Tak teda lid, poslední dny můžu říct, že žiju opravdu naplno! Tolik, že ani pořádně nestíhám psát...celký to trochu sfouknu rychlejc, ale věřte mí, byla to jízda tenhle týden, naprosto úžasný zážitky, spousta věcí poprvý v životě...a nekončíme! V pátek hurá na Bali :D
Takže jízda začíná pondělkem. Škola pohoda, ačkoliv teď tam býváme od rána až do odpoledne tak nějak furt, všichni spolu - já, Janine, Paulo a Chandra (učitel). Hodně chodíme do jeho hodin, on nám nesmírně se vším pomáhá a prostě se z něj stal regulérní kámoš a učitel v jednom. Klobouk dolů, jak to všechno zvládá. Ještě k tomu, když má v 28 letech už ženu a čtyřletýho klučinu. Tady to ale není nic tak zvláštního, lidi se tu berou mladí, není proč na něco čekat... Tak, každopádně v pondělí se mi podařila taková věcička...ehm..spíš průser...šla jsem ve škole na záchod a měla jsem v kapse telefon no a jaksi mi samozřejmě vypadl a spadnul do vody...jak říká táta, jsem taková katastrofa...no tak jsem se to pokusial vysušit a tak, nechala jsem to být až do večera, a pak jsem ho zapla (já blbec) a chvíli šel...ovšem potom začal prostestovat a odešla dotyková obrazovka...vlhkost tam ještě pochopitelně zůstala...a to ještě ke všemu bylo na půl cesty na univerzitu, jela jsem na kole, ale začalo dost pršet, tak jsem se schovala, ale řekla bych, že telefonu v tu chvíli stačila i vlhkost ve vzduchu, abych ho dorazila...byla jsem původně na cestě na sraz s ostatníma a mělo se jít na bowling, ale jakmile telefon pestal komunikovat, tak mě naprosto přešla nálada jít někam házet a radovat se z toho...a tak jakmile déšť zase trochu ustal (asi tak za hodinu...), jsem se sebrala a jela jsem zpátky do hostfamily...tam jsem písla tátovi, jelikož jsem si jednoduše připadala provinile a potřebovala jsem to přiznání ze sebe dostat, jak jsem pitomá, že jsem potopila telefon a pak ho večer ten samej den zapnula (lidi, nedělejte to!). No, taťka mě uklidnil, že to není konec světa a něco se vymyslí. Vymyslelo se to, že za přibližně 400 Kč se tady dá koupit telefon,a bych mohla být v kontaktu s mítsníma i s našima nejlépe, jelikož bez toho se tady fungovat nedá, rozvrh i program se neustále mění...neměla bych tušení kdy mám kde být bez telefonu...
Napsala jsem taky panu Chandrovi, jelikož jsem mu to slíbila, že telefon poněkud odešel a on se nabídnul hned, že jestli mám čas, že mě zkusí hodit někam do obchodu s telefonama, abych zjistila jak ta nabídka vypadá. Tak mě fakt do půl hoďky vyzvednul a i když už bylo okolo devátý večer, tak jsme po chvíli hledání našli obchod a tam jim on v indonéštině vysvětlil co potřebuju a nakonec se zjistily dvě varianty - šlo by vyměnit display za pouhých 70 000 rupií, ale muselo by se na to několik týdnů čekat...což nejde, takže se našel telefon za 220 000, kde můžu SMSkovat, volat, jde tam dát i thajská i česka SIMka! Super! Jenže slíbila jsem taťkovi, že se o tom s ním ještě poradím a tak jsem Chandrovi poděkovala za pomoc a zeptala, jestli by nevadilo, kdybych se vrátila zítra, že jsem to taťkovi slíbila. A on že jasan, v pohodě. No a jelo se zpátky, přičemž cestou byla odbočka a on jestli se chci podívat na Malang shora - že nás tam chtěl vzír všechny tři tak jako tak, ale má jenom jednu motorku, tak je to těžký. A já že jasně, proč ne. A tak se jelo do kopce a do kopce, až jsem zastavili v zatáčce v nějaký místní restauračce, dali jsme si kafe (byla tam na indonésii celkem kosa a učitel poněkud mrznul :D) a koukali na výhled, navíc jsme si skvěle pokecali, vyprávěl mi o indonéský kultuře, pak i o svojí rodině, ženě, kterou má moc rád, synovi, všechn možný jsme probrali, já mu zas povídala o Míšovi i o našich cestách s tátou a on záviděl, že to by byl taky jeho sen..On totiž vlastná moc pěknýho Canona a fotí o sto šest. No a najednou byla pomalu půnoc a tak jsme se lehce zděsili oba a on mě odvezl zase zpátky do hostfamily. Každopádně trip skvělej, den dobře strávenej.
Tak, přecházíme do úterý. Ten den jsme v CorJesu pomáhali studentům připravit se na nadcházející prezentaci ve středu. Měli úkol, ve skupinách vymyslet turistický rozvoj ostrova. Nebylo to tak těžké, ale měli mluvit v angličtině a to víte, není to nic jednoduchýho...Jazyková bariéra, stud, strach udělat chybu...ale měli jsme z toho dobrej pocit myslím :) BYli jsme ve škole celkem dlouho, Chandra ještě k tomu natáčel interview s JAnine a Paulem, na mě se nedostalo (uf!, byla jsem z toho lehce nervní), jelikož začalo pršet. čekali jsme až přestane a mezitím mrkli na kus dokumentárního filmu (který učitel Chandra taky může) s názvem "My asian heart" o fotografovi, který zachytil hodně válečných konflitktů v JV Asii. Pecka, Mám ho zkopírovanej, myslim že taťka se třeba rád koukne :) No a když přestalo konečně pršet, jela jsem na kole "dom", chvíli tam pobyla a zase hurá na další akci - u Kamille doma se plánovala "Ladies night" - všichni uvařili něco z jejich země, ačkoli já na to neměla ingredience, ale tak jsem se ujala dezertu, udělala jsem čokoládovej pudinka polila to kondenzovaným sladkým mlíkem a na to, jak děsně jednoduchý to bylo, tak to mělo fakt úspěch :D až jsem se cítila provinile kvůli ostatním, kteří se s tím tak dělali...No prostě bylo nás tam asi 12 ženskejch, navařily jsme, potom to snědli, samý dobroty: kuře s haluškama z Maďarka, ryba s tofu z Číny. kuře s zázvorem z Filipín a pár věcí z Indonésie. Všechno jsme ochutnávali! Přišli pak u kluci a pomáhali dojídat :D Kecalo se a já pak jela na kole zase zpátky, potřebovala jsem se v klidu vyspat.
Ve středu totiž byly už od rána prezentace a jelikož jsem věděla, že je to pro děcka důležitý, tak jsem tam chtěla být na všechny hodiny. Naším úkolem s Paulem a Janine bylo skouknout prezentace a dát jim feedback, popř. otázky...Mno, první byla DKV (design-class) a na to, že studují design, tak vzhled prezentací byl poněkud nic moc. Snažili se mluvit, my se snažili jim radit...není to lehký být hodnej a pochválit je za všechno dobrý, ale zároveň podotknout co by měli zlepšit a celý to nějak zaonačit tak, aby jste jim neublížili. Žádná prča. Jak řekl Chandra je to jako hraní karet, musíte si dávat pozor, kterou kartu kdy vyložíte. Další třída nás ale totálně dostala, byla to třída AP (hotelnictví) a Ti měli mnohem promakanější prezentace než ti minulí a oparvdu jim to šlo, většinou jsme vytýkali jen maličkosti. Poslední, třetí třída, byla JB (cooking-class), ti byli trochu pomalejší, co se inteligence týče, jak řekl učitel, ale zase o to víc se snažili a my jsme se to snažili ocenit. Jedna holčina udělala celou prezentaci za ostatní, ale my to nevěděli a tak jsme jí trochu něco vyčetli a ona se chudák málem rozbrečela, i když by zasloužila od ostatních poděkování, že to udělala za ně...prostě tak to chodí...svět je nespravedlivej...ale nakonec se to nějak zmáklo. V neděli jsme předtím dostali jako odměnu za Amazing race vstup pro 4 lidi na karaoke a tak jsme se dohodli, že pozveme Chandru, aby šels náma jako mylý poděkování za veškerou jeho pomoc. No a nějak se to seběhlo tak, že jsme se domluvili ještě na ten samej den a že Janine s Paulem půjdou ke mě do hostfamily a tam se v 5 dostaví i Chandra a společně vyrazíme na karaoke :D Šílený :D Já a karaoke! Rovnou jsem jim řekla, že zpívat v žádným případě nebudu, ale bylo mi jasný, jak to dopadne, že mě jednoduše donutí...
No taky že jsme se sešli a vyrazli angkotem, Chandra si nechal u nás motorku, protože nás nechtěl nechat samotný, když jsme neznali cestu. A tak se jen zeptal řidičů a jednou jsme přestoupili a byli jsme u místního obch. centra MOG. Tam jsme se opotali u recepce a poradili nám jít dolů a u parkoviště bylo naše karaoke! Mezitím se ale akce rozkřikla a tak nakonec dorazili i další stážisti, AIESECáři a i dva učitelé z té druhé školy! Prostě party jako blázen a měli jsme pronajatou velikou místnost. No nikdy bych to neřekla, ale lidi, v takový velký partě lidí je to strašná pecka, hrozně jsem se bavila, nasmála jsem se, hodně se fotilo, a dokonce jsem i zpívala a fakt jsem si to užila! Naprostá genialita! Párty jak vyšitá! :)
Když jsme skončili bylo skoro devět! Chandra musel směrem se mnou, kvůli motorce a tak jsem kousel šli a on že hodně blízko je taková restaurace, co nám o ní všem už říkal, že tam mají děsně pálivý nudle a že to bych měla zkusit. Je 5 různým úrovní- prvn je nudle s 6 chilli, druhá je 12 chilli, třetí je 24 chilli , čtvrtá 35 chilli a pátá 60 chillipapriček v nudlích!!! Tak říkám jasně, jdem to zkusit, když už tu jednou jsem, tak se hecnu! Dala jsem si level dvě - dvanáct chilli papriček nasekaných na jemno v nudlích. A řeknu vám, nááářez! Po pár soustech mi vypověděly službu chuťvý pohárky a už jsem cítila jen neuvěřitelnej oheň v puse i v krku a později i v břiše :D Brečela jsem jak malá holka...ale nevzdávala jsem se a snažila jsem se vyhecovat se. Snědla jsem skoro všechno, každopádně víc než Chandra, takže jsem vyhrála :D Jo, vyhrála jsem ústa plný pekla :D :D :D ale ten zážitek za to stoprocentně stál!
Průšvihbyl ten, že když jsme dojedli, bylo deset a žádný angkoty už nejezdily :/ nějak mi to nedošlo vůbec. A tak jsme museli jít pěšky a že to byla sakra štreka. 3li jsme hodinu a půl, ale zase se to prokecalo, teda mluvil hlavně Chandra, za hodinu a půl mi vyložil celou historii Indonésie dvacátýho století - Sukarno, Suharto...děsně zajímavý, poslouchala jsem napjatě, a potom jsem si připadala mnohem víc obohacená informacema o indonéský kultuře, což je jeden z důvodů, proč tu přece jsem. A tak vám řeknu, prostě poslední dny prožitý naplno, opravdu skvěle.
Mimochodem telefon jsem novej nekoupila, ten můj vstal z martvých! :) Juhůůů, snad to vydrží
Takže jízda začíná pondělkem. Škola pohoda, ačkoliv teď tam býváme od rána až do odpoledne tak nějak furt, všichni spolu - já, Janine, Paulo a Chandra (učitel). Hodně chodíme do jeho hodin, on nám nesmírně se vším pomáhá a prostě se z něj stal regulérní kámoš a učitel v jednom. Klobouk dolů, jak to všechno zvládá. Ještě k tomu, když má v 28 letech už ženu a čtyřletýho klučinu. Tady to ale není nic tak zvláštního, lidi se tu berou mladí, není proč na něco čekat... Tak, každopádně v pondělí se mi podařila taková věcička...ehm..spíš průser...šla jsem ve škole na záchod a měla jsem v kapse telefon no a jaksi mi samozřejmě vypadl a spadnul do vody...jak říká táta, jsem taková katastrofa...no tak jsem se to pokusial vysušit a tak, nechala jsem to být až do večera, a pak jsem ho zapla (já blbec) a chvíli šel...ovšem potom začal prostestovat a odešla dotyková obrazovka...vlhkost tam ještě pochopitelně zůstala...a to ještě ke všemu bylo na půl cesty na univerzitu, jela jsem na kole, ale začalo dost pršet, tak jsem se schovala, ale řekla bych, že telefonu v tu chvíli stačila i vlhkost ve vzduchu, abych ho dorazila...byla jsem původně na cestě na sraz s ostatníma a mělo se jít na bowling, ale jakmile telefon pestal komunikovat, tak mě naprosto přešla nálada jít někam házet a radovat se z toho...a tak jakmile déšť zase trochu ustal (asi tak za hodinu...), jsem se sebrala a jela jsem zpátky do hostfamily...tam jsem písla tátovi, jelikož jsem si jednoduše připadala provinile a potřebovala jsem to přiznání ze sebe dostat, jak jsem pitomá, že jsem potopila telefon a pak ho večer ten samej den zapnula (lidi, nedělejte to!). No, taťka mě uklidnil, že to není konec světa a něco se vymyslí. Vymyslelo se to, že za přibližně 400 Kč se tady dá koupit telefon,a bych mohla být v kontaktu s mítsníma i s našima nejlépe, jelikož bez toho se tady fungovat nedá, rozvrh i program se neustále mění...neměla bych tušení kdy mám kde být bez telefonu...
Napsala jsem taky panu Chandrovi, jelikož jsem mu to slíbila, že telefon poněkud odešel a on se nabídnul hned, že jestli mám čas, že mě zkusí hodit někam do obchodu s telefonama, abych zjistila jak ta nabídka vypadá. Tak mě fakt do půl hoďky vyzvednul a i když už bylo okolo devátý večer, tak jsme po chvíli hledání našli obchod a tam jim on v indonéštině vysvětlil co potřebuju a nakonec se zjistily dvě varianty - šlo by vyměnit display za pouhých 70 000 rupií, ale muselo by se na to několik týdnů čekat...což nejde, takže se našel telefon za 220 000, kde můžu SMSkovat, volat, jde tam dát i thajská i česka SIMka! Super! Jenže slíbila jsem taťkovi, že se o tom s ním ještě poradím a tak jsem Chandrovi poděkovala za pomoc a zeptala, jestli by nevadilo, kdybych se vrátila zítra, že jsem to taťkovi slíbila. A on že jasan, v pohodě. No a jelo se zpátky, přičemž cestou byla odbočka a on jestli se chci podívat na Malang shora - že nás tam chtěl vzír všechny tři tak jako tak, ale má jenom jednu motorku, tak je to těžký. A já že jasně, proč ne. A tak se jelo do kopce a do kopce, až jsem zastavili v zatáčce v nějaký místní restauračce, dali jsme si kafe (byla tam na indonésii celkem kosa a učitel poněkud mrznul :D) a koukali na výhled, navíc jsme si skvěle pokecali, vyprávěl mi o indonéský kultuře, pak i o svojí rodině, ženě, kterou má moc rád, synovi, všechn možný jsme probrali, já mu zas povídala o Míšovi i o našich cestách s tátou a on záviděl, že to by byl taky jeho sen..On totiž vlastná moc pěknýho Canona a fotí o sto šest. No a najednou byla pomalu půnoc a tak jsme se lehce zděsili oba a on mě odvezl zase zpátky do hostfamily. Každopádně trip skvělej, den dobře strávenej.
Tak, přecházíme do úterý. Ten den jsme v CorJesu pomáhali studentům připravit se na nadcházející prezentaci ve středu. Měli úkol, ve skupinách vymyslet turistický rozvoj ostrova. Nebylo to tak těžké, ale měli mluvit v angličtině a to víte, není to nic jednoduchýho...Jazyková bariéra, stud, strach udělat chybu...ale měli jsme z toho dobrej pocit myslím :) BYli jsme ve škole celkem dlouho, Chandra ještě k tomu natáčel interview s JAnine a Paulem, na mě se nedostalo (uf!, byla jsem z toho lehce nervní), jelikož začalo pršet. čekali jsme až přestane a mezitím mrkli na kus dokumentárního filmu (který učitel Chandra taky může) s názvem "My asian heart" o fotografovi, který zachytil hodně válečných konflitktů v JV Asii. Pecka, Mám ho zkopírovanej, myslim že taťka se třeba rád koukne :) No a když přestalo konečně pršet, jela jsem na kole "dom", chvíli tam pobyla a zase hurá na další akci - u Kamille doma se plánovala "Ladies night" - všichni uvařili něco z jejich země, ačkoli já na to neměla ingredience, ale tak jsem se ujala dezertu, udělala jsem čokoládovej pudinka polila to kondenzovaným sladkým mlíkem a na to, jak děsně jednoduchý to bylo, tak to mělo fakt úspěch :D až jsem se cítila provinile kvůli ostatním, kteří se s tím tak dělali...No prostě bylo nás tam asi 12 ženskejch, navařily jsme, potom to snědli, samý dobroty: kuře s haluškama z Maďarka, ryba s tofu z Číny. kuře s zázvorem z Filipín a pár věcí z Indonésie. Všechno jsme ochutnávali! Přišli pak u kluci a pomáhali dojídat :D Kecalo se a já pak jela na kole zase zpátky, potřebovala jsem se v klidu vyspat.
Ve středu totiž byly už od rána prezentace a jelikož jsem věděla, že je to pro děcka důležitý, tak jsem tam chtěla být na všechny hodiny. Naším úkolem s Paulem a Janine bylo skouknout prezentace a dát jim feedback, popř. otázky...Mno, první byla DKV (design-class) a na to, že studují design, tak vzhled prezentací byl poněkud nic moc. Snažili se mluvit, my se snažili jim radit...není to lehký být hodnej a pochválit je za všechno dobrý, ale zároveň podotknout co by měli zlepšit a celý to nějak zaonačit tak, aby jste jim neublížili. Žádná prča. Jak řekl Chandra je to jako hraní karet, musíte si dávat pozor, kterou kartu kdy vyložíte. Další třída nás ale totálně dostala, byla to třída AP (hotelnictví) a Ti měli mnohem promakanější prezentace než ti minulí a oparvdu jim to šlo, většinou jsme vytýkali jen maličkosti. Poslední, třetí třída, byla JB (cooking-class), ti byli trochu pomalejší, co se inteligence týče, jak řekl učitel, ale zase o to víc se snažili a my jsme se to snažili ocenit. Jedna holčina udělala celou prezentaci za ostatní, ale my to nevěděli a tak jsme jí trochu něco vyčetli a ona se chudák málem rozbrečela, i když by zasloužila od ostatních poděkování, že to udělala za ně...prostě tak to chodí...svět je nespravedlivej...ale nakonec se to nějak zmáklo. V neděli jsme předtím dostali jako odměnu za Amazing race vstup pro 4 lidi na karaoke a tak jsme se dohodli, že pozveme Chandru, aby šels náma jako mylý poděkování za veškerou jeho pomoc. No a nějak se to seběhlo tak, že jsme se domluvili ještě na ten samej den a že Janine s Paulem půjdou ke mě do hostfamily a tam se v 5 dostaví i Chandra a společně vyrazíme na karaoke :D Šílený :D Já a karaoke! Rovnou jsem jim řekla, že zpívat v žádným případě nebudu, ale bylo mi jasný, jak to dopadne, že mě jednoduše donutí...
No taky že jsme se sešli a vyrazli angkotem, Chandra si nechal u nás motorku, protože nás nechtěl nechat samotný, když jsme neznali cestu. A tak se jen zeptal řidičů a jednou jsme přestoupili a byli jsme u místního obch. centra MOG. Tam jsme se opotali u recepce a poradili nám jít dolů a u parkoviště bylo naše karaoke! Mezitím se ale akce rozkřikla a tak nakonec dorazili i další stážisti, AIESECáři a i dva učitelé z té druhé školy! Prostě party jako blázen a měli jsme pronajatou velikou místnost. No nikdy bych to neřekla, ale lidi, v takový velký partě lidí je to strašná pecka, hrozně jsem se bavila, nasmála jsem se, hodně se fotilo, a dokonce jsem i zpívala a fakt jsem si to užila! Naprostá genialita! Párty jak vyšitá! :)
Když jsme skončili bylo skoro devět! Chandra musel směrem se mnou, kvůli motorce a tak jsem kousel šli a on že hodně blízko je taková restaurace, co nám o ní všem už říkal, že tam mají děsně pálivý nudle a že to bych měla zkusit. Je 5 různým úrovní- prvn je nudle s 6 chilli, druhá je 12 chilli, třetí je 24 chilli , čtvrtá 35 chilli a pátá 60 chillipapriček v nudlích!!! Tak říkám jasně, jdem to zkusit, když už tu jednou jsem, tak se hecnu! Dala jsem si level dvě - dvanáct chilli papriček nasekaných na jemno v nudlích. A řeknu vám, nááářez! Po pár soustech mi vypověděly službu chuťvý pohárky a už jsem cítila jen neuvěřitelnej oheň v puse i v krku a později i v břiše :D Brečela jsem jak malá holka...ale nevzdávala jsem se a snažila jsem se vyhecovat se. Snědla jsem skoro všechno, každopádně víc než Chandra, takže jsem vyhrála :D Jo, vyhrála jsem ústa plný pekla :D :D :D ale ten zážitek za to stoprocentně stál!
Průšvihbyl ten, že když jsme dojedli, bylo deset a žádný angkoty už nejezdily :/ nějak mi to nedošlo vůbec. A tak jsme museli jít pěšky a že to byla sakra štreka. 3li jsme hodinu a půl, ale zase se to prokecalo, teda mluvil hlavně Chandra, za hodinu a půl mi vyložil celou historii Indonésie dvacátýho století - Sukarno, Suharto...děsně zajímavý, poslouchala jsem napjatě, a potom jsem si připadala mnohem víc obohacená informacema o indonéský kultuře, což je jeden z důvodů, proč tu přece jsem. A tak vám řeknu, prostě poslední dny prožitý naplno, opravdu skvěle.
Mimochodem telefon jsem novej nekoupila, ten můj vstal z martvých! :) Juhůůů, snad to vydrží
gratulace telefonu, je to frajer! :D ten tvůj učitel je fakt řízek, takhle tě vozí po vejletech.. jinak já bych nesnědla ani těch 6 papriček! jsem pěkná srágora :D zato ty seš machr, Peti ;) kór když si strčila do kapsy i Indonésana! ;)
OdpovědětVymazatByla jsem napnutá až do konce, jak to dopadlo s telefonem :-D Je zajímavé, jak se líší průběh Tvého dobrodružství v Thajsku a tady ;-) A taky souhlasím s Dášou ohledně papriček, já bych to taky nedala!!!
OdpovědětVymazatTak za prvé: Já chci ten dokument taky.
OdpovědětVymazatA za druhé: Co jsi zpívala?
:-)