Den 79. a 80. - pátek a sobota: Sochy a BROMO!!!

fota z Broma ZDE

Začnu pátkem. Spala jsem dlouho, abych nabrala energii na další den, protože jsem věděla, že z pátku na sobotu se žádný spánek konat nebude...Ale tak jako tak, v půl druhé byl sraz před ekonomickou fakultou před univerztou. Byli jsme tam všichni, tak jak mi psala Utari den předtím a stejně tak mi Utari napsala "Where are you?":D veselý...Ale dorazila a my jsme vyrazili směrem na art class.

Art class znamenalo to, že nás odvezli za město do vesničky, kde u pole žil sochař. No, tedy...prostě indonésan, který vyráběl sošky z vlákniny a my jsme si to mohli vyzkoušet také. Bylo to zajímavé, smíchali jsme cosi s konzistencí průsvitného tekutého lepidla s takovou moukou a přidali pár kapek katalázotu a potom jsme to nalili do formiček, občas jsme museli štetcem dotahovat detaily. Nejdřív se do formičky nalila jsem tenká vrstva hmoty a roztřela se štetcem a chvíli se čekalo, potom se dolil zbytekj a čekalo se, až to zatvrdne. Mě to potom konzistenci lepkavého vosku nebo tak.

Někdo se zajímal víc, někdo míň, ale všichni jsme si odnesli nějakou tu malou sošku, já mám dokonce dvě: draka (to je moje čínské znamení) a takového jejich ducha jednoho, nedá se to dost dobře popsat, něco jako totem :)

Pokud jsme chtěli, aby byla soška o něco pevnější, přidávalo se ještě tzv. fiber glass, neboli vlákninové sklo, které se přidalo do formy. Zajímavé to bylo, to se musí nechat a mě osobně to i bavilo :)

Potom byl přesun zase zpět do města, rozdělili jsme se na dvě skupiny, ti, co chtěli jít na představení/exhibici naší školy (Janine, Jeff, Paulo a já) a ti, co raději jeli do hostfamily pro věci na Bromo. Stavili jsme se s týmem jedna na večeři a dala jsem si za dvacet korun fried rice (té se tu říká nasi goreng) a byl jí kopec!! Byla trochu pálivá, ale jinak moc moc dobrá, ale i tak jsem to celé nesnědla a něco nechala Paulovi, ten sní cokoliv asi.

Potom už konečně s nejakým tím zpožděním jsme okolo sedmé večer dorazili na exhibition, kde už probíhalo první představení dětí o boji za bezplatné školství a následovaly ještě další dvě - o otci a synovi a pak ještě jedno. Mr. Chandra byl moc rád, že jsme přišli, hodně fotil a tak. Kolem podia byly ještě dvě různé výstavy, kde uprostřed jedné byla moje mimozemšťanka s mozkem a tak :) Tak jsem měla radost, že se to očividně líbilo, určitě sem hodím fotku, ať vidíte, jak ta šílenost vlastně vypadá.

Po skončení třetího představení byl čas na poděkování a všichni mluvili do mikrofonu a děkovali a pak dali mikrofon i mě, tak jsem měla malý proslov o tom, že jim děkuju a že jsme je sledovali a snad i trochu pomohli a že prostě to pro nás bylo něco nového a vyjímečného :) Všichni měli velkou radost :)

To už bylo ale okolo půl desáté a měla nás vyzvednout Utari a pořád nic...a tak jsme různě psali a volali a nakonec přijel její přítel s jeho autem a dovezl nás na smluvené místo srazu, které bylo u McDonalda v Malangu. Tam už byli snad úplně všichni. Ale i tak se čekalo až do půlnoci, až se vyrazí. Mezitím jsme s holkama ukecaly Zaida, aby nám každé koupil zmrzku :D já jsem o to doopravdy nestála, myslela jsem, že prostě jen blbnou a nemyslej to vážně, ale pak fakt šel koupi zmrzku :D tak jsme mu poděkovaly.

No, různě jsme povídali a tak a o půlnoci jsme konečně vyrazili směrem Bromo! Jeli jsme ve dvou minivanech, každý pro nějakých 11 lidí. Chvíli se ještě v autě povídalo, Ikhvan nám i zazpíval v indonéštině :D ale potom pomalu všichni začali usínat...Mě to moc nešlo, ale se sluchátkama v uších a s dobrou hudbou utíkala více než dvouhodinová cesta rychleji...neměla jsem pořádně místo na nohy, a tak to nebylo lehký se pořád nevrtět a snažit se najít pohodlnější polohu..Ale nakonec jsme vyjeli spooooustu serpentýn a před půl třetí ráno dorazili na mal parkoviště ještě kusod vrcholu. Bylo nám řečeno, že musíme čekat do 3:30 přes hodinu než otevřou bránu. A tak jsme si skočili na místní turecký záchod, koupili si dvacku čepici od místních a čekali :)

Všichni říkali, že tam bude už velká zima, ale podle mě tam bylo tak okolo 10ti stupňů, prostě nic strašnýho...myslela jsem si, že bude trocha výstupu, pořádnýho hiking, záběr na tělo, aby potom ten výhled a hlavně fotky byly o to vzácnější..ale prt :D Nastoupili jsme do dvou džípů, které nás po malých serpentýnkách za dvacet minut dovezly až úplně pod vrchol a pěšky jsme došli maximálně půl kilásku! Žádná fyzická námaha se nekonala, ale Indonésané si i tak stěžovali trochu :D

Zima tam byla asi tak stejná jako dole, nic hroznýho, ostatní si pronajímali bundy, ale já se na to vykašlala a dobře jsem udělala. Nahoře byla tma jako v....jediné, co jsem rozeznala, že tam byly lavičky a plošinka s výhledem. Dorazili jsme tam asi ve čtvrt na 5 ráno a čekali jsme na východ. První světlo přicházelo okolo páté hodiny a pak ho pořád přibývalo. Fotila jsem jako divá, taťka mi předtím poradil jak (nízké ISO, dlouhý čas, samospoušť a hlavně vytvořit si něco jako stativ, prostě aby se foťák nehýbal, porotže při tak mále světla nemáte šanci fotku udržet, aby nebyla rozmazaná). A tak jsem vzala dvoje sušenky, jedny menší a jedny větší. Podepřela jsem jimi objektiv a foťák položila na sloupek co byl nejvýš.

Asi jsem svojí pípající samospouští ostatní dost prudila, ale já byla tak mimo a tak nadšená, že mi to bylo jedno :D Když už mi přišlo, že z tohohle úhlu mám asi po hodině fotek dost, přelezla jsem jinam, podlezla zábradlí a vylezla na poněkud nechráněnou plošinu, kde byli i profíci s foťáky a stativy. Jak mnou byli fascinovaní,tak mi udělali místo a já si sedla na římsu a fotila jak to šlo, tentokrát bez rušivých elementů jako zábradlí nebo lidi, prostě jen čirý výhled.

Celkový výhled a vůbec ta úžasnost toho, co se přednámí s přibývajícím světlem nořilo ze tmy, je nepopsatelná...Nic takového jsem v životě neviděla, ostré hrany sopek, mlha v kráteru, kouř valící se z jedné z nich v dáli...jako v pohádce nebo v nějakém fantasy filmu...Fotila jsem co to dalo, tady by taťka zblánznil, říkala jsem si! I Míša, ten by se toho pohledu nemohl nabažit...Konečně jsem pak vylezla z římsy znovu na plošinu, kde už mě ostatní hledali a tak jsem taky vyfotila skoro každého se sopkami v pozadí :) Vůbec se mi to místo nechtělo opouštět...ale že prý pojedeme dolů, do kráteru! Tak to potom jo!

Cestou jsme si okolo sedmé ráno dali instantní polévku, která zahřála a jeli po mnohem horší cestě než ta, která byla nahoru dolů, dovnitř. Abych vám to upřesnila: Bromo je velikánský kráter, uvnitř kterého jsou další dvě nebo tři sopky...Takže něco neskutečného. Džípem jsme sjeli za velikého drncání a občasného zastavování kvůli ujištění, že nám nevypověděly brzdy službu, až dovnitř, do kráteru, do velké plochy plné sopečného prachu. Tomu místu se říká poušť a taky to tak vypadá až na to, že kolem vás jsou sopky.

Jeli jsme pouští chvíli džípem apotom jsme zastavili u jiných džípů a velkého stáda koní. Ukázalo se, že si můžete za 50 000 rupií pronajmout koně na cestu na nedaleký kráter sopky. A za dalších 50 tisíc zpět. Nejsem velký fanda koní, moje sestra je v tomhle oboru přeborník...Koně jsou pro mě krásná, respektuhodná zvířata, ale jezdit na nich..to není pro mě, asi na to nemám dostatek odvahy...ráda bych si koně hladila třeba celý život, ale sednout na něj a jezdit by pro mě bylo asi tak těžké jako moje překonání strachu ježdění na motorce..a popravdě, jedno překonávání sebe sama už stačilo..Ale říkala jsem si, že tady na tom místě a s těmihle možnostmi jsem jenomjednou v životěa že to přeci musím zkusit. Rozhodování mi trvalo jen pár vteřin než jsem se rozhodla, že jednu cestu zkusím! :)

Ani jsem se na začátku nebála, nahoru na koně mi pomohl jeho majitel, že bych se tam vyhoupla jako laňka, to teda fakt ne :D No a potom jsme jeli, začala jsem mít strach, když se dvakrát vzepjal, nelíbila jsem se mu...bránila jsem se, snažila jsem se sedět pořád rovně a bolelo to..tak jsem pochopila, že se musím úplně uvolnit a přizpůsobit se jemu,jak jde a potom i kluše a bylo to lepší mnohem. Pak znovu strach, když šel prudce nahoru do kopce, že se prý mám zaklonit..no dobrý...al zvládli jsme to já i kůň, trochu jsem ho chudáka toho krásnýho zvířete litovala, že musel mít na zádech takovou bečku, asi na to nebyl zvyklej...hodnej koník..

Zastavili jsme pod vrcholem a zbytek se musel dojít pěšky. Počkala jsem aspon na Lukasze a šli jsme nahoru po úzkých, nejištěných schodech, navícna nich byla někde velká vrstva sopěčnýho prachu, takže to šlo pěkně špatně a klouzalo to...ale odhodlání bylo velký. Myslela jsem, že nahoře bude vlastně prostě jen velký kopec  tím pádem výhled, ale on to byl převis kráteru! Jakmile jsem ušla poslední schod, otevřel se přede mnou neuvěřitelný výjev hlubokého kráteru! Nedá se to úplně popsat, velikánská, strukturovaná díra, ze které vycházela pára...okraj nebyl vůbec ničím jištěný ani chráněný, celé to bylo sakra nebezpěčné a mě se klepaly ruce, ale byla to nádhera...stačilo by popojít půl metru a jste tam...sráz byl pěkně příkrý a mě první co napadlo, když jsem se trochu probrala z šoku, že to musím okamžitě vyfotit!

Ještě rozechvělýma rukama jsem chytla foťák, který mi visel na ruce a odendala víčko a jak se mi třásly prsty, tam mi vyklouzlo a v dalších vteřině už jsem jen bezmocně koukala jak se řítí a kutálí dovnitř do kráteru...pěkně mě to mrzelo, není to zrovna nejlevnější věc, bylo mi z toho pěkně smutno a foťák dlouho bez víčka být nemůže, není to vůbec dobré, navíc jsem byla v poušti plné úplně jemného prachu, který byl všude! Trvalo mi dlouho, než jsem to rozdýchala a přesvědčila sama sebe, že to bylo jen víčko a že můžu být ráda, že to nebyl celý foťák nebo třeba i já...Na vrcholu jsem ale ve své nervozitě vydržela jen dalších pár minut a pak hodně opatrně slézala po schodem zase dolů, jelikož tímhle směrem to klouzalo mnohem víc. Mikinou jsem se snažila obalit foťák, aby prachem utrpěl co nejméně, za to já prach měla v očích, v puse...ale i přes tohle všechno, kdyý jsem se rozhlédla kolem sebe, připadla jsem si jako Alenka v říši dívů, jaká to byla nádhera.

Řekla jsem si, že když už, tak už a fotila jsem o sto šest a snažila se vycucat z toho pocitu ohromění co nejvíc. To prostředí bylo prostě jako z nějakého epického příběhu...jako ty nejlépe udělané velikánské filmové kulisy na světě. Jak jsem si říkala v posledních měsících, že můj život ja teď trochu jako z filmu, tak teď to teprv nabralo velikost. Fotky z toho přecejen něco zachycují, ale osobní dojem je k nezaplacení a i kdybych si tu třeba vypsala duši, tak to nedokážu dostatečně popsat...koně, hory, sopky, pouštť, prach, ale i zeleň, pocit že se svět kolem vás točí a uvědomení jak strašně maličcí jste, kdyžpříroda dokáže stvořit něco tak spektakulárního jako tohle...

Něco jsem i natočila, ale i tak to není ono jako zážitek na vlastní kůži...I tak vám chci trochu toho pocitu přivézt a podělit se s vámi o něj :)

Dolů z úpatí sopky jsem šla pěšky, fotila jsem, snažila se ochránit foťáček jak to šlo a jen nasávala atmosféru..jedna z těch chvílí,kdy opravdu cítte, že žijtete, že žijete naplno :)
Přepadla mě myšlenka, že i kdybych tu měla zažít jen tohle, tak navzdory všemu trápení a překážkám to za to prostě stojí!

Cestou zpět stál v poušti ještě malý hindiustický chrám. Lidé z hor jsou  totiž v téhle čáti Indonésie, poblíž Bali povětšinou hinduisté. Chrám byl zavřený, ale i tak měl své kouzlo. Až teprv, když jsem došla pře půl destáou ráno zpátky k džípu, kde jsme měli sraz, tak na mě padla únava...tolik vjemů, tolik energie...absence spánku se začala projevovat...

Když všichni dorazili,, řešilo se, jestli se ještě pojede k vodopádům, ale nakonec se drtivá většina shodla, že už na to nemáme energii a hlavně bychom si to patřičně neužili a pojedeme zpět do Malangu. Jeli jsme zpět pouští džípem, ale asi uprostřed cesty se porouchal a muselo se opravovat. Naštěstí to trvalo jen chvíli a jelo se dál. Po té šílené naprosto rozkopané silnici, co jsme jeli dolů jsme jeli zase pěkně zpátky nahoru a bylo snad ještě hoší. Každý se asi alespoň jednou o něco třísknul, jak auto skákalo a tancovalo. Dovezlo nás až zpět na mělé parkoviště, kde už čekaly naše minibusy a vyrazili jsme na cestu zpět.

Snad všichni okamžitě usnuli, i v těch nejnepohodlnějších polohách, jak jsme byli odrovnaní...Občas jsem se zpocená probouzela a pálily mě nohy v ponokách, protože pod nimi (a pod podlahou) byl rozpálený motor. Cesta zpátky trvala o dost déle, protože cesta byla hodně ucpaná a my stáli ve frontě, ale popravdě mám stejně z celé zpáteční cesty jen takové záblesky, jak jsem se probudila a hned na to zase upadla do komatu...

Když jsme konečně dojeli do Malangu, zpět k McDonalds, dali jsme si všichni něco nezdravého k jídlu a nejvíc mi snad bodla ta Cola s ledem! Zpátky do hostfamily to byla štreka, ale šla jsem s holkama pěšky, když výlet, tak pořádný a se vším všudy :)

Tady jsem už potom vletěla do sprchy, bylo mi absolutně jedno jak moc špinavá je nebo jak ledová je voda a potom jsem usnula tvrdým, hlubokým spánkem asi na dvě a půl hodiny, než jsem byla schopná sebrat sílu otevřít víčka...

Co dodat, Bromo prostě opravdu stálo za to! :)