na jekékoli historické atmosféře...ale i tak mě příjemně překvapil a myslím, že navzdory tomu, jaká z toho byla udělaná "atrakce", tak se povedlo udělat i několik fotek, kterými bych neznevažovala smutné události, které stavbu tohoto mostu, jak jsem v jednom z minulých příspěvků psala. Pár fotek snad i vystihovalo náladu a ponurost, kterou most vyzařoval...prostě realita mě celkem příjemně překvapila a to jsem byla připravená na sebevětší kýč :) Tak možná jak jsem si úspěšně snížila očekávání, tak to dojem dobře dopadl.
Ještě jsme rychle za tmy zastavili u II World War cemetery a nakoukli za plot na vzorně vyrovnané náhrobní kameny vojáků z drhé světové. Bylo jich tam opravdu vělké množství a Thajci se podle všeho bojí na takových místech duchů. A tak jsme jen nakoukli a jeli dál, už na večeři :)
Popravděm se dokonce ozvalo kručením moje břicho a tak jsem měla i radost a chuť. Donesli malou hostinu - velkou rybu, (pro který má podle všeho Thapanee slabost), rejžičku, omeletu, zeleninu, omáčky...no prostě jsme se nadlábli jak se patří :) S plnými břichy jsme pak už jeli asi hodinu a půl zpět, kde mě v "mé vesnici" vyložili a já jak asi víte, ještě stihla uploadnout nějaké ty fotky a pak jsem umřela vyčerpáním :)
Žádné komentáře:
Okomentovat