9.11., pátek: Film production

 

Tak dneska vstávačka ještě o něco dřív než jindy, okolo 5:20…Sprcha atd…A potom už šup nejdřív do školy, setkat se setudentama, kteří pracují na filmové produkci a je jich cca 24 a potom I s nimi na místo natáčení. Je to celkem blézko Chandrovo současného domu, ale hlavně na místě jeho bývalého bydliště.

Když byl ještě Godwin v Sisčině bříšku, tak protože nějak nebylo moc peněz na to stavět dům nebo tak něco, chtěli si vzít jen nějakej levnej nájem a šetřit na dům. Proto šli bydlet do domečku, který stojí asi tak 2-3 metry od kolejí. Každých asi tak 40 minut tudy projíždí vlak a dělá to neuvěřitelnej rámus. Jen si představte, že vlak jezdí I v noci a jede jen 3 metry od vaší hlavy…Nicméně nájem byl hodně nízký a tak to vzali. Bydleli tu dva roky, než se přestěhovali na místo, kde už se dalo nějak žít, kde teď mají svůj současný domek u pole.

No a právě tady u kolejí se natáčí první záběry krátkého studentského filmu tvořeného studenty Cor Jesu. Celkem to bude trvat 3 dny – pátek, sobota, neděle. Ráno jsem si říkala, co tu dělám, stejně s ničím moc nepomůžu, nikomu nerozumím, můžu jen tiše pozorovat a na to, že v plánu je tpčit od 7 od rána do noci, nevím, jestli to byl nejlepší nápad.

Ale pak jsem se trochu rozmluvila se studenty, I byla sranda, šílený vedro, šla jsem se projít a koupila Chandrovi Colu, ať ho to trochu vzpruží, od rána tu pobíhá a pomáhá jim všem. Vlastně by si měli všechno studenti udělat sami – režii, produkci, kameru, kostýmy, líčení…ovšem je jasný, že to je jen teorie a v praxi potřebují dost pomoct. I tak si to ale všechno dost užívají. Ti, co zrovna nemají co na práci, tak blbnou u kolejí, dělají si prču jeden z druhého. Jsou tu studenti ze 3 různých tříd, tak se I poznávají navzájem.

Krátký film má být v konečném efektu o chlapci a děvčeti z nižší společenské třídy žijící tady u kolejí, kteří vyrůstali bez táty. Proto jejich jediná opatrovnice je jejich nemocná matka. Děti jsou ale dost v čudu – syn tráví hodiny a hodiny hraním videoher a dcera je chycená ve světě prostituce a závislá na nakupování nových a nových věcí. Všechno vyvrcholí tím, že matka už to nezvládne, dostane mrtvici a zemře. Až teprve potom si děti uvědomí, co se stalo a že se teď musí vypořádat se životem sami…Celkem síla.

Natáčení probíhá, do toho začne pršet a atmosféra je ještě hustší a lepší, když do vydatného deště přejíždí burácející vlak, fakt to stojí za to. Canting vybrl tohle místo moc dobře. Po dešti je hned mnohem lepší vzduch, není takové dusno a taky se příjemně ochladilo. Hm…užíváme si atmošku a natáčení posledních scén…

6.11., úterý: Sragen

 

Vstávalo se na 8, což bylo na domácí děsně pozdě a na mě děsně brzo, takže prostě kompromis proběhla snídaně, kterou jsem si ale dala jen úplně malinko, jelikož mi pořád ještě bylo po včerejšku nějak zle…Vzali jsme dvě motorky, na jedný jsem jela já s Chandrou, na druhý Siscy bratr a jeho kámoš.

Cesta úžasná, všude kolem zelený políčka rejžový, občas kukuřice, vesnický domečky a každodenní život…opravdu jsem si to užívala. Akorát když jsme stoupali, tak to slabá půjčená motorka moc nedávala…a tak došlo až k tomu, že prostě vypověděla službu jednou a já jsem musela kousek do kopce pěšky. Potom jsem ale zas nasedla a jelo se dál…no ovšem přišel další větší kopec amotorka odmítla takovou evropskou váhu táhnout. Šla jsem kus pěšky a potom mě vzal ten brácha, který měl silnější motorku…Jeli jsme celkem dlouho, ale asi tak půl kilásko před koncem už to nedávala ani tahle druhá silná motorka. Bylo to stoupání 45° a prostě jsem to musela dojít pěšky, nedalo se nic dělat.

Ale nebylo to nic až tak hroznýho, aspoň trocha pořádnýho pohybu. Nahoře čekal chrám Candi Cetho – starší než Borobudur. Hmmm. Byl hinduistickej a měl něco do sebe, hlavně se mi líbily různý sošky a podobně. Voněly tam vonný tyčinky a to je prostě moje Taky jsem ležela výtečná kočka na střeše schovaná mezi taškama, tak tu jsem musela hned vyfotit. Kus pěšky od tohohle chrámu byl jinej chrám zvanej opičí – prý tam měl sídlo kdysi Hanuman. šlo se cestou přes vyschle vodopád a potkali jsme dost dobrý červený brouky lezoucí po stromě.

Chrám byl tak nějak zarostlej, opravdu v džungli, nádhera. Ještě jsme se šli projít kousek džunglí dál, mrknout na stromy a kdybychom potkali jiný zvíře, ale nic extra. Potom už pomalu zpátky, tam jsme potkali zas jiný brouky, dost dobrý, velikánský. Nasedli jsme na motorky a jeli směrem zpět. Cestou jsme dvakrát zastavili na fotky s čajovými plantážemi, které byly v horách všude a s krásnou přírodou.

Asi v plce cesty zpět jsme zastavili u domečku, tam prý bydlí další příbuzní. Byli moc milí, dostali jsme ten jejich sladkej čaj, nějaký sladkosti – třeba zelenej pudink (teda něco mezi želé a pudinkem a je to z rejže, zkuste si to představit), dřív jsem na tyhle jejich sladkosti moc nebyla, ale teď už mi začaly dost chutnat Hlavně když je tam příměs kokosovýho mlíka, to je potom to pravý ořechový

Dokonce pak ještě jeli koupit pro každýho nudle s kuřetem – polívku, taky moc dobrý. Potom už zpááátky až do “tradičního” domku. Tam jsme chvíli pobyli, vzali jsme si ručníky, mýdlo a věci na převlečení a že prý se jede do místních lázní. Hmm, to jsem zvědavá.

Byli jsme tam na motorce za chvilku a že prý v té vodě je příměs stříbra a to je dobré pro tělo či co. Fungovalo to tak, že jste si zaplatili 2000 (4 Kč) a potom jste mohli na hodinku do vlastní soukromé vany s napuštěnou léčivou teplou vodou. Takže každý měl svojí vlastní místnůstku, kde byla jsem ta vana a zrcadlo a věšák na ručníky, vypadalo to takhle:

Tam jste se normálně svlíkli do naha a vlezli si do tý vany (teda mě trčely nohy ven) a jen si tam tak leželi a čekali, jak voda pomalu stydne. Je fakt, že to tam trochu zasmrádalo čůránkama z odpadu, ale jinak voda byla čistá a všechno a já už jsem dost dlouho neležela ve vaně, tělo si trochu odpočinulo a bylo to fajn. A tak jsem pak vylezla, potkala se venku s ostatníma, chvíli jsme ještě zevlili, protože tam byly houpačky, ale pak že jedem zpátky.

Jenže trochu problémek, Chandry půjčená motorka měla píchlý zadní kolo. Takže ho táááhnul s mojí menší pomocí až k nejbližšímu “rychlo-auto-mechanikovi” a tam jsme asi hodinku čekali než se to vymění. Nijak extra to nevadilo Tady

PO úspěšném spravení duše a zalepení díry jsme jeli pomalu zpátky, trpchu jsme se s CH. ztratili, ale pak jsme našli cestu a dobře to dopadlo.

Večer mě ještě vzali do domu dalších známých, všichni měli zájem komunikovat, ale anglicky neuměli bohužel ani slovo, takže dost často se stávalo, že bylo prostě ticho trapný a já jsem tam seděla tiše a nebo jsem prostě jen poslouchala jejich rozhovor a zase já nerozuměla ani slovo. Nabídli ale kávičku (tu černou se spoooustou cukru) a potom že mi ukážou keris. “Keris” je indonéská tradiční “zbraň”, víceméně předevšém předmět, ve kterém vždy žije nějaký duch. Vypadá jako krátký mečík a má dřevěnou rukojeť, která je dost asymetrická. Takže když mi řekli, že ten měčík může stát na špičce, tak mi to logicky přišlo nemožný.

Bylo mi ale vysvětleno, že stačí přesvědčit ducha uvnitř kerisu, aby přesvědčil mečík stát a bude stát. A že mi to ukážou. Trvalo to nějakou dobu, ale nakonec se jim to opravdu podařilo! Nevěřila jsem vlastním očím. Říkali, že pouzdro, dokterého se keris dává, je jakýsi jeho domeček a proto duch nechce být nikdy od domečku daleko, proto když se keris staví na špičku, musí být blízko pouzdra. A opravdu. Trochu to vypadalo, jakoby se o pouzdro mečík opíral, ale I kdyby, nemohlo by to takovou váhu udržet. Takže jsem koukala před sebou na naprosto nelogický úkaz a říkala jsem si, žw to je asi poprvé, kdy mi někdo podal nějaký důkaz o určité magii a mystice.

Dočíst se toho můžete všude kvanta a lidi vám taky napovídají o mystice spoustu věcí. Ale vidět projev naživo, to je něco jinýho. Potom jsem si k tomu sedla, jak mi řekli a dala jsem ruce kolem. Okamžitě jsem cítila v dlaních teplo, energii okolo mečíku. Jedinečný zážitek

Už se ale opravdu připozdilo a my museli zpět do domu, tam se rychle sbalit a šup jet počkat na bus. Bus celkem v pohodě, jen jsme seděli úplně vzadu, takže to s námi dost házelo. Poslouchali jsme hudbu, akorát Chandru strašně bolela jedna ruka. Vysvětlil mi, že jak se snažil keris postavit, tak kus toho ducha se snažil přejít do něj a ovládnout ho. Proto to tak bolelo. Chandra ho ale v sobě samořejmě nechtěl a tak to pěkně bolelo. Řekl mi, že ho během dalších 3 hodin nesmím nechat usnout, jinak tomu nedokáže vzdorovat a duch by pronikl moc hluboko do těla. Tak jsem mu hrála do uší samý tvrdý písničky a ještě mu tam tancovala pomalu, ale pomohlo to za pár hodin bolest konečně ustoupila.

Cesta byla šíleně dlouhá, vyjeli jsme okolo 10 večer a v 5:30 cca dorazili do Malangu. Protože bylo moc ráno na angkoty a hlavně Chandra spěchal a pro nás nemohl nikdo dojet, tak jsme si museli vzít taxíka.. A pak už jen sprcha a spáááááááánek skoro celý den

5.11, pondělí: Prambanan a cesta z města

 

Vstávačka zase celkem fuška, a to jsem si myslela jak se tu vyspím No nevadí, I tak jsem prostě vstala až v 10 a hotovo. Kašlu na to. Však on se ten Prambanan stihne. PO snídani, která byla fajná, opět rejžička, ostatně jak jinak, jsme už pádili na bus a místní bus za 3000 IDR nás dovezl až k Prambananu! Teda, msueli jsme ještě pěšky pěknej kus dojít, ale I tak to bylo blizoučko a hlavně levně.

Bylo pěkné dusno, vedro, hned někde u vstupu jsme rychle pořídili novou vodu. Vstupenky finančně podobného rázu jako předešlý den, ale opět se uplatnila sleva na ISICa a tak jsem zas platila “jen” okolo 90 000 IDR. Chandra samosebou o dost méně, řádově kolem 20 000. No a potom už honem dovnitř podívat se na další chrám Jen od žaludku mi nějak začalo být špatně…že by to bylo tou ranní vátečnou, ale pěkně ostrou snídaní? Hm…sákriš…no nic, to se vydrží. Prambanan byl impozantní, několik staveb ve tvarku artyčoku jak tomu ráda říkám, tyčíčích se do výše. Do jednoho, toho největšího chrámu se dalo vejít jen s bezpečnostní helmou na hlavě. Vypadali jsme v ní oba jako blbečci, ale co, aspoň byla sranda Šli jsme tedy dovnitř a fotili, ale mě bolelo břicho čím dál tím víc, až jsem prostě naférovku řekla Chandrovi, že musím jít někam na záchod, že se omlouvám, ale nedá se nic dělat. A tak jsme museli jakoby ven z toho areálu a byla tam cedule v indonésštině něco něco..”di area zone”, no a jak mi bylo blbě, tak jediný, co jsem četla bylo “DIAREA ZONE”, prostě se nedalo nic dělat

Návštěva záchoda pomohla dosti a tak jsme se rozhodli, že půjdeme ještě zpátky. Zase jsme něco nafotili, ale nakonec musel na záchod I Chandra, taky mu bylo pěkně blbě a I když se mi dušoval, že taky je mu zle, ale on to se svýmindonéským žaludkem dokáže ustát, tak to stejně neustál a tak jsme “průjmovou zónu” oba dodrželi

Vedro, žíža a tak jsme po návštěvě muzea už šli koupit další vodu a zase pěšky zpátky k busu a tím zpět na hlavní ulici Malioboro, kde byl náš hotýlek. Dohoda nakonec zněla, že se sprchen, sbalíme a odcheck-outujeme a pojede se do Sragenu – cca 4 hodiny daleko, kde bydlí Siscy rodina. Tam, že přespíme a další den navštívíme pár místních aktrakcí.

A taky jsme tak udělali, ještě jsem koupila dřevěný letadýlko pro Owina a Chandra koupil nějaký dobroty pro ty rodiče Siscy a pro učitele. A už se jelo – zpět na velké busové nádraží a odtamtud celkem pohodlným busem až do Sragenu. Pěěěkně dlouhá cesta, ale poslouchali jsme nějakou muziku trochu a povídali, napůl se spalo…Tak jak to šlo.

Vyzvedl nás Siscy bratr na motorce. Mno, je fakt, že motorka to byla malinko větší než tady běžné asijské motorky, ale poprvé jsem jela VE TŘECH DOSPĚLÝCH LIDECH na motorce. Když jsme se tam štosovali I se všema báglama co jsme měli, tak jsem byla dost vysmátá. Ale když jsme pak jeli už pěkně dlouho a mě už se pěkně blbě drželo rantlu, už mi tolik do smíchu nebylo. Ale zmáklo se to nakonec, je pravda, že Siscy brácha jel bezpečně a tak jsme dojeli k domečku v řadě, zatím asi “nejdomáčtější a nejvesničtější” prostředí ve kterém jsem v Indo byla. Fakt pecka.

Zásuvky nebyly, visely jen žárovky ze stropu rovnou na drátu a tak a největší masakr byla koupelna, ta vážně vedla. Neuvěřitelně “tradiční” – takže černá, všude špína, jen lavůrek s vodou a mističkou na polévání, jinak beton a černo…hodně slabý světlo…mám fotku, ale zveřejním

4.11., neděle: Můj vysněný Borobudur

 

Tak je to tady! Den D! Den, na který jsem čekala takovou dobu, na který jsem se nadřela, ale za každou cenu jsem chtěla, aby přišel. Den, kdy uvidím Borobudur – ten obrovský buddhistický chrám světa!

Vzhledem k tomu, že jsme předchozí noc s Chandrou kecali a drbali snad až do dvou, tak se v 8 vstávalo celkem těžko, ale zase – Borobudur! Ten vás prostě probudí

Nebo alespoň mě jo, jako amatérskou buddhistku. Tak jsme se vyhrabali po každodenní ranní sprše z hotýlku a hurá na snídani. Tentokrát dobrůtka, jak jinak než Nasi goreng. Až na to, že byly úplně bez chilli, což bylo dost divný na indonéský jídlo, tak byy výtečný! To správný jídlo jak začít velkej den

Potom už přesun busíkama stejně jako včera, tentokrát zase na busové nádraží. Tam jsme naskočili do prvního busu s nápisem Borobudur. Řeknu vám, bus dělanej hodně, ale hodně těsně pro Indonésany, tím pádem pro mě miniaturní…cesta tam ještě šla, seděla jsem hned za řidičem, složená jako krabička…dvě hoďky…ale já ten Borobudur fakt chci vidět a tak vydržim už cokoli, když jsem tak blízko!

Uf, dojeli jsme na malé parkovišťátko, kde už čekaly místní rikšáci a za 10 000 nás dovezli kousíček před vchod do velkého areálu. Byla jsem děsně napjatá, čekala jsem, že ten monumentální chrám uvidím každou chvíli, ale byl důvtipně schovaný za stromy až do poslední chvíle. Museli jsme ještě koupit vstupenky, což byl vtipnej proces, jelikož pro místní je vstup jinde než pro turisty. Takže jsme nejdříve šli koupit international visitor ticket – ten stojí normálně cca 200 000 rupií – 400 Kč. Uf, celkem drahej špás, ale dyť kvůli tomuhle špásu tu jsem, je to jeden z důvodů, který mě držely při motivaci, když jsem šetřila penízky na celou Asii. Navíc s ISIC kartou hle – poloviční sleva! Super! Pak jdeme koupit vstupenku Chandrovi – řádově 10x levnější! To jsou věci, njn, cizinci jsou prostě ochotní zaplatit I ty těžký prachy, když už se sem dopraví…no nic.., vyřízeno, jdem dovnitř!

Pořád ještě nic nevidím, jen stromy, napětím úplně skáču. Pak vejdeme za zatáčku a je tam! Impozantní, obrovský, nááádherný! Na chvíli se zastavím jak mě to praští do očí! Knedlík v krku z toho dojmu. A jak tak k němu kráčím, pomalu se mi derou slzy dojetí do očí. Ještě že mám na sobě sluněční brejle, protože už se kutálejtiše po tvářích. Dokázala jsem to! Jsem tu! Blížím se k chrámu a svět kolem se tak nějak utlumil a já jsem si prostě jen užívala atmosféru, emoce, opojení místem

Chandra šel za mnou, nijak na mě nemluvil, viděl, že jsem tak nějak ve svém světě. Občas něco vyfotil, ale moc jsem to nevnímala. Obešli jsme dokola každý patro a já jsem si prohlížela skoro jak ve snu buddhistické výjevy na zdech. Nechtělo se mi věřit, že se mi konečně podařilo se sem dostat. Tak blízko k Buddhovi, taková krása. Je mi jasné, že ne na všechny lidi to tak působí, ale mě to nějaký úsilí stálo a zase jsem si splnila další sen – Borobudur

Vystoupali jsme až nahoru, kde jsou všude malé stúpy s otvory a uvnitř jsou schované sochy Buddhy. Pár jich je I otevřených a tak jsem si u jedné z nich klekla a musela se hezky pomodlit, když už tu jsem. Síla, když jsem se zvedla, konečně jsem se konečně začala probouzet z toho mlžného oparu. Došlo mi, že cestou nahoru se se mnou fotilo docela dost lidí. Vím, že jsem se usmívala a nevadilo mi to, ale nějak jsem to nevnímala. Potom ovšem už ano, když jsme pomalu kráčeli dolů, fotila se se mnou skoro celá třída základní školy a po dalších třech osloveních: “Miss, miss, foto, foto!” už jsem si připadal jako exotické zvířátko v ZOO. Prostě už to přeteklo a pak jsem je tak nějak slušně odmítala…

Ještě pěknou chvíli jsme tam vydrželi a já jsem v sobě nechávala doznít ten hezký pocit, že se to povedlo. Hlavní cíl této indonéské cesty splněn

Ještě jsme šli do muzea, kde byly různé sošky, data a informace kdy a jak byl Borobudur postaven, restaurován atd. Povedlo se nnám tam být zrovna v tom největším vedru, okolo 12 a 1 hodiny, slunce pěkně pařilo a mě až pozdě došlo, že mám spálený obličej Ale nebylo to nic hrozného, během pár dní to ztmavne. Akorát budou pěkně opálené brýle Protože byla pěkná žíža a ozval se I hlad, tak jsme si sedli k prvnímu stánku, co jsme našli a dali jsme si soto – polčičku s nudlema a rejží uvnitř a zeleninkou atp. A samozřejmě Es jeruk – vymačkaná pomerančo-mandarinková šťáva s cukrem a ledem. Juhůů

Pak už pomalu k východu, byly už 3 hodiny najednou, což znamenalo, že další plány pro den asi padnou, určitě nepojedeme nikam jinam, protože je na přemisťování moc pozdě (všechno je cca 2 h vzdálené). PAdlo tedy rozhodnutí, že se vrátíme do Jogji, dáme sprchu a půjdem se podívat na dva stromy – dvojčata v Jogje, o kterých kolujepověst, že pokud mezi nimi projdete se zavřenýma očima, tak máte čisté srdce.

Cesta zpět ještě trochu větší masakr než cesta tam, zase od Borobuduru autobusíček menších než asijských poměrů, takže jesm tam nějak zapadla a nehnula se víceméně celé dvě hodiny. Pak rychle MHDčkem na hotel, sprchy, protože se mi přilepuje ruka k tělu a jdeme pěšky ke dvěma stromům. Už byla tma, super atmoška, na indonéské poměry to bylo pěkně daleko – cca 45 minut pěšky. No a co myslíte? Samozřejmě, že se mi to nepovedlo! Asi mám nějaký špinavý srdce nebo co. Zato Chandra prošel, sice jen tak tak, ale prošel, to je teda ale nefér! Chvíli mě to trochu mrzelo a štvalo, ale pak jsem se na to vykašlala, nebudu si kazit hezký borobudurský den

Chandra říkal, že prý mě prostě nějakej duch nebo něco vedlo špatným směrem no. Hm, tak jo. A jelikož už bylo celkem pozdě, dali jsme si véču, moc dobrou – Ayam Obor – je to kuřátko v takové kari-vodičce a rejže k tomu samozřejmě. Každopádně moje kari-úchylka se projevila a moc jsem si pochutnala. PO návratu na hotel jsme kecali ještě dýl než předchozí den, než se konečně mazalo na kutě, protože zítra je přeci ještě v plánu Prambanan!

3.11., sobota: Jogja, here we are!

Okolo 7 ráno jsme konečně tu…na první pohled samosebou nic zvláštního, navíc moje oči jsou poloslepený, čočky protestujou, musím na záchod a udělat něco s očima. Dobrý, po opláchnutí a jakémsi vyčištění zubů, abych se zbavila nepříjemného kysela v puse, je hned mnohem líp. Přešli jsme z jednoho busovýho nádraží na druhý – menší. Tady odtud jezdilo MHD. Byly to takový malý busy rozdělený na kombinace čísel a písmen – například my jsme jeli busem 3A. Byla tam taková malá budka, kde jste si zaplatili 6 Kč (3000 IDR) za každýho a to platilo až kamkoliv, klidně i s přestupem. Nedosatali jsme žádnej lístek nebo tak, ale prošli jsme tuniketem dovnitř do  budky. Tam byly dveře ven a těmi se nastupovalo do busu, který přistavil přesně u nich. Takže z budky uzavřené nalezete přímo do busu, a pak když chcete přestoupit tak jen hupsnete do jiný budky a čekáte na jiný číslo busu. 

My jsme takhle přestupovali dvakrát a celkově cesta do centra trvala víc než 30 minut, celkem vysilující po probděný noci, ale zmáklo se to. Potom jsem rozhodla, že musíme koupit vodu, pak dáme někde na ulici snídaňku a pak ubytko, ať můžeme odhodit bágly a jít objevovat. Voda se sežene lehce a snídaně taky hned u silnice v pohodě :) Dala jsem si na Chandrovo doporučení jakési místní jídlo. Abyste rozuměli, jídla, kultura, jazyk a podobně .- všechno se v Indonésii mění z místa na místo. V Jogje už se mluví zase jinak než v Malangu. Vívce na západ jsou jídla sladší, více na východ zase slaný. Já jsem spíš na ty slanější, ale zkusit se má všechno, Tak jako tak to má hodně daleko do evropské stravy.

 K snídani tedy samozřejmě rýže, jakási omáčka chilli-tempeh-tofu…tak nějak mix čehosi, má to světle žluto-béžovou barvu a jde to :) Už hodně dlouho absolutně nehodnostím barvu ani strukturu jídla, nesnažím se hádat co to vlastně je, prostě to zkusím. A chuť mě oproti vzhledu věštinou příjemně překvapí. Nicméně mi ale Chandra říká, tak jsi v Jogje, máš tady tradiční jídlo, musím zkusit jíst jako Indonésan – tím se myslí rukama. Tak jsem to zkusila a zjistila, že pokud vám řýže náležitě nelepí a nemůžete udělat hroudičku a namáčet jí nebo si jí dát s něčím, tak to není vůbec žádná sranda a chce to cvik a určitý grif, který mě Chandra naučil. Rýži si dáte na konce prstů, přičemž dlaň je ve tvaru mističky. Palec skrčíte jakoby až za rýži a musíte dávat pozor, aby když si dáváte prsty do pusy – aby rýže zase nevypadla –takže pořád v horizontální poloze. Pak už jen palcem jaksi vsunete rýži do úst a smetete jí jakoby palcem z ostatních prstů. Měli by na to udělat obrázkovej návod :D

Pak tedy konečně ubytko – malý, zapadlý hostýlek, malý pokoj s velkoou matrací, přecejen bude konečně místo na vyspání se. Navíc pokoj stojí jen 80 000 na noc (160 Kč). Super. Vybalili jsme, vzali jen to nutné a vyrazili směr holandská pevnost a potom Kraton – sultánský palác v Jogje. Kam jsme dojeli místníma rikšama. Kraton supr i s muzeem, pořídila jsem tam nějaké pohledy i známky a k tomu jsme viděli kousek představení wayang kulit – stínové divadlo a jejich typickou hudbou a figurkami.

Pak už přeprava opět místní rikšou do Tamansari – to jsou sultánovy lázně. Sultán si sem zval svých 47 konkubín. Je tam krráásný veliký bazén a bílými zdmi. Sultán tam také měl soukromou věžičku s postelí a pokojem, kam si vždycky zval jednu nebo dvě vybrané, aby měl soukromí – silně pochybuju, že by slečny vyloženě chtěly být vybrány, prostě to tak bylo a hotovo – musely. Průvodce nám taky řekl, že bydlí v jednom domku hned u Tamansari a že mu zbývají 3 měsíce než ho vystěhujou, že prý to vadí fotografiím a baráčky budou zbourány…Nemaj to jednoduchý ty lidi…Jogja opravdu vypadala jako „Město dovolené“ – tak to řekl Chandra – „city of holiday“. Kulturní město, různí muzikanti na každém rohu, kam se hnete nějaká kulturní akce nebo budova. Potom jsme se vrátli do hotelu, protože jsme byli docela mrtví a taky mě už zase zlobily oči, tak že si vyndám čočky a nechám chvíli oči odpočinout. Skončilo to tak, že jsme zalomili, dokonce asi na víc než dvě hodiny…Taky jsem zavolala s taťkou, tak to bylo fajn. Trochu opláchnout, tady se meju dvakrát denně, protože jinak bych se brzo přilepila sama k sobě. 

Potom jsme se konečně sebrali a vyrazili ven, už bylo ale celkem pozdě, šli jsme na jídlo, začalo ale docela dost pršet. A tak to už nevypadalo, že to někam stihnem. Rozhodlo se tedy, že zkusíme najít někde ve městě čajovnu, kam bychom si mohli sednout, odpočinout, možná zkusit místní vodnici. Jenže Indonésie, ani Jogja, není moc na tyhle věci. Proto to dopadlo tak, že jsem jen dala docela hodně peněz za nějaký taxík a nic jsme nenašli a po hodině jezdění sem a tam jsme se vrátili zase tam, kde jsme byli… Dost mě to otrávilo, protože je snaha šetřit kde to jde a pak takhle zbytečně vyhodím peníze…Chandra se mi upřímně omluvil, chvíli byla poněkud krize, protože mě to z jeho strany trochu zklamalo, nerozumím řeči a věřím mu, že mi tedy pomůže v komunikaci a domluvě věcí. Vysvětlil mi ale celou situaci, bylo mu to fakt líto, prý mu řidič řekl, že ví přesně, kam jede a potom to nenašel, tak zkusil hledat něco jinýho, ale taky nic.. .no prostě, musela jsem to vydýchat, ale večer už to bylo dobrý zase všechno.

Dokonce jsme si dali místní pivo – Bintang, které je typu Pilsner :) Stejně mi pomalu začínalo docházet, že na Lombok asi penízky nebudou, a tak si alespoň užiju Jogju, protože ta stejně byla pro mě hlavní. Za zbylé peníze místo Lomboku vezmu třeba všechny tři – Chandru, Siscu a Owina někde v okolí poslední víkend :) 

No povídali jsme až asi do dvou do rána a ještě jsme skoukli během toho Nedotknutelné, což je prostě boží film :) Pak už spánek tvrdý jako kámen, protože další den se v 8 vstávalo a jede se na Borobudur!!!

2.11., pátek: Vyrážíme

Pátek 2.11, vyrážíme!

Tak jsem konečně zpět v Malangu a jdu na to, musím vám to všechno napsat, jsem plná nových zážítků!

Začínám v pátek, kdy jsem vstávala normálně do školy, Chandra mě ovšem nevzbudil, protože si myslel, že zůstanu doma, ale to já nevěděla, takže jsem v 6 vystřelila z postele rychle a to už mu zas prý bylo blbý mi říct, že nemám chodit a tak počkal a jelo se. Jízda pěkně rychlá, ale zase se to zmáklo akorát na čas. Ve škole celej den relativně nůďo, koukala jsem naletenky na Lombok, ještě ráno by ta cena šla celkem, ale odpoledne už byla jiná a nevím nevím…no uvidíme po Jogje.

Koukli jsme ale s Chandrou v Cor JEsu na dokument o utíkání honduraských a mexických dětí přes hranice do USA, byl to celkem nářez. Myslím, že titul byl: „Which way home“ a fakt to byla síla, doporučuju. Mno, potom ještě koupit novej roztok na čočky, protože ten můj očividně není úplně nejlepší s nadějí, že to pomůže odstranit neustupující problémy s očima. A hurá motorkou k Chandrovi, kde už jsem si trochu pobalila a pak jsem si šla regulérně lehnout, protože jsem věděla, že mě čeká cesta busem přes noc, takže toho pak moc nenaspím.

Foťák, ručník, oblečení, peníze atd…vše sbaleno a okolo 7 večer se vyráží směr bus! Nejdřív se vzaly dvě motorky, které nás i s bágly dovezly jen na hlavní silnic blízko, kde jsme nastoupili do angkotu (místního mhd mini-busíku) a za 12 Kč dohromady jeli přes celýýý město až na busový nádraží. Tak výstup a čekání na bus do Surabayi. Ten tu byl skoro hned a jeli jsme jím cca 2 hoďky a byla to fakt celkem pohodička, relativně pohodlnej bus. Sranda přišla až později.

Okolo 10 večer jsme byli v Surabaye. Tam Chandra říká, že musíme asi hoďku počkat, tak jsme si tam někde sedli v hale, byly tam lavičky, na kterých polehávali lidi a spali, což jsem absolutně nechápala, protože uprostřed toho všeho byla živá kapela a zpívali neuvěřitelně nahlas a ještě takový ty jejich odrhováky, že se vám z toho kroutí hlava uvnitř :D Do toho tam před nima začala tancovat nějaká babča a já už se fakt neudržela a musela jsem se řehtat, to byla pecka.

Přičemž potom teda se zvednem a že jsem na bus. Mno, došli jsme k jakýmusi nástupišti a tam stáli asi ale jen tři lidi..Hm..tak že to asi nepojede hned…Ale že támhle kousek dál jede „přímák“ do Jogji, trochu dražší, ale trochu rychlejší. Okej, berem. Že by někde byly časy odezdů nebo tak něco, to samozřejmě ani omylem, prostě jste se někoho poblíž zeptali, kam máte jít a on vám něco řekl a pak když jste se zeptali někoho dalšího, ten zas řekl něco jinýho :D Veselo. Tak jsem čekat na přímák. Jenže čekáme 10 minut, 20,…nic…hm..tak Chandra, že se prý vrátíme na to první místo. Tam stojí bus s nápisem Yogjakarta, jenže už je totálně plnej. Tak ten taky ne…šli jsme směrem odkud ten bus jel (já pořád za Chandrou jako pejsek se všema svýma věcma), na půl cestě od místa, kde parkujou všechny busy jsme potkali další bus do Yogji. Jenže ten nám ujížděl, tak běžíííme, doběhl jsme ho, ale před náma ho doběhlo víc lidí a taky už bylo najednou plno :D Hm…Obešli jsme celej autobusák ještě jednou a nic, houfy lidí postávaly všude možně, očividně nikdo nevěděl odkud zrovna kdykoliv může vyjet bus :D Absolutně žádnej systém, naprostej chaos. Až se došlo k názoru, že musíme až k parkingu a prostě nastoupit vlastně ještě dřív, než ten bus vyjede směrem k nástupištím…Jdem tam a tam mezi velkejma busama schovanej jeden do Jogji, otevřený dveře a už se tam hrnuli lidi. A tak jsme konečně ukořistili místo! :D 

Musela jsem se dostatečně vysmát, protože mi tohle přišlo neuvěřitelně vtipný – pokud si nechytnete bus sami kdesi v depu, tak na nástupišti už s největší pravděpodobností nemáte šanci ho chytit, nebo se tam vejít. Občas bus to nástupiště rovnou přejede a kašle na lidi :D Tohle obíhání celého nádraží nám trvalo hodinu :D Takže okolo 11 večer konečně vyjíždíme směr Jogja.

Tenhle busík, i když jsem byla ráda, že v něm tedy jsme a nemusíme čekat do rána bůhvjak dlouho na nějakej další, byl o dost méně pohodlný, už dělaný na asijský rozměry (který já poněkud přesahuju). A je fakt, že těch 8-9 hodin, které jsem v něm strávila jsem si zrovna neužila s potěšením :D Ale co, povedlo se mi párkrát i trochu usnout a to byl fenomenální úspěch :)

2.11., pátek: ubíhání času...

Čas ubíhá rychle, už je to týden co jsem tu,  kdo by to řekl...

Včera byl moc fajn den, snad až na to, že únava neustupuje. Vstávačka před 6 ranní, nějak mě neprobudili včas a tak celkem spěch, a potom Chandra řídil pěkně rychle (ale je fakt, že bezpečněnikdy nemám vyloženě strach, navíc mě všichni nutí nosit helmu, což je samozřejmě dobře).

A hned od 7 první hodina, kde jsem měla pro prváky prezentaci o ČR. Vlastně jsem vzala tu z minula, jen něco málo poupravila, žádnou přípravu jsem nedělala. Snažila jsem se to okořenit vtipy a snad to mělo i úspěch. Jeden z ojedinělých dotazů byl: Jaké je tvoje facebook jméno? :D Klasika, facebook pronikl samozřejmě snad úplně všude. POtom nějakej ten odpočinek, čas na trochu práce na diplomce nebo flákání se :) Jenže pak ještě dve na sebe navazující hodiny (pozn. aut - hodinou se myslí 90 minut...) a byla jsem na konci pěkně mrtvá nehledě na to, že bylo šílený vedro. Ale zase jsem si připadala  užitečná, že jsem opravdu něco udělala :)

POtom jsme ještě zajeli motorkou na Nasi goreng - moje oblíbený místní jídlo - něco jako smažený rizoto. Základ kořenění je česnek a zeleninka, prostě dobrota :) Začalo pěkně pršet a tak jsme museli chvíli ještě počkat a alespoň jsme probrali trip do Jogji. Bude se odjíždět další den v pátek okolo desáté večer, abychom tam po 8mi hodinové cestě někdy hodně brzo ráno (nebude se muset platit nocleh, ale zas budem asi úplně mrtví :D). BUdem tam tři dny, každej den něco jinýho, můj favorit - Borobudur je plánován na neděli :))))


Hodlám se proto dneska po škole kromě balení ještě alespoň trochu prospat, abych to nahnala dopředu a sobotu si i tak užila :)