Den 40. - pondělí: nový týden, nové zprávy, nová cesta

Dnešek uběhl celkem jako voda, stejně jako víkend. Podařilo se mi nějakým zázrakem o přestávkách úplně vynechat čtení i koukání na videa a využila jsem ten čas mezi vyučováním k tomu, abych nějak vytvořila testy na pátek a taky věděla tedy, co mám s dětmi opakovat, aby to nějak slušně napsali. Přecejen mám výsledky předat ředitelce, stejně jako tabulku se srovnáním výsledků pretestu a posttestu a tak je tak nějak i mém zájmu, aby v nich něco zůstalo a já měla alespoň trochu pocit, že jsem tu něco málo zanechala, že po mně zbyde i když nepatrná, tak přecejen stopa :) Taky doufám, že si na mě děti uchovají fajnové veselé vzpomínky, protože mě tu je fajn a bude mi sakra ouzko, až to tu budu opouštět. Ale čeká mě dovolenka a pak další dobrodružství, není proč si zoufat :)

A tak se mi povedlo během dneška vytvořit předlohy všech 4 testů, které jsem potřebovala a z toho mám fakt dobrý pocit :) Teď ještě aby děcka věděly, o co jde :)

Další pro mě hodně dobrou novinkou je to, že v sobotu vyrážím s Thapanee a Jonglak (její kamarádkou) na průzkum provincie Kanchanaburi. A co že to znamená? Znamená to, že uvidím Most přes řeku Kwai - ten most, o kterém píše ve svém válečném románu Pierre Boulle (kniha je z roku 1952) a ten, o kterém je natočený stejnojmenný film (z roku 1957). Román i film jsou založeny na skutečných událostech, ovšem velké množství událostí je smyšlené a některé skutečnosti jsou pozměněny. Například řeka, přes kterou most vede se ve skutečnosti původně jmenovala Mae Khlong - dnes nazývána Khwae Yai (Thajci ji kvůli filmu byli nuceni přejmenovat) a ústřední postava příběhu - plukovník Nicholson - se ve skutečnosti jmenoval Phillip Toosey a byl úplně jiný než kniha říká...nebyl tak čestný a odvážný jako smyšlený Nicholson. Pravděpodobně, pokud by se zachoval jako v knize, tiše by se ho zbavili. Toosey se narozdíl od Nicholsona necítil nijak povinen Japoncům pomáhat a naopak se snažil stavbu mostu oddálit jak jen to šlo.

Jedno je ale jasné - jde o most, který byl postaven kvůli železniční dráze mezi Myanmarem (tehdejším Barmou) a Thajskem (tehdejším Siamem) (Burma - Siam railway), což byl Japonský projekt. Této dráze se dnes říká "železnice smrti". Celou trasu stavěli zajatci (Britové,Dánové a Američané) a samožřejmě ještě více civilistů thajského, barmského a malajského původu, kteří byli k práci donuceni. Kvůli těmto nuceným pracím, levné pracovní síle a strašným pracovním podmínkám zemřelo během projektu na 13 000 zajatců, kteří byli pohřbeni pod železnicí a 80 000 - 100 000 civilistů.



Most samotný byl postaven mezi léty 1942-43. Za jediný rok se postavil most, který by jinak trvalo postavit třeba 5x déle...Ve skutečnosti prý byly pracovní podmínky ještě mnohem horší než jak je popisuje kniha. POkud víte jakékoli doplňující info, pište, budu ráda, alespoň si před cestou doplním vzdělání :)

Dnes se z toho stala vlastně atrakce...Na jednu stranu bizarní, na druhou poučné. Takováto místa mají v sobě něco zvláštního. Hřbitov, který se stal nesmrtelným. Celková podívaná je dnes prý celkem kýč, ale mě zajímá nádech, atomosféra, pokud znáte historické souvislosti...Místo, kvůli kterému zahynulo tolik lidí vlastně naprosto zbytečně (most byl později, relativně krátce po dokončení zničen).

Pokud někdo četl knihu, budu ráda, když doplní svůj názor na ni, já se na to teprve chystám. Před lety jsem určitě viděla film, ale zrovna se mi stahuje, abych se trochu více dostala do obrazu a tak pokud by někdo z vás chtěl se mnou na dálku alespoň trochu prožívat mé putování, pusťte si Most přes řeku Kwai a napište co vy na to.

Každopádně jsem ráda, že mám tu možnost tohle místo nasáklé historií (i když tak násilnou jako je druhá světová válka) navštívit a udělat si vlastní názor. Samozřejmě že sobotní výlet nebude jen o tom a tak se těšte se mnou :)